Popis zkušenosti:

V roce 1990 jsem byla převezena do nemocnice se silným vnitřním krvácením v důsledku mimoděložního těhotenství. V té době jsem byla přesvědčená ateistka. Moje matka mě vychovala jako buddhistku, ale ve třinácti letech jsem se stala ateistkou. Narodila jsem se hezká a měla jsem pocit, že jsem vyrostla v koláčku štěstí. Byla jsem nesmírně arogantní, ješitná, namyšlená a velmi materialistická.

V nemocnici jsem křičela bolestí. Když jsem přišla na pohotovost, bylo velmi časně, asi tři hodiny ráno. Byl tam už nějaký chlapec se zlomenou rukou a můj křik ho děsil. Jakýsi medik se mi snažil zabránit v křiku, ale marně. Zlobil se na mě a bylo vidět, že je opravdu naštvaný. Nevím, proč mě to vytočilo, ale bylo to tak. Řekla jsem si.... „Já mu ukážu. Prostě odejdu – v duchu odejdu“. Věděla jsem, že to dokážu, protože jsem to jako dítě v dospívání často dělala (když mě někdo obtěžoval). A tak jsem odešla. Měla jsem takové bolesti, že jsem se prostě pustila.

Slyšela jsem všechny v místnosti. Slyšela jsem někoho říkat: „Ztrácíme ji!“ Slyšela jsem, jak přístroj na mém srdci začíná pískat "blíííííí..." Pak stejný hlas, který předtím řekl „Ztrácíme ji,“ řekl: „Sakra, ona je ..........“ a co se stalo potom, už nevím.

Vzápětí jsem se vznášela nad stolem, na kterém jsem ležela. Byla jsem se sebou docela spokojená. Vlastně docela samolibá. „Určitě jsem je vyděsila,“ říkala jsem si pyšně. Když doktor začal znovu hlasitě volat: „Ztrácíme ji, lidi!“ ucítila jsem děsivý tah na... asi můžu říct .... na duši, nebo na duchu. Táhlo mě to dolů – a já věděla, že je to z nějakého zvláštního důvodu „dolů“. Přistála jsem velmi lehce na nebo v jiné dimenzi. A vůbec to tu nebylo podobné jako na Zemi. Nejprve jsem byla sama, ale pak jsem ucítila, že se ke mně připojila něčí přítomnost. Nebyla jsem si však jistá, kdo nebo co to bylo. Začala jsem pociťovat strach. Tohle místo pro mě bylo nové. Moje mysl tu nikdy předtím nebyla. Myslím, že jsem zavřela oči v naději, že mě to vrátí do nemocnice, ale nějak jsem věděla, že se to nestane.

Když jsem znovu otevřela oči, byla jsem v pekle – v jisté komnatě pekla. Byly tam příšerné pachy a taková tma, kterou člověk jen cítí. Viděla jsem lidi v řetězech a lidi, jak byli mučeni – a to tak hroznými způsoby, že o tom stále nemůžu mluvit. Nenáviděla jsem to místo a zoufale jsem ho chtěla opustit, ale nemohla jsem. Zůstala jsem tam a dívala se, čichala a vnímala všechnu bolest a hrůzu toho místa.

Později se ozval hlas, jen hlas. Byl mi povědomý, ale nevěděla jsem, kdo to je. Mluvil jednoduše a velmi přímo ke mě. Vysvětlil mi, že místo, kde jsem, už není pro lidi, jako jsem já. Řekl, že než se narodil, každý, kdo zemřel, přišel na toto místo. Nebyla žádná naděje. Ale po své smrti něco udělal. Nepamatuji si, co řekl, že udělal, ale řekl, že od té doby, teď, když lidé umírají, přicházejí a čekají na jiném místě, ne tady. Opravdu jsem to nechápala, protože jsem se opravdu bála. Nechtěla jsem tam být.

Hlas se pak zeptal: „Miluješ ho?“ A já si jasně vzpomínám, že jsem si pomyslela: „Proč se mě na to ptáš... vždyť už všechno víš.“ Nedostala jsem žádnou odpověď. Jen ticho. To mě velmi rozčílilo. Pak mě najednou něco znovu táhlo, jenže tentokrát jsem měla pocit, jakoby mě to táhlo nahoru. viděla jsem kolem sebe lidi, ale ne moc blízko, spíš v dálce. Byli tam lidé, které jsem znala, a také lidé, které jsem neznala. Bylo to opravdu zvláštní. Ten pocit byl tak příjemný a lehký. Klidný. V tu chvíli jsem byla tak intenzivně ve své mysli – jako bych všechno věděla.

Pak... podívala jsem se nahoru nebo před sebe (nevím přesně, co z toho) a uviděla jsem ten nejkrásnější pohled, jaký jsem kdy viděla! Byly to (to zní otřepaně) perlové brány! Obrovské brány z perel! Brány byly zavřené, ale jak jsem se dívala, začaly se otevírat směrem ke mně. Uvnitř jsem viděla ulice dlážděné zlatem, s řadami domů a ještě dalších domů pokrytými diamanty a třpytivými zelenými kameny. Bylo to úžasné! Když se mé oči dosyta vynadívaly, scéna pohasla (nikoliv potemněla) a stejný hlas se mě zeptal.... „Tak co, Lindo, čemu věříš?“ Vtom jsem se probudila a zhluboka se nadechla. Otevřela jsem oči na sestřičku a s nejkrásnějším pocitem, jaký jsem kdy měla, jsem se na ni usmála a řekla jí, že Bůh je „a miluje tě!“. Od té doby v Něj věřím. Celý můj život se díky tomu změnil. I přesto, že jsem kvůli své nově získané citlivosti nesmírně samotářská, učím se znovu navazovat vztahy. Až donedávna jsem o tomto nebyla schopná mluvit. To, že jsem teď tak extrémně samotářská, mi umožnilo získat čas na stálé studium. Je zvláštní, že jsem si z této zkušenosti neodnesla žádnou víru – ale vštípilo mi to velkou bázeň před Pánem.

Děkuji vám za přečtení.

Základní informace:

Pohlaví: Žena