Popis zkušenosti:

Zhroutila jsem se někdy uprostřed kurzu jógy, kam přišlo několik zájemců. Skácela jsem se mrtvá a byla kaput. Přesně takhle. Jako kliknutím na vypínač se vypnulo i mé srdce. Ve dvaceti devíti letech jsem měla náhlou srdeční zástavu. V mé rodině jsme neměli žádné příznaky ani genetickou historii srdečních problémů. Jeden student mi dělal zhruba dvacet minut kardiopulmonální resuscitaci, dokud nepřijela sanitka. Později mi bylo řečeno, že mne lékaři rychlé záchranné služby oživili injekcí adrenalinu. Když mě vezli do nemocnice, měla jsem ještě několik záchvatů. Při příjezdu do nemocnice, mne uspali, protože lékaři potřebovali zjistit stav mého mozku. Nikdo v těch okamžicích netušil, zda se ještě proberu, nebo kdo se vlastně probere.

Pro mne, nebo přinejmenším pro mou duši nebo ducha, který se ve mně nachází, byla v tomto okamžiku realita úplně jiná. Bylo to, jako bych najednou existovala mimo hranice času. Neexistoval žádný lineární čas, žádná cesta z bodu A do bodu B. Místo toho se čas stal hromadou "roztříštěných, nesourodých, časoprostorových událostí“.

Nevzpomínám si, jak jsem se tam dostala, ale pamatuji si, že jsem se procházela kouzelnou zalesněnou oblastí. Byl to starobylý les se stromy tak vysokými a tenkými, že jejich koruny sahaly až k nebesům, alespoň tak se mi to tak jevilo. Připadala jsem si, jako bych to viděla už kdysi v minulosti, kdy to mé vědomé já již vidělo. Kmeny stromů byly úzké, hladké a koruny lehké a osvěžující. Jejich listy byly zelené s nádechem podzimního zbarvení. Byly tam obří břízy, ale rostly v lese, jaký jsem nikdy v životě neviděla. Byl to naprosto jiný svět a asi to nejvzdálenější místo, kam jsem doputovala, přestože nemám žádné skutečné srovnání, jak bych tu vzdálenost vyjádřila.

Celá ta scéna se odehrávala někdy odpoledne, těsně před západem slunce. Nebylo to úplně zlaté, ale podle odstínů odhaduji, že se začínalo šeřit. Barvy byly jiné než pozemské, plné všech odstínů zalité ve zlatavé záři. Světlo přicházelo ze všech stran, přesto jsem neviděla žádný zdroj. Nemohu popsat barvy listů, byly velmi vysoko nad mojí hlavou. Vypadalo to, jako by ten les rostl věčně.

To, co mě nejvíce zarazilo, bylo naprosté ticho. Propastný rozdíl od lesů, které jsem kdy navštívila v bdělém stavu. Za normálních okolností jsou lesy téměř tak rušné jako města - se zpívajícími ptáky, hmyzem, obydlené zvířaty, šuměním listů ve větru, nebo šustící pod nohama a se zurčící vodou v potoce. Ale tady bylo až skličující ticho. Svým způsobem to přesto bylo osvobozující. Země byla vystlána měkkými listy, něco mezi zelenou a zlatavě červenou barvou. Jako bych se ocitla ve svém vlastním podzimu života.

Ticho, které mne nejvíce překvapilo, bylo ticho mých myšlenek. Obvykle je moje mysl bouřlivá; spěchá ve větru myšlenek, které neustále mezi sebou soupeří o mou pozornost. V bdělé realitě mám jakési vrstvy myšlení, jako třeba píseň, která mi v hlavě uvízla v jedné vrstvě, sny o budoucnosti v jiné vrstvě, realitu přítomnosti, která mě nutí k pozornosti. Ale tady se všechny myšlenky rozplynuly do naprostého klidu. Bylo to jako hladina vody bez vln. Naprostý klid. Nekonečná jednota. Totální mír.

Byla jsem zcela a úplně klidná. Byla jsem jako nějaká součást, která je spojená se vším kolem. Neměla jsem rozptýlené myšlenky a ani žádné obavy, kde a co je můj cíl. Jen jsem jen kráčela, zcela nevzrušeně, po nějaké cestě.

Mé kroky byly tiché, jako bych se nacházela někde za mnou. Byla jsem můj duch a můj duch se jakoby vznášel za mým tělem. Moje tělo (já) jsme se drželi za ruce s nějakou stříbrnou, androgynní bytostí. Bytost byla průhledně stříbrná, vysoká se stříbrnými vlasy přes ramena a byla celá oblečená v bílém. Bytost byla nádherná a s tváří, ze které nebylo patrné pohlaví. On/ona držel mou ruku a vedl mě po cestě. Nebyl to nikdo, koho bych dříve znala, ale zdálo se, že je jakýmsi mým duchovním průvodcem. Možná to byl anděl, i když jsem si nevšimla žádných křídel. Před námi se cesta stáčela a ztrácela se mezi stromy. Nějak jsem věděla, že kdybych šla až za zatáčku, přestanu žít. Já bych "pokračovala", ale můj fyzický život by skončil; ne že bych si v tomto světě nějak vzpomněla na svůj fyzický život. Byla jsem připravena tam zůstat a bylo mi nádherně v tomto stavu, kdy jsem nechtěla ty lesy opustit. Milovala jsem v tom světě každý okamžik. Koneckonců, procházka lesem je jednou z mých absolutně nejoblíbenějších činností, které mám ráda. Nechápala jsem, kam ta cesta vede. Jen vím, že jsem byla naprosto klidná, šťastná, obklopená září vesmíru a jednoduše nechtěla z toho lesa odejít.

Náhle moje duše náhle pocítila, záškub v břiše. Cítila jsem zatahání jako bych měla háček, někde uprostřed sebe. Byl to jakýsi fyzický záběr za střed břicha, který mne začal vytahovat ze zatáčky ve stromech. Mé kroky se zastavily a já se nemohla pohnout kupředu. Nebyla jsem schopná udělat další krok směrem k zatáčce, ztrácející se mezi stromy. "Musím jít," pomyslela jsem si a odvrátila se od zatáčky.

Pak jsem se probudila.

Byla jsem v nemocniční posteli. Realita bolesti a zmatku pomalu problikávala kolem mne. Moje teta Karenová byla v místnosti, což byla dost matoucí chvíle, když jsem se ocitla zpět ve fyzickém vědomí. Teta žila v Tennessee, a přesto byla v Texasu. Na okamžik jsem si myslela, že mám halucinace, nebo se mi něco zdá. Nemohla tam být. Ale ona tam opravdu byla, přiletěla, aby pomohla mé matce.

V příštích několika dnech jsem mlhavě prožívala bolestí, léky, potíže s polykáním, když mi odstranili trubici, kterou jsem měla několik dní v krku. Tu druhou stranu příběhu jsem se dozvěděla až později.

Během mého čtyřdenního bezvědomí se můj snoubenec (nyní manžel) posadil k mému boku, držel mne za ruku a prosil mě, abych ho neopouštěla. Máma se připojila k jeho modlitbám. Byla jsem přesvědčena, že mě z toho místa zavolaly ty jejich hlasy a vytrhly mne zpátky na zem. Protože to je přesně to, co jsem tehdy prožívala. Byla jsem odtržena od té okouzlující jednoty a stažena zpět do bolesti a zmatku života.

Celé dva týdny jsem strávila v nemocnici a prodělala jedno vyšetření za druhým, když se doktoři snažili zjistit a pochopit, co se mi stalo. Byli zmateni. Moje srdce nevykazovalo žádné vady, žádné ucpání a žádné strukturální poškození. Nakonec mi řekli, že kromě toho, že jsem zemřela, mi nic není. Zjistili jen, že jsem měla lehký nedostatek hořčíku a draslíku. Tak dospěli k závěru, že to byla pravděpodobně náhlá arytmie - srdeční stav vyvolaný náhodným selháním.

Implantovali mi defibrilátor a další den mne propustili. Teď, za dva roky, se mi zařízení nikdy nevypnulo a od té doby nemám se srdcem problémy (klepu pro jistotu na dřevo).

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: 2017