Popis zkušenosti:

Poté, co jsem ucítila opravdu ostrou bolest v hlavě, jsem najednou zjistila, že nemohu svojí myslí ovládat ruce ani nohy. Zvuky a myšlení začalo být rozmazané a já nemohla ani promluvit. Bolest zesilovala. Cítila jsem, jak padám na zem, zatímco všechno vybledlo a ztichlo. Věděla jsem, že umírám a poslední myšlenky směřovaly k mým milovaným blízkým. Udělalo se černo, jako by se zavřela uzávěrka fotoaparátu.

Cítila jsem, jako by mě transportovali, ale nic jsem neviděla ani neslyšela. Třesením imaginárního objektivu fotoaparátu se opět uzávěrka otevřela. Teď bylo všechno jiné. Já byla jiná a cítila se skvěle. Už jsem neměla žádnou bolest. Už jsem se nebála o své milované, protože jsem měla pocit, jako bych s nimi stále byla. Ale byla jsem také s mnoha dalšími lidmi. Byla jsem se všemi a se vším. Rozhlédla jsem se a zjistila, že jsem v překrásném parku takové krásy, jakou jsem nikdy předtím neviděla. Tráva byla perfektně upravena. Byl tam velký strom, možná dub, s dokonalým tvarem. Obloha byla krásně modrá, ale byla nějaká živější. Všechno bylo dokonalé, bez jakékoli vady nebo nedokonalosti. Stála jsem na cestě, která se před mnou klikatila. Byla zářivě bílá, ale přitom mě neoslňovala. Věděla jsem, že to musí být nebe a cítila Boží lásku a přijetí.

Pak se před mnou objevil otec. Zemřel před deseti lety. Tady vypadal dokonale, zdravý a šťastný. Byla jsem velmi ráda, že jsem ho viděla a chtěla jsem mu skočit do náruče. Věděla jsem, že kdybych prošla kolem první zatáčky na cestě, mohla bych zůstat s otcem navždy. Ale můj táta mě zastavil a beze slov mi řekl: "Musíš se vrátit. Ještě není čas. " Na velmi krátkou chvíli jsem začala v mysli protestovat, ale zastavila jsem to. Pokud mi to řekl otec, musí mít pravdu a určitě je to pro mě nejlepší a nutné. Můj táta by mne nikdy nepodvedl. Byla jsem smutná, ale poslechla ho. Pochopila jsem, že musím opustit to nádherné místo. Než jsem odešla, viděla jsem řady lidí. Byli tam různě sexuálně zaměření lidé, různých barev, různých náboženství, někteří byli handicapovaní, někteří velmi mladí a někteří postarší. Všichni ti lidé se drželi za ruce, projevujíce si lásku, vzájemnou toleranci a odpuštění.

Pak se všechno se vrátilo do temnoty. Cítila jsem se strašně, obrovskou tíhu a bolest. Věděla jsem, že jsem zpátky v mém těle. Ale už nebyla jsem stejná osoba, jako předtím. Změnila jsem se. Od té doby, co jsem se dala dohromady z operace i z kómatu, jsem měla nějaké zkušenosti v komunikaci z druhou stranou. Teď, když vím, že tam ty duše opravdu jsou, hovořívám s otcem. Měla jsem možnost vidět, jak ke mně někteří duchové přicházejí a chtějí mým prostřednictvím komunikovat. Většinou chtějí uklidnit ty pozůstalé, kteří ztratili milovaného člověka. Chtějí jim dát vědět, že jsou na skvělém místě. PBS se stalo: 4. 4. 2010

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: 4. 4. 2010