Popis zkušenosti:

Poslední pondělí v dubnu, roku 1992 jsem dostal první infarkt, bylo mi jen třicet devět let. Už před dvěma týdny jsem cítil něco na hrudi, ale naivně jsem si myslel, že to srdce být nemůže. Myslel jsem si, že to je to moje zlomené žebro, které jsem si kdysi několikrát zlomil. Také jsem se domníval, že by to mohly být svalové potíže, však víte dobře, jaké to je, když sami hledáte vysvětlení. Cítil jsem, jako by mi na hrudi seděl slon. Měl jsem dýchací problémy a bolest, která mi postupovala do levé paže. Ale pár léků proti bolesti mi trochu pomohly. To pondělí jsem jako vždy jel do práce, třicet kilometrů od Ulricehamnu. Zapálil jsem si cigaretu a párkrát si hluboce potáhl, najednou jsem si myslel, že v tom autě umřu. Měl jsem nepopsatelné bolesti. Když přišli do práce mí kolegové, poznali, že to se mnou není dobré. Nutili mě, abych jel do nemocnice v Borasu, ale odmítl jsem, protože jsem v práci byl jediný kuchař. Nikdo jiný vařit neuměl a mí strávníci byli pro mne to nejdůležitější. Ale po všech těch jejich připomínkách jsem zavolal pohotovost v Borasu. Když jsem jim vysvětlil, jak mi je, tak mne víceméně požádali, abych okamžitě přijel. Navíc, našel jsem osobu, která by mě mohla dočasně zaskočit. Dal jsem si pár léků od bolesti do sklenice s vodou, vypil jsem je a posadil se do auta.

Školník mě chtěl odvézt, ale já tvrdohlavec jsem si myslel, že když jsem přijel do práce, můžu jet i zpět; do nemocnice to bylo asi šedesát kilometrů. Řekl jsem jim, že dojedu jen domů, a kdyby to bylo nejhorší, tak to potom odřídí moje žena. Když jsem řídil, nebylo to tak špatné, rozhodl jsem se tedy, že pojedu celou cestu. Asi deset kilometrů od Borasu jsem začal tušit, že to opravdu může být srdce, ta bolest a potíže s dýcháním se nedají popsat. U nemocnice jsem chtěl vložit peníze do parkovacího automatu. Za mnou stála dívka, která v nemocnici pracovala. Ptala se mě, jak se cítím. Podíval jsem se na ni a řekl: „Cítím se na prasátko. Jenom zaplatím auto". Klidně a hezky, řekla, že vše zařídí a ve stejnou chvíli jsem ztratil vědomí. Probudil jsem se na pohotovosti. Nikdy jsem neviděl tolik sester kolem jednoho pacienta. Ležel jsem na nosítkách a ony se mnou běžely na jednotku intenzivní péče. Připojily mě k několika strojům a na stojanu jsem měl pět zavěšených infuzních lahví.

Nedovolili mi dělat nic samotného, protože bych mohl dostat další infarkt. Krevní tlak jsem měl velmi vysoký 220/135 a křeče v cévách se zhoršovaly, i když do mě pumpovali nitroglycerin. To už jsem na tom byl opravdu špatně a moc si to nepamatuji.

V úterý večer se mi srdce zastavilo, velmi rychle jsem byl transportován do Göteborgu. Tam se po uvedení srdce do provozu chystali udělat akutní angioplastiku, ale moje srdce se zastavilo opět. Byl jsem pryč, ale najednou se stalo něco, co je podle mě fantastické. Objevil se přede mnou úplně jiný svět, viděl jsem se, jak ležím na posteli, ale já sám jsem byl na cestě ke světlu. Otočil jsem se a podíval se na sebe, ale pak jsem pokračoval v postupu nebo spíše v letu k tomu nádhernému světlu. To teplo a to radostné místo bylo nádherné. Nebyl tam žádný stres, žádné očekávání a žádné zlo. Bylo to plné lásky, nelze to popsat, všechno bylo úžasné. Místo, po kterém toužíme, ta nádherná zeleň a teplo. Bylo tam jen štěstí a všichni byli naprosto skvělí. Nikdo nebyl nadřízený druhému, stál jsem tam a jediné, co jsem si přál, bylo vstoupit dovnitř. Pak jsem zaslechl, že někdo zavolal mé jméno, “Lennie vrať se, Lennie, Lennie, Lennie vrať se a zůstaň tady. Musíš se sem vrátit a zůstat tady". Slyšel jsem ta slova opakovaně, otočil jsem se a podíval se na tu bytost. Stála za mnou na mé pravé straně. Byla to nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy spatřil, s nádhernýma očima, před kterými by se každý rozplynul. Krásně rostlá a ty překrásné rty. Chtěl jsem ji obejmout a dokonce ji políbit, i když jsem byl tehdy šťastně ženatý. Podíval jsem se na ni, prosila tak pokorně: „Prosím tě, potřebuji tě, zůstaň tady.“ Kdo by mohl takové ženě odolat, tak jsem se otočil a probudil se ve svém vlastním těle.

Za hodinu později, co jsem se probral, jsem ležel v posteli a zavolal si k sobě personál. Požádal jsem je, aby mi zavolali tu zdravotní sestru, všichni na mě jen divně koukali. Neexistovala tam žádná taková a nikdy tam taková nepracovala. Dlouho jsem nad tím přemýšlel a činím tak dodnes. Byl to můj anděl strážný, nebo kdo? Nicméně tohle zásadně změnilo můj život a většinu mých hodnot v životě. Myslím, že se to děje každému, kdo stál u té brány; dnes si cením i malých věcí. Myslím, že život je fantastický a smrt mě neděsí. Vím, že potom přichází jen nová fáze života, na jiné úrovni. Starejte se o své životy a žijte správně, v harmonii se sebou a svým Duchem.

Váš oddaný Lennie B.

Základní informace:

Pohlaví: Muž

PBS se stalo: Poslední pondělí v dubnu 1992