Popis zkušenosti:

dospívání

Narodila jsem se a byla vychována v Queensu v New Yorku, jako nejmladší dcera v rodině pěti dětí. Moje máma a táta mě vedli římskokatolické víře a oba měli dvě práce, aby mohli mne a dva mé sourozence poslat do katolické školy. Navštěvovala jsem soukromou školu od šesté do osmé třídy, pak katolickou dívčí školu od deváté do jedenácté třídy. Mí rodiče nebyli moc zbožní a mockrát nešli v neděli do kostela, ale vždy se jim podařilo dostat členy rodiny domů během prázdnin.

Byla jsem vždy "citlivé" dítě, které mělo schopnost vidět duchy od raného věku. Když jsem měla pět nebo šest let, řekla jsem svým členům rodiny, že jsem viděla nějaké vznášející se míče, ale říkali mi, že je to jen moje představivost. Po nějaké době jsem začala tuto zvláštní schopnost ztrácet. Když mi bylo sedmnáct let, moji rodiče se přestěhovali do Port Charlotte na Floridě, kde jsem navštěvovala veřejnou střední školu.

Před odchodem z New Yorku jsem byl přijata do programu odloženého vstupu do amerického námořnictva a po maturitě na Floridě v květnu roku 1985 jsem nastoupila do služby. Byla jsem odeslána na základní školení v RTC Orlando na dobu osmi týdnů, pak jsem cestovala na FLEASWTRACENLANT Norfolk pro Ocean Systems Technician Analyst, šestnácti týdenní školení a potom na NOPF Dam Neck ve Virginii další čtyři týdny tréninku. Poté, co jsem úspěšně dokončila výcvik a hodnocení, jsem byla v listopadu 1985 poslána na mou první službu v americkém námořním zařízení Coos Head v Oregonu.

Den, který jsem téměř zemřela

Bylo to v roce 1986 a bylo mi tehdy devatenáct let, když jsem měla PBS. Byla jsem v Oregonu a na mém novém pracovišti to byl společný tréning venku s mými spolupracovníky. Sekce morálky, pohody a rekreace (MWR) v NAVFAC Coos Head, tam hodně podporovali i naši zábavu, koníčky a výlety pro všechny členy a jejich blízkých. Mohli jsme si pronajmout ATV, RV, kempování, paddle desky, čluny, rybaření a surfování. MWR také nabízela spoustu sportovních aktivit a víkendové vstupenky na různé aktivity. Mezi jejich nabídkami byl i celodenní výlet na rafting na řece Rogue. Bylo to zajímavé, ale nebyla jsem žádný skvělý plavec. Brzy jsem se však ocitla pod tlakem kolegů, abych se také přihlásila k výletům na raftingu, protože všichni v mé skupině tomu holdovali. Zakoupila jsem si lístky a neochotně jsem se připojila ke svým spolupracovníkům na Rogue River- kvůli jejich skupinové soutěži v květnu.

V ten rok byla řeka historicky velmi obtížná a rychlejší než obvykle, protože brzy přišlo jaro a tání sněhu v horách. Jednoduše jsem jednoho rána nasedla do druhé a třetí třídy obtížnosti v peřejích, v jednom nafukovacím kajaku Sevylor. Pádlování se zdálo snadné, proud vody a rozhovor kolem mě byl spíše uvolněný. Převážná většina peřejí byla docela pohodlná. Zastavili jsme se v poledne na oběd u břehu a odpočinuli jsme si, než jsme pokračovali v cestě do mnohem náročnějších části řeky. Po několika drobných peřejích v Mule Canyonu náš průvodce vedl naši skupinu do nejnebezpečnější části Rogue, známého jako Blossom Bar. Část řeky IV. byla ucpaná obrovskými balvany a vířícími peřejemi. Standardní trasa skrz vodní proud, projíždějící mezi balvany, vyžadovala, abychom provedli rychlé pádlování a dostali se zleva doprava, abychom se vyhnuli tomu, že bychom se dostali do řady skal nazývaných "Picket Fence". Nepodařilo se mi to udělat rychle, nezabránila jsem tomu, abych vjela mezi balvany a pak mě to vyhodilo z kajaku do mrazící vody.

Nosila jsem sice vestu, ale proud mě táhl přímo do velkého víru turbulentní vody. Šok ze studené vody mě přiměl, abych zalapala po dechu, a tak jsem náhle vdechla říční vodu hluboko do plic. Byla jsem dezorientována, ztrácela ve vodě prostorovou orientaci. Viděla jsem oblohu nade mnou, ale nedokázala jsem se dostat na hladinu, abych se nadechla. Proud mne táhl silněji, čím více jsem proti němu zápasila, a mé plíce v panice bojovali. Najednou jsem si uvědomila, že tam zemřu a poslední věc, na kterou si vzpomínám, jak říkám: "Bože prosím, pomoz mi!" Bez kyslíku jsem odpadla a nakonec jsem přestala zápasit. Najednou jsem byla v klidu v chladné temnotě vody, už jsem necítila pálení kostí a bolest vody v plicích. Naprosto bílá tma kolem mne rostla a cítila jsem, že se řítím rychlostí světla tunelem. Cítila jsem se teple, když mne ta bolest opustila, smířená sama se sebou a s okolím kolem mne.

Bezpodmínečná, čistá láska vyzařovala všude kolem mne až do hlubokého nitra mne samotné. LÁSKA neznámého zdroje mě zahalila do hřejivé deky. Když jsem opustila tunel, uvědomovala jsem si končetiny mého těla, které byly viditelné jako mé ramena, ruce a hruď. Při pohledu dolů jsem však neviděla žádné nohy. Viděla jsem na svém těle stříbrnou šňůru, která lehce zářila. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, uviděla jsem pokoj, který vypadal, by byl stvořen z čistě bílých oblaků, ale nebyl nijak ohraničený. V místnosti byly tři bytosti, jakoby z třpytivého krystalu. Světlo jimi procházelo jako skleněným hranolem, tvořícím duhu. Jeden byl větší než ti dva ostatní, všichni se mnou mluvili. Bála jsem se, a zdálo se, že oni si tu moji bázeň uvědomuji. Okamžitě se změnili v to, co jsem považovala za anděly. Neměli křídla ptáků, měly v křídlech vlákna jako kabely z optických vláken, které byly tvarovány do podoby křídel, světlo skrze ně zářilo čistým světlem a vytvářelo barvy ve všech odstínech. Když mluvili, předávali mi své myšlenky telepaticky a oni mohli číst moje myšlenky.

Když se mi podívali do očí, byly v nich odstíny intenzivních barev, které se měnily do elektrických jisker. Téměř jako kdybych sledovala DVD, které se stále otáčelo v DVD přehrávači. A láska z jejich očí vyzařovala, jako kdybych byla pro ně tím nejcennějším výtvorem, který kdy Bůh vytvořil. Bylo to, jako by mě důvěrně znali a já se vůbec necítila nepříjemně, když jsem cítila, jak se chovají.

Větší anděl řekl: "Přišla jsi příliš brzy, ještě nenastal čas, abys tady zůstala. Musíš se vrátit a dokončit práci na Zemi. Ale protože jsi tady, ukážeme ti pár věcí." Větší anděl měl velkou knihu, ale její stránky byly jako obrázky místo slov. Viděla jsem scény z mého života od okamžiku mého početí až do okamžiku, kdy jsem vypadla z kajaku do řeky. Stránky se rychle otáčely, jako bych sledovala film. Byly mi v jednom okamžiku ukázány všechny věci, které jsem udělala pro ostatní, nebo i ty, které jsem pro ně neudělala. Ukázali mi muže, kterého jsem neznala, jehož tvář jsem nikdy neviděla a mnoho dětí, které jsem neměla. Jeden z menších andělů řekl: "Jsem Yahshael. Byl jsem s tebou od úsvitu časů a budu s tebou na věčnost. Musíš se vrátit, musíš tam být pro ně. Ukážu ti, na co se můžeš těšit a pak se musíš vrátit do svého těla. "

Okamžitě jsme se s Yahsalem teleportovali do centra velkého zlatého pole. Slyšela jsem tu nejkrásnější hudbu a cítila jsem, jak mou bytostí rezonuje. Vítr foukal proti vysokým stonkům zlaté pšenice a já jsem cítila duši všech věcí, které kolem mne byly: zvířata, rostliny, prvky. Byla jsem jednou z nich. Vzhlédla jsem a spatřila obrovskou kouli světla, která kolem mě vyzařovala nejčistší, teplé světlo a cítila, jak se Bůh dotýká mé kůže. Znal mne, miloval mě, bez ohledu na to, jak byl můj pozemský život nedokonalý. Byla jsem dokonalá a úplná, necítila žádnou bolest. Anděl mne vzal nahoru a cítila jsem se, jako bych nekonečně vyrostla. Viděla jsem obrovský vodopád bez začátku a bez konce. Zde vládla láska a mír. Cítila jsem přítomnost milovaných, která mnou prošla, ale neviděla jsem je. Přeskočili jsme přes zlaté pole a na konci toho byl pozemský plot a za ním byl obrovský strom s baldachýnem zlatých listů. Když se vánek dotkl listů, odletěly z větví stromu ve formě barevných ptáků všech druhů. Vedle stromu bylo jezero, které se rozprostíralo z obou stran. Podívala jsem se dolů na vodu, leskla se jako z kapalné rtuti. Ale když jsem se podívala skrz, viděla jsem lidi, kteří žijí na zemi.

Yahshael znovu řekl: "Byl jsem s tebou od úsvitu času a budu s tebou na věčnost. Nemůžeš teď přejít přes bariéru. Je ale načase, aby ses vrátila do své existence na Zemi. Musíš dokončit své priority." Slova nemohou vyjádřit smutek, který jsem cítila, že musím opustit toto místo. Plakala jsem a prosila ho, abych mohla zůstat. Řekl: "Až bude čas, přijdu si pro tebe. Ale teď ..." A tím, jak jsem zápasila ve svém nitru, jsem se vrátila zpět do svého pozemského těla, s tak obrovskou silou, že jsem byla najednou uvolněna ze skalnatého otvoru, ve kterém jsem byla pod vodou uvězněna. Veškerá voda, kterou jsem vdechla, se vylévala z mých plic, když jsem zalapala po dechu a panicky se nadechla, téměř okamžitě jsem si uvědomovala bolest na plicích. Ruka záchranáře mě popadla za zadní část vesty. Málem jsem ho stáhla z kajaku a pak mě někdo jiný na větším vodním člunu vytáhl do lodi a vrátil do této pozemské dimenze. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, proč jsem tady, a pořád se ptám. „proč já?“

Dokonce jsem si udělala průzkum na řece Rogue, poté, co jsem se téměř utopila. Více než dvacet jedna lidí zemřelo v Blossom Bar od mého PBS. Oni zemřeli, ale já přežila.

Kvůli mému NDE jsem blíž k Bohu a uvědomuji si, že život není jen sérií následků, ale souběžností a možností. Moje volby přímo ovlivňují ty, kteří jsou kolem mne, a my všichni jsme nějak propojeni. Můj cíl ještě nebyl splněn, trvalo to celé roky, než jsem si uvědomila, že mám za cíl léčit ostatní. Moje citové schopnosti po mém PBS ještě zesílily. Jsem nyní více empatická, čistého vědění a čistého přijímání. Slyším hlasy těch, kteří jsou za závojem, ale stále jsem nevědomá, abych byla schopna jasně vidět duchy mýma lidskýma očima.

Pro mne můj prožitek PBS bude i nadále nejintenzivnější metafyzicky zážitek, jaký jsem kdy měla. Začala jsem i plakat, když píši tuto vzpomínku na svůj prožitek, protože to zůstane jen pouhým vyprávěním, ve srovnání se všemi věcmi, které jsem viděla, cítila a slyšela během mé cesty do nebeské říše. Nejsem nábožensky zaměřená, ale zůstanu bližší k duchovnu, než kdy jindy a to kvůli svému PBS. Vím, že existují dimenze mimo tento svět a že jsem zde z nějakého důvodu.

Mám úkol, a dokud se nenaplní, budu muset být zde.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: květen 1986