Popis zkušenosti:

Poslouchala jsem rádio Art Bell dopoledne 2. 5. 1999, když jsem doručovala noviny tady v Tennessee. Bylo pro mě pěkné slyšet o dalších, kteří si prožili PBS. Když jsem před nějakými 40 lety mluvila o svém zážitku, tehdy ještě jako 5-6 leté dítě, bylo mi řečeno, že jsem úplný blázen. Nevím, jestli je to obvyklé nebo neobvyklé pro dítě v tomto věku mít takový zážitek.

Všechno, co vím, je, že já jsem ho měla!!! Moje zkušenost se stala během léta. Můj otec se snažil vychovat své dítě, jak nejlépe mohl. Patřila jsem mezi děti, které bývaly samy doma po škole, zatímco jejich rodiče pracovali, v době, než se o tom začalo veřejně mluvit. Otec byl zvyklý mě brát k řece, kam chodívali plavat i další lidé, abych se mohla zabavit s dalšími dětmi v mém věku.

Bohužel řeka měla uprostřed místo poklesu. Neuměla jsem plavat. Vzpomínám si, že jsem šla potřetí pod vodu a uvědomila si, že to nepřežiju. Věděla jsem, že umírám. Nechtěla jsem zemřít. Potom jsem uviděla tunel s jasným světlem na jeho konci. Byl tam houf lidí. Věděla jsem, že jsou to mí příbuzní. Cítila jsem, že tam byli mí dva dědečkové. Nějak jsem cítila, že jeden z dědečků se mnou mluví.

Bylo mi řečeno, že se MUSÍM vrátit zpět, že jsou ještě věci, které se mám naučit. Nechtěla jsem jít zpět a čas od času si přeju, abych se tehdy nemusela vrátit, ale dědeček měl pravdu, byly věci, které jsem se měla naučit. Potom mě popadla něčí ruka. Byl to můj otec. Zachránil mě!!! Pokoušela jsem se mluvit o svém zážitku, ale nikdy mi nikdo nevěřil. Nikdy!!!!!! Musela jsem se 40 let potýkat s tím, co jsem prožila. V dubnu mi bude 46 let. Mí předkové (ano, jsem přesvědčena, že to byli moji dědečkové, babičky, tety, strýcové a příbuzní, kteří dříve zemřeli) měli pravdu. Byly věci, které jsem se měla naučit. Ó jak těžké věci… Překonat drogovou závislost před 13 lety. Naučit se odpustit bolest a zlost způsobené okolnostmi, které byly mimo mojí kontrolu a další podobné věci. Můj zážitek ve mně zanechal pocit, že smrti se není třeba bát. Že někdy jsme tu proto, abychom se učili, rostli a tak.

Přivádí mě k pláči, když ve vzpomínkách znovu prožívám svou zkušenost. Jsem potom celý den úplně zničená, protože jsem přeci vědomě nepožádala, abych si prožila lekce, které jsem se měla naučit. Také od té doby pevně věřím v reinkarnaci (měla jsem sérii snů, které byly reálné - nevím, jestli se to dá zařadit do stejné kategorie jako PBS - ale později jsem zjistila, že některá ta místa ze snů jsou skutečná místa a také jsem je viděla). Také se domnívám, že můj prožitek ve mně zanechal obrovskou úctu k životu všech živých bytostí na celé zemi. 

Uvědomuji si, že jsem se často vracela ke své zkušenosti a analyzovala ji, ale měla na mě takový dopad. Počítám ji jako své nové narození, počátek své cesty, a kvůli ní jsem často měla i pocit, že jsem jiná. Nikdy jsem nemohla být znovu doopravdy „normální“. Nikdy jsem nemohla být znovu součástí něčeho, co je považováno za normální společnost. Nevím, jestli se o tom ostatní také zmínili nebo ne. Chtěla bych vědět, jestli i ostatní zažili tento „pocit“ nebo ne.

Děkuji za pozornost.

Základní informace: