Popis zkušenosti:

Byla sobota 11. ledna 1986, bylo mi dvacet pět let a do Chicaga v Illinois dorazila zima. S manželem jsme v té době měli skoro desetiměsíčního syna a zrovna jsme jeli nakupovat.

Byl slunečný, studený den všude na zemi byl sníh, ale silnice byly čisté. Byli jsme na rušné ulici a odbočovali doleva. Můj manžel řídil, já byla na sedadle spolujezdce a naše dítě bylo v autosedačce za sedadlem řidiče. Byli jsme na semaforech, na kterých byla zelená a právě se měnila na červenou. Vedlejší doprava, která protínala náš směr, se začala zastavovat. Světlo zčervenalo a všechna auta se zastavila, kromě jednoho. Jednalo se o větší dodávku, kterou řídil šestnáctiletý kluk. (Později jsme zjistili, že dva stejně mladí kluci jeli domů z práce, když řidič řekl: „Pojedu rychleji, abych to projel na zelenou.“)

Zakřičela jsem na svého muže: „Nezastavuje!“ a pak do nás narazili. Naše auto bylo částečně stočeno doleva, takže dodávka narazila do dveří, za kterými jsem seděla. Později jsme slyšeli svědky říkat, že naše auto dostalo hodiny a točilo se kolem dokola. Když jsme se zastavili, můj manžel mi řekl, že jsem jen řekla. "Popros Ježíše, pomůže nám." Pak jsem se ztratila.

Přijela policie, sanitka a museli násilím vypáčit moje dveře, protože byly zdemolované. Myslím, že v průběhu mého vyprošťování manžel držel dítě. Dostali mě ven a strčili mě do sanitky. Později mi manžel řekl, že jsem cestou jen vzdychala: „ach, ach“, když sanitka poskakovala přes nerovnosti na silnici, takže řidič sanitky nakonec zpomalil. Pořád jsem byla mimo, takže si to vůbec nepamatuji.

Myslím, že v nemocnici jsem byla na pohotovosti, kde jsem ležela na lůžku. Můj manžel zavolal svým rodičům, kteří potom přijeli. Manžel, naše dítě a jeho rodiče byli v nemocnici v jiné místnosti, nebo za oponou, kde jsem ležela. Myslím, že za mnou dovnitř a ven z toho prostoru směli jen lékaři a sestry. Nejsem si tím úplně jistá, protože jsem byla někde jinde.

Ježíš se mě zeptal, jestli chci vidět, kde jsem. Přikývla jsem: „Ano.“ Ukázal se mi přede mnou, měl na sobě bílé roucho a seděl na vysoké bílé židli. Klečela jsem u Jeho nohou, zadní stranu stehen jsem měla téměř na lýtkách a téměř seděla. Dlaněmi jsem si zakrývala obličej a plakala. Prosila jsem: "Nech mě žít, prosím nech mě žít!" Podívala jsem se skrze své ruce a spatřila Ježíše, který seděl vedle Boha. Bůh měl před sebou kulatý bílý mrak, takže jsem ho neviděla celého. Viděla jsem jen jeho bok a záda. Seděl na vysoké bílé židli jako Ježíš. Ježíš se obrátil k Bohu a zeptal se ho: „Mohla by žít?“ Bůh něco ukázal Ježíšovi a Ježíš najednou vstal a křičel hlasitým, téměř slavnostním hlasem; “Řekl Ano! Řekl Ano!“ Ježíš zvedl obě ruce a šťastně vstal, když to prohlašoval. Vypadalo to, jako by ostatním tu zprávu signalizoval.

Dále si pamatuji, jak jsem se probudila ve svém těle. Okamžitě ke mně přišla zdravotní sestra a řekla mi, že jsem po dopravní nehodě a skončila v nemocnici. Okamžitě zavolali mého manžela. Sama pro sebe jsem si říkala: „Neřeknu nikomu nic o tom, co se mi právě stalo.“ Přesto, moje první věta, kterou jsem mu řekla, zněla: „Byla jsem v nebi a viděla jsem Ježíše.“ Můj manžel mi řekl, že byli dlouho v čekárně a že už všichni byli velmi unavení a hladoví. Sestry daly našemu dítěti čerstvou šťávu, nebo snad mléko do kojenecké láhve, za což jsem jim byla velmi vděčná.

Řekla jsem sestře: "Asi vstanu." Pamatuji si, jak jsem se cítila nepříjemně a chtěla vstát, abych se cítila lépe. Řekla: „Být na vašem místě, tak bych to ani nezkoušela.“ Potom mě v posteli odvezli na rentgen a na různé testy. Měla jsem šest zlomených kostí (čtyři žebra, obě pánevní kosti) a nějak propíchnuté plíce. Lékaři říkali, že jsem měla pohmožděná játra, které pravděpodobně krvácely. Měla jsem vnitřní pohmožděniny i na jiných místech. Ležela jsem na jednotce intenzivní péče celý týden. Byla jsem intubována, což bylo nesmírně bolestivé. Po tom týdnu, na jednotce intenzivní péče, jsem ještě ležela další tři týdny na normálním pokoji, abych se dala do pořádku.

Celkem jsem strávila v nemocnici měsíc. Domů mě odvezli sanitkou, protože nechtěli hýbat s pánevní oblast, aby se to lépe hojilo. Když jsem byla konečně schopna sedět na židli, dostala jsem invalidní vozík. Naše dítě mělo jen poraněný ret a můj manžel nebyl zraněn vůbec. Moje švagrová pečovala o naše dítě, zatímco můj manžel chodil dál do práce.

Jednoho dne, když jsem seděla v kuchyni na vozíku, řekla jsem si: „Cítím se lépe a silnější.“ Vstala jsem a šla k ledničce, načež jsem se posadila zpět. Po malých krůčcích jsem podnikala pokroky, až jsem se nakonec úplně uzdravila a byla schopná chodit. Pak jsem během dne mohla mít své dítě i doma. Čekala jsem tři roky na další dítě, chlapce a za další dva roky měla holčičku.

Když se dívám zpět na můj prožitek PBS, pak vzkaz, který jsem si přinesla by zněl: „Neboj se. Jsi v bezpečí a v mé neustálé péči.“ Bůh je tady vždy s námi - VŽDY.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: 11. Ledna 1986

Prvky PBS:

Cítili jste se odděleni od fyzického těla? Zcela jasně jsem opustila své tělo a existovala mimo něj.

Jak byste porovnali úroveň vědomí a bdělosti během zážitku s vaším běžným každodenním vědomím a bdělostí? Více vědomí a bdělosti než obvykle. Byla jsem schopna vidět sama sebe, Ježíše a Boha, interagovat duchovním způsobem. Klečela jsem, plakala a žádala je o život a „já tělesně“ jsem ani nevěděla, že to dělám. Přesto jsem stále měla pod kontrolou své myšlenky, zatímco se to všechno odehrávalo.

Ve kterém okamžiku jste během zážitku byli na nejvyšší úrovni vědomí a bdělosti? Když se mě Ježíš zeptal, jestli chci vidět, kde jsem.

Zdál se vám čas rychlejší, nebo pomalejší? Zdálo se, že čas běžel rychleji i pomaleji než obvykle. Zpočátku se mi čas nezdál být příliš rychlý. Připadal mi stejný, dokud jsem nebyla přivedena zpět k mému tělu. Když se Ježíš postavil a řekl: „ (Bůh) Řekl ano“, a já mohla dál žít, šlo to velmi rychle. Ocitla jsem se ve svém těle velmi rychle.

Byly vaše smysly citlivější než obvykle? Živější než obvykle.

Porovnejte prosím vaše zrakové schopnosti během zážitku - s vaším zrakem bezprostředně před zážitkem. Všechno jsem viděla velmi jasně.

Porovnejte prosím vaše sluchové schopnosti během zážitku - s vaším sluchem bezprostředně před zážitkem. Slyšela jsem bez problémů všechno, co se dělo.

Viděli jste, nebo se cítili obklopeni, zářivým světlem? Nezvykle jasné světlo

Zdálo se vám, že jste navštívili jiné, nadpozemského světy? Jasně mystická nebo nadpozemská říše - Nebe. Všude kolem byla bílá a jasná záře.

Jaké emoce jste během této zkušenosti cítili? Pláč, takže jsem byla smutná. Pak úctu, že Ježíš a Bůh se mnou mluvili. Úlevu a štěstí když Bůh řekl „ano“, abych se mohla vrátit. Byla jsem také zmatená z některých věcí, které se kolem mne děly.