Popis zkušenosti:

Byla jsem na pohotovosti, kde mi dali centrální cévní katetr. Jakmile jej sestra vložila, odešla za radiologem, aby se přesvědčila o správnosti jeho umístění. Když jsem odcházela z rentgenu, řekla jsem ještě technikovi, že se mi točí hlava a necítím se dobře. Když v mém těle propukla alergická reakce na latexový katetr a já dostala anafylaktický šok, byla jsem ve vyšetřovacím pokoji sama

Velmi se mi točila hlava a musela jsem si lehnout na vyšetřovací stůl. Začala jsem se cítit slabá a nebyla schopná promluvit. Pak jsem slyšela, jak se mi všichni kolem snažili pomoci. Uvědomila jsem si, že nejsem ve svém těle a zdálo se, že jsem v jiné paralelní realitě.

Když jsem se ocitla v tom paralelním vesmíru, stále jsem slyšela a pozorovala lékařský personál, který se mě snažil různými způsoby přimět reagovat.

Byla jsem v prostoru všudypřítomného bílého světla, kde nebyly žádné orientační body. Mé tělo bylo pohlceno tím světlem, které vše kolem ozařovalo. Cítila jsem se obklopená lidmi. Některé jsem znala a jiné ne. Někdo se mnou hovořil, ale neviděla jsem ho. Když jsme spolu mluvili, odpoutala jsem se od těla a zbyla jen moje duše. Vnímala jsem úžasnou a nejnádhernější pohodu, jakou jsem kdy v životě cítila. Naučila jsem se žít s trvalými bolestmi, ale v tom okamžiku jsem necítila ani své tělo, ani žádnou bolest.

Hlas se mě ptal, jestli tam chci zůstat. Řekla jsem ano, protože to bylo nejklidnější místo, ve kterém jsem se kdy ocitla. Pak mne vítali další různé hlasy. Uslyšela jsem svého otce, jak se mě ptá, jestli si myslím, že jsem na Zemi udělala všechno, co jsem chtěla. Vzpomínám si, jak jsem nad odpovědí přemýšlela a uvědomila si, že kdybych řekla ano, zůstala bych tam. Také jsem si uvědomila, že toto místo je jen vstupní portál do mnohem většího prostoru. Všichni si přáli, abych tam zůstala.

V tom okamžiku jsem zaslechla, jak mě manžel volá. Stále opakoval: "Kim probuď se". Ignorovala jsem jeho žádosti a nechtěla se vrátit, protože jsem si užívala, že jsem konečně poznala místo bez bolestí, kde cítím opravdovou radost a spokojenost.

Potom mi hlas mého otce řekl, že se musím rozhodnout. Začala jsem uvažovat, jestli mám zůstat, nebo se vrátit. Uslyšela jsem, jak můj otec říká, že mě čeká ještě spousta práce, nejen s rodinou. Najednou jsem si uvědomila, že tam zůstat nechci.

Snažila jsem se zapomenout na ty vlny spokojenosti, lásky a odejít z toho vřelého, bíle osvětleného bezbolestného vesmíru.

Řekla jsem otci, že se chci vrátit. V tom okamžiku jsem byla zpátky na vyšetřovacím stole a slyšela volání mého manžela, abych se probudila. Snažila jsem se probrat. Pak jsem si uvědomila, že paralelní vesmír si přál, abych zůstala, ale já stále slyšela prosby mého manžela. Stále jsem otci tvrdila, že se chci vrátit i navzdory přání ostatních abych zůstala. Zdálo se, že jsem se chvíli rozhodovala, ale neměla jsem tolik času.

Nárazem jsem se vrátila do svého těla, jako bych do sebe byla hozena. Okamžitě jsem začala vykašlávat obrovské množství hlenu. Později mi bylo řečeno, že toho hlenu bylo téměř litr.

Probrala jsem se z letargického boje, ucítila staré bolesti a okamžitě pochopila dopad mého rozhodnutí, které jsem právě udělala.

Zdravotnický personál byl z mé záchrany úplně nadšený, že se mě ani na nic neptali. Sanitkou jsem byla převezena do nemocnice, která je asi dvacet minut od kliniky.

Během jízdy sanitkou jsem stále myslela na to místo s bílým světlem a najednou jsem se k němu vrátila. Znovu jsem pocítila tu všeobjímající vřelost a spokojenost, jakou jsem nikdy v životě nepoznala. Snažila jsem se vrátit a znovu jsem byla vhozena zpět do těla. Uviděla jsem, jak nade mnou stojí jeden ze záchranářů se dvěma elektrodami v ruce. Chystal se mě oživovat elektrošokem.

Na pohotovosti mě zklidnili, protože jsem se jim na stole zmítala. Vůbec si nepamatuji, že jsem tam byla.

Později jsem sdělila svému manželovi, co se mi stalo a požádala ho, aby mi řekl, jak to viděl on. Občas jsem prohodila, že už se necítím ve svém těle. Uvěřil mi, že kdyby tam nebyl a nevolal mé jméno, zemřela bych.

Uvědomila jsem si, že to bylo reálné a já opravdu chtěla zůstat v tom bílém světle a cítit, jak mým tělem bez bolestí, proudí ta vřelá energie, láska, spokojenost.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: 6. 11. 2002

Prvky PBS:

Byl váš zážitek spojen s ohrožením života? Alergická reakce související s lékařským zákrokem. Zaměstnanci na klinice nevěděli, co se se mnou děje. Můj manžel tam naštěstí byl a radil jim, co mají dělat.

Cítili jste se odděleni od fyzického těla? Ano, moje fyzické tělo zůstalo v místnosti, ve které jsem ležela. Má duše byla na jiném místě a mluvila jsem se zemřelými lidmi, které jsem znala.

Ve kterém okamžiku jste během zážitku byli na nejvyšší úrovni vědomí a bdělosti? Vnímala jsem všechno, kromě mého těla. Byla jsem schopna se rozhodovat, poslouchat otázky, přemýšlet o nich a odpovídat na ně.

Zdál se vám čas rychlejší, nebo pomalejší? Čas běžel rychleji v místnosti, kde bylo moje tělo. V paralelním vesmíru jsem neměla pocit naléhání, kvůli nedostatku času.

Vstoupili jste do tunelu, nebo jím prošli? Bylo to spíš, jako bych vyskočila ze svého těla do jiné oblasti, bez hranic a orientačních bodů.

Setkali jste se, nebo jste se nějak jinak dozvěděli o jiných zesnulých (nebo živých) bytostech? Ano, věděla jsem, že všichni zemřeli. Ta informace mi byla předána telepaticky. Některé z těch lidí jsem znala, jiné ne. Poslouchala jsem, jak se mi otec kladl otázky. Pamatuji si, že jsem na jeho otázku hned neodpověděla. Přemýšlela jsem nad odpovědí a věděla, že všichni chápou, co se jim snažím říct. Komunikovali jsme spolu prostřednictvím myšlenek.

Viděli jste nadpozemské světlo? Ano, obklopilo mě bílé světlo. Každá bytost, kterou jsem vnímala, byla stvořena z toho bílého světla a všichni jsme měli své vlastní světlo. Zdálo se, že mne to světlo obklopilo jako pocit, ne jako pozemský fyzikální jev. Z toho světla byla cítit vřelost a srdečnost.

Zdálo se vám, že jste navštívili jiné, nadpozemského světy? Ten paralelní vesmír vypadal jako náš, až na to, že jsme neměli fyzická těla. Bylo to, jako by tam byly dvě místnosti vedle sebe. Byla jsem schopná vidět místo, kde leželo mé tělo a pak se opět věnovat vesmíru, ve kterém jsem byla. Uvědomovala jsem si, že to místo mi bylo schopno nabídnout něco víc, než pozemský svět. Byla jsem bez bolesti, starostí, šťastná a spokojená.

Měli jste pocit, že najednou rozumíte všemu? Věděla jsem, že to byl nějaký přestupní prostor do lepšího místa v tom bílém světle. Pokud bych se chtěla dostat do další úrovně a blíže k dokonalosti, musela jsem na Zemi ještě něco splnit. Musela jsem se vrátit a někomu pomoci. Když jsem se rozhodla vrátit a splnit to, cítila jsem, že jsem už tenkrát dokončila svůj pozemský úkol.

Viděli jste budoucí události? Věděla jsem, že se musím vrátit zpět do svého těla a někomu pomoci. Že ta osoba, které pomůžu, udělá nějakou úžasnou věc, zmírní chaos a pomůže vytvořit lepší řád.