Popis zkušenosti:

Byla jsem vdaná teprve necelý rok a byla pět a půl měsíce poprvé těhotná. Tehdy se v mém těle objevila toxemie. Bylo to vážně těžké onemocnění a nebezpečné i pro zdraví mého dítěte. V ten den jsem se vydala ke svému lékaři. Vzpomínám si, že jsem měla masivní bolesti hlavy a měla celkový pocit, že mi je velmi zle. Jakmile jsem přijela, odvedli mě do místnosti. Položila jsem se na stůl, kde mi měřili asi osmnáctkrát krevní tlak. V té době jsem byla v amerických vojenských silách a teď, ke konci, jsem ještě stále pracovala. Můj manžel sice potřeboval auto, ale používala jsem ho já. Neuvědomila jsem si, jak nebezpečné by to mohlo být, kdybych dostala infarkt. Okamžitě mě do nemocnice přijali. Krevní tlak jsem měla 180/120 a můj doktor nechápal, že stále funguji. Ledviny mi začaly vypovídat službu a já měla v těle tolik tekutin, že jsem ani nemohla říci, kde mám kolena.

Vůbec jsem se nezlepšovala, a stále jen ležela v té posteli na levé straně, dokud si na mne udělali čas a začali se mi věnovat. V té době mi lékaři dali morfin, aby ty problémy zastavili. Vzpomínám si, že jsem si myslela: "Ach, wow. Umřu.“ Pak do místnosti vstoupila sestra a řekla, že tam zůstane se mnou. Vůbec nikdy jsem ji neviděla. Vzpomínám si, jak jí říkám, jak zlatě září její rukavice. Řekla: "Prostě odpočívej" a položila mi rukavici na čelo. Ta okamžitá bolest byla nejhorší věc, jakou jsem kdy zažila.

Jako další si pamatuji, že se vznáším nad mým tělem a moje srdce se zastavilo. Vzpomínám si, jak jsem sledovala lékaře, jak mají napilno, stroje bzučely, jak vidím, že mi masírují hrudník, aby dostali tep. Vzpomínám si, jak jsem si řekla: "Nechci se do toho těla vrátit." Vznášela jsem se a sledovala to, připadalo mi to jako hodiny. Najednou se v rohu místnosti otevřel pod stropem tunel. Byl sice velmi oslňující, ale stále jsem viděla. Věděla jsem, že tam mám vejít a tak jsem se sunula přímo do tunelu. Vzpomínám si, že to bylo jako v teplé lázni a chvíli jsem se v tom tunelu vznášela. Bylo to naprosto příjemné a klidné - a pak jsem vstoupila na druhou stranu. Uviděla jsem tam to nejzářivější město v mém životě. Všude byla světla a viděla jsem tisíce lidí. Neviděla jsem jim do tváří, ale věděla jsem, že tam na mne čekají. V tu chvíli jsem cítila spoustu lásky. Pak jsem uslyšela hlas: "Nenastal tvůj čas. Musíš se vrátit. Máš ještě nedokončené úkoly." Odvětila jsem: "Nechci se vrátit. Nedělejte mi to, prosím!"

Za dva nebo tři dny jsem se probudila na jednotce intenzivní péče. Dítě jsem kvůli mimořádné situaci porodila. Jeho apgar skóre novorozence bylo šest nebo sedm. Byl modrý a slabý, ale přežil. Nemělo to na něj žádné vedlejší škodlivé účinky a dnes už je sám otec. Měla jsem proříznutý dokonce močový měchýř, aby se jim ho podařilo dostat ven. Zjistila jsem, že jsem byla poslána zpět, abych pomáhala ostatním. Pomohla jsem vychovat mnoho dětí, které nebyly moje vlastní. To byl asi pravý důvod pro můj návrat. Umřelo mi mnoho lidí, které jsem před jejich odchodem těšila a byla jim schopné vyprávět svoji zkušenosti. Jak neuvěřitelné to pro mne bylo a že se strachu z odchodu nemusí bát - protože že žít pozemský život, je daleko těžší.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: 22. 3. 1987