Popis zkušenosti:

Byl únor 1995, ale nepamatuji si přesné datum.

Večer před událostí jsem viděla periferně v koutku oka linky, vypadající jako vlasy. Ptala jsem se svých kolegů, ale nikdo nic podobného neviděl. Všimla jsem si, že jsem nepsala vodorovně a nemohla v psaném textu udržet rovinu. V té době internet neexistoval jako dnes. Všechno se psalo ručně a informace se nedaly tak snadno vyhledávat.

Později večer jsem měla závratě s bolestmi hlavy, tak jsem si šla lehnout do postele. Ráno mne probudila moje dcera. Bylo kolem deseti hodin. Vzbudila jsem se a měla opět závratě a velké bolesti hlavy. Udělala jsem malou snídani pro dceru, která tehdy měla mít za měsíc pět let. Vzhledem k tomu, že krabice s cereáliemi již byla prázdná, rozhodla jsem se ji vyhodit do koše, ale neměla jsem žádnou energii. Tak jsem obal jen upustila na zem, abych ho sešlápla. Když jsem šlápla na prázdný kartón, něco mne vysálo, kdo ví kam.

Najednou jsem spatřila, jak ležím na podlaze stočená, s dcerou stojící u mého boku. Nacházela jsem se blízko stropu a dívala se na sebe dolů. Byla jsem vyděšená, protože jsem si byla vědoma, že je to se mnou zlé. Vrátila jsem do svého skrčeného a velmi oslabeného já. Moje dcera se o mne opírala. Nedokázala jsem spočítat, kolikrát jsem opustila tělo a vrátila se do něj. Vzpomněla jsem si na jeden úsek, ve kterém jsem byla v těle, cítila jsem, že natahuji ruku k mé dceři. Její malé prstíky byly v tu chvíli roztažené, než jsem z nich vyklouzla. Nechtěla jsem ji vzít sebou. Jen jsem tam chtěla s ní zůstat.

Najednou jsem se vrátila do těla, a když jsem zase vstala, byla jsem znovu vysáta. Ale tentokrát jsem byla daleko od místnosti, kde jsem ležela. Byla jsem nad městem, ve kterém jsme žili. Viděla jsem ho shora jako orel, který lítá lidem nad hlavami. Byla jsem v šoku a velmi vyděšená, že jsem až křičela. Ale nikdo mě neslyšel. Viděla jsem všechno, vrcholy střech na domech i zelené zahrady u nich. Mohla jsem si ten okamžik vychutnávat, ale strach mě přemáhal. Prosila jsem kohokoliv, kdo by mě uslyšel, aby mi pomohl dostat se zpět. Cítila jsem se slabá, bez jakéhokoliv náznaku, že se někdy vrátím do svého těla. Slyšela jsem hlas, který mi telepaticky řekl, abych byla klidná, že se vrátím a že všechno bude v pořádku. Křičela jsem hrůzou, co se se mnou děje. Vrátila jsem se do těla a plazila se k telefonu. Opakovaně jsem vytáčela poslední vytáčené číslo. Můj manžel to zvedl a já ho prosila, aby mi pomohl, protože to se mnou vypadalo opravdu zle a bála jsem se o naši dceru.

Znovu jsem opustila své tělo a byla vystřelena takovou rychlostí, že tentokrát jsem už byla velmi daleko od domova. Celá vyděšená jsem uviděla naši krásnou modrou planetu. Pomyslela jsem si: „Tohle je horší, odtud se určitě nevrátím." Křičela jsem na všechny strany, aby mě odsud někdo dostal! Když jsem však stále stoupala, viděla jsem, že jsem obklopena jakoby noční temnotou. Sledovala jsem naši malou kulatou planetu s hezkými odstíny a viděla všechno kolem ní. Prosila jsem: "Nechte mě jít domů, prosím!" Neustále jsem na tom trvala, jako kdybych prožívala hororový film, který se přede mnou odehrával. Zaslechla jsem ten hlas, který mi znovu řekl: „Buď klidná. Všechno je v pohodě, buď klidná." Slyšela jsem to jen v mé hlavě. Zeptala jsem se, co ode mne chtějí. Chtěla jsem vědět, proč jsem venku, jestli mám zemřít a nikdy se nevrátit do svého těla. Nemohu najít slova pro popsání té naprosté paniky, ve které jsem se nacházela. Najednou jsem se vrátila do těla a dívala se na svou dceru s ohromným štěstím. Poděkovala jsem jim, že mi dovolili žít. Už jsem se netrápila a vůbec jsem necítila strach.

Pomoc přijela a já věděla, že má dcera je v bezpečí, tak jsem odjela do nemocnice. Okamžitě jsem viděla, ale nedokázala jsem dobře koordinovat své pohyby, protože všechno bylo nakloněno směrem doleva. Můj jazyk se uvolnil, že jsem nebyla schopna ani srozumitelně mluvit. Řekla jsem jim, že mi už od předešlého dne nebylo dobře a že jsem byla mimo tělo. Napsala jsem manželovi krátkou zprávu, aby mi zajistil celodenní péči, abych se buď uzdravila, nebo odešla. Teď, když byla moje dcera v bezpečí a já měla zajištěnou péči, myslela jsem si, že to bude jen můj boj. Ale nebylo to tak. Po příjezdu jsem do nemocnice byla přijata v bezvědomí. Viděla jsem zezadu mé bezvládné tělo, které vypadalo, jako by spalo v temně osvětleném pokoji. Viděla jsem sestru, která si dělala poznámky z hodnot monitorovacích přístrojů. Začala jsem se doslova vznášet. Viděla jsem pleny a trubici, která se táhla k pytlíku vedle postele. Měla jsem pocit, že jsem křehká, zranitelná a bojím se, co mi budou dělat. Zdravotní sestra velmi pečlivě narovnávala lůžkoviny a teple mi pohladila ruku. Velmi mne uklidnil pocit, že jsem v rukou někoho velmi upřímného, komu bych mohla věřit. Začala jsem poletovat skrze nemocniční chodby nahoru i dolů, ale vždycky jsem ucítila, že někdo vešel do mé místnosti, aby se na mne podíval. Prohlédli mne snad všichni profesionální lékaři a zaměstnanci nemocnice. Zvedli mi čas od času hlavu, masírovali mi ruce a nohy. Viděla jsem diskutující návštěvy a od stropu jsem k nim hovořila. Samozřejmě, že mě nikdo neslyšel.

Při jedné z mých cest po celé nemocnici jsem potkala muže pokročilého věku, který neustále nadával a nepřetržitě hulákal. Byl zmatený. Podle toho, jak byl oblečen, jsem si myslela, že právě před chvílí nastoupil na jednotku intenzivní péče. Když jsem pochopila jeho dezorientaci a viděla, že se chystá vznášet, řekla jsem mu, aby se uklidnil, protože se určitě vrátí k jeho tělu. Řekla jsem mu, aby se vrátil do těla a odešel pryč. Sledovala jsem, jak muž odchází, až se mi ztratil z očí. Zdálo se, že se začínám stávat odborníkem na cestování mimo tělo. Viděla jsem lékaře na poradě v místnosti za rohem chodby. Bylo tam pět lékařů, dvě ženy a tři muži, kteří diskutovali, co se mnou budou dělat. Říkali, že nenašli nic, co by mohlo způsobit takový stav, protože výsledky všech testů byly dobré. Rozhodli se udělat lumbální punkci, aby získali další informace. Vrátila jsem se do místnosti v plném letu a spatřila jsem, že jsem obklopena jasným, zlatým světlem, které mne neoslňovalo. Slyšela jsem hudbu, nebo možná lépe, nějaký zvláštní zvuk, protože jsem neznala ani jednu notu. Bylo to příjemné, snad abych neupadala do panického strachu z mě neznámého stavu. Opět jsem se zeptala, co ode mne chtějí. Pomyslela jsem si, že kdybych měla umřít, tak tohle byl ten správný okamžik. Trvala jsem na tom, aby mi bylo sděleno, co se po mě chce. Cítila jsem hlas, který mi řekl, abych byla klidná a že všechno bude dobré. Vrátila jsem se zpátky k poletování kolem nemocnice a relaxovala. Brzy jsem se ocitla opět v tom jasném, zlatém světle, kdy jsem si byla vědoma, že tam už nejsem sama. Přesto jsem nikoho neviděla. Viděla jsem v té intenzitě světla jen vlnky. Ten hlas se vrátil a mluvil se mnou. Nepamatovala jsem si, co přesně mi bylo řečeno, protože jsem se probudila v mém těle. Dokážete si představit radost, kterou jsem prožívala? Cítila jsem se, jako kdybych se znovu narodila se vší silou a energií. Ale to nejhorší teprve mělo přijít.

Zdálo se, jako by lékaři měli napilno. Znovu jsem se začala bát, protože všichni vypadali nějak deformovaní, ohavní a všichni groteskně znetvořeni. Všichni se mi zdáli zkreslení, protože jejich tváře byly propadlé dovnitř. Myslím, že jsem to kdysi viděla v nějakém hororovém filmu, nebo kde. V tom jsem uviděla sestru, která vypadala normálně a byl tam i jeden normální asistent. Ta sestra byla obklopena lékaři, kteří vypadali jako zvířata. Křičela jsem, že to jsou monstra, ale nikdo mě neslyšel. Nemohla jsem mluvit. Zeptali se mě na jméno. Požádali mě, abych na ně mrkla, a já na ně mrkla. Měli z toho radost. Provedli ještě mnohem více zkoušek. Rychle jsem se uzdravila a musela se znova všechno učit: chodit, jíst, mluvit atd., Ale vrátila jsem se. Seděla jsem a měla nějaký problém s krkem, který mě hodně bolel. Musela jsem pak dlouho ležet. Fyzické vize lidí se pomalu vrátily k normálu. Od toho okamžiku nevěřím, že jsme takoví, jak vypadáme. Máme nasazenou masku, která skrývá to, kým skutečně jsme. Naštěstí jsem tak neviděla sebe ani svou malou holčičku. Tohle byla moje zkušenost, která mohla být úžasná. Ale snad bez větší představivosti nebo smyslu pro náboženství, která by možná sehrála svou pozitivní roli, to pro mne byla strašná noční můra.

Jako každý jsem si v nemocnici přirozeně našla kamarády a dokonce jsem je pak navštívila v návštěvní místnosti.

Když jsem se vrátila domů ke své dceři, četla jsem jí dětské pohádky. Nakonec jsem zůstala trvale s dcerou v pohodlí svého domova.

Sledovali mne v nemocnici i v následujících letech. Byla mi diagnostikována cévní mozková příhoda. Bylo mi zakázáno užívat jakýkoli aspirin nebo jeho deriváty, které jsem stejně nikdy neužívala. Přesto jsem i po opuštění nemocnice jednou opustila tělo, ale rychle jsem se vrátila. Nikdy už jsem nebyla v pořádku. Vždycky jsem měla bolesti hlavy, závratě a v těch okamžicích bych nejraději ze světa utekla, ale teď už to zvládám.

Teprve rok po mé zkušenosti, už jsem byla silnější a začala svůj život žít od začátku. Jen s mou dcerou. Můj sňatek, mé přátelství, můj domov, všechno začalo zase od nuly. Nikdy jsem se neohlížela zpět, byla jsem vděčná vesmíru, že mě to změnilo v osobu, kterou dnes jsem. Více se věnuji umění, protože práce je nejlepší způsob přežití. Kreslení je základem mého života. Měla jsem dvacet let praxe a teď jsem se musela naučit ovládat sama sebe. Každý rok mne posílali na rehabilitace.

Ta zkušenost změnila celý můj život. Stále hledám odpověď na to, co jsem prožila. Poznámka: Můj pohled na víru se nezměnil, protože jsem velmi racionální. Pokud jde o "dary", které jsou nové, neříkám jim dary, protože zatěžují mé smysly laskavostí. Moje sny se pak staly velmi technické a zvláštní. Mám samozřejmě také sny, které má každý jiný člověk. Doufám, že někomu tímto sdílením pomohu rozptýlit jakékoli jeho obavy.

Pokud mi to dovolíte, ráda bych napsala následující slova moudrosti: Nejsme si vědomi místa, které zaujímáme v nekonečném vesmíru. Jsme jen součástí velké rodiny souhvězdí. Běžné lidské bytosti žijí jen den za dnem, bez starostí a kladení si otázek, které jsou pro mne zásadní, třeba extravagantně plýtvají přírodními zdroji bez ohledu na budoucí generace. Vyvíjíme se neustále pod genetickými mutacemi a skutečností je, že na lidských bytostech se poznají rozdíly evoluce až v řádu desítek let. Což znamená nesoulad mezi nevědomým a vědomým.

Náboženství rozostřuje úvahy a mění morální a etické hodnoty každé lidské bytosti. Stejně to je s politikou. V duchovní úrovni můžete dosáhnout určitých zkušeností, ale stále bude převládat touha lidí dostat na své otázky odpovědi a logická vysvětlení. Musím zdůraznit, že v mnoha příbězích lidé píší prožitky, které jsou více formovány jejich nezpochybnitelnou a nepodloženou vírou, než ty, které něco vysvětlují a objasňují.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: Únor 1995