Popis zkušenosti:

Tu zkušenost jsem měla kolem čtvrté, nebo páté hodiny ráno. Noc před tím jsem měla podivný pocit. Měla jsem spoustu energie a měla jsem potřebu mluvit o hlubokých záležitostech. Utahala jsem nejdříve svého přítele, pak mého bratra a nakonec jsem šla spát. Jak to bývá v létě běžné, lidé mají „bláznivé nápady uprostřed léta“, takže jsem hodně ležela v posteli a přemýšlela. Dlouho jsem seděla na okenním parapetu - asi dvě hodiny. Když začalo vycházet slunce, chtěla jsem si lehnout na postel, ale moje tělo bylo tak ztuhlé, že jsem z toho parapetu na postel spadla. V tu chvíli jsem měla pocit, jako bych měla infarkt. Nemohla jsem zavolat ani na rodiče, mohla jsem se jen držet a chrochtat.

Pak jsem uslyšela zvuky přicházející z mých vlastních úst a v tu chvíli jsem si byla vědoma, že můj hrudník se vzdouvá a najednou jsem bez nějaké předchozí myšlenky byla na druhé straně místnosti nad dveřmi. Byla jsem tím trochu šokovaná a ještě více jsem byla překvapená, když jsem se podívala do místnosti a viděla, že moje tělo je stále na posteli. Bylo to úplně klidné a já si pomyslela, že jsem velmi malá, ustaraná, bezvýznamná a osamělá.

S tím jsem se ocitla venku a letěla po obloze. Podívala jsem se dolů a viděla svítání a sluneční světlo odrážející se v Irském moři. Byla jsem daleko před hejnem racků. Zamířila jsem velmi rychle směrem ke Skotsku, krátce jsem zahlédla západní pobřeží ve slunečním svitu, čluny na vodě a pak třesk, ocitla jsem se ve tmě, ale byla jsem světlo. Krátce se mi zdálo, že jsem sama. Neobávala jsem se, protože téměř okamžitě jsem ucítila, že někdo jiný je tam se mnou. Pak jsem cítila přítomnost někoho dalšího a dalšího. Vypadalo to, jako bych „uslyšela“ smích. Ve skutečnosti jsem neviděla nic jiného, než spoustu bílých světel, která vypadaly jako hvězdy. Pak se najednou všechny světla spojily. Nejlépe bych to popsala tak, že to bylo jako být uprostřed nějakého rozsáhlého, kolosálního, obrovského shluku molekul, jako ty shluky, kterými chemici demonstrují vlastnosti chemických látek. Tenhle shluk byl MASIVNÍ. Bylo to vícerozměrné a já jsem kupodivu všechno chápala. Byla jsem nesmírně vzrušená. Viděla jsem záblesky barev a slyšela jsem v pozadí něco jako hudbu, ale ve skutečnosti to nebyla hudba a ani zvuk, jak ho vnímáme. Cítila jsem, jako bych byla součástí toho zvuku a světla. Je to opravdu těžké nějak vysvětlit, protože moje slovní zásoba prostě není dostatečná.

Byla tam velmi velká spokojenost.

Pak jsem si uvědomila, že ať už ke mně přišla jakákoli myšlenka, mohla bych ji realizovat. Najednou jsem viděla matematické výpočty ve vícerozměrném schématu, popisujícím, jak všechno ve vesmíru funguje - magnetismus, hustota, světlo, barva, energie atd. Bylo to prostě úžasné. Opravdu jsem si to užívala. Pak jsem si pomyslela, že bych si to chtěla odnést zpět s sebou a hned jsem pocítila, jako by mě moje mysl podvedla, protože jsem si okamžitě uvědomila, že jsem se tou myšlenkou zavázala vrátit na Zemi. Věděla jsem v tom samém okamžiku, že se nechci vrátit a chci tam zůstat. Cítila jsem se více v klidu, než kdy předtím v životě. Byla to tak překrásná, šťastná a pokojná zkušenost, že i nyní, když to asi po jedenácti letech píši, jsem stále rozrušená úvahami, že v tomto těle musím žít, snášet řadu tak příšerných a omezujících pravidel a navíc je ten život tady tak těžkopádný, fádní, jednoduchý a nudný.

Pak jsem měla pocit, že s někým mluvím, i když jsem neslyšela žádný hlas. Řekněme, že jsme komunikovali telepaticky. Cítila jsem, že jsem obklopena mnoha bytostmi, které jsem dobře znala. Žádného z nich jsem však neznala z tohoto života. Rozhodně jsem se nesetkala se svou zesnulou babičkou, nebo někým takovým. Než jsem odešla, byla jsem o něco požádána.

Jelikož jsem měla potrat, několik let před prožitkem, když mi bylo dvacet jedna let (mimochodem, to byl pro mne zážitek, který opravdu otřásl mým životem a dal mu jiný směr), vyjádřila jsem tam svou neodpustitelnou vinu za to, že jsem připravila o život mé nenarozené dítě. Okamžitě jsem se zaměřila na něco, co vypadalo jako hvězda, jasné světlo a věděla jsem, že to byla duše té nenarozené bytosti. Bylo irelevantní, zda to byl chlapec nebo dívka. Ukázala jsem svůj hluboký smutek a vinu. Přesto jsem byla opět omámena pocitem úplného odpuštění - které se nedá srovnat s jakýmkoli pozemským odpuštěním. Nějak se mi jasně ukázalo, že ten dokonaný čin nebyl tak odsouzeníhodný a že pro všechno existují nějaké důvody. Znovu jsem požádala o odpuštění a dokonce jsem tu bytost pozvala zpět, do mého života. Jediný téměř pozemský zvuk, který jsem uslyšela, byl od této duše - zvuk velmi šťastného chichotání. Ten zvuk zůstává stále stejně jasně ve mém nitru, jako by se to stalo před dvěma sekundami. Pak nastal čas, abych odešla. Cítila jsem, že jsem obklopena, řekněme, mými strážnými anděly. Cítila jsem, jak se vzdaluji od duše svého nenarozeného dítěte. Vše probíhalo velmi rychle a během té rychlosti jsem měla pocit, jako bych šla dozadu nebo se hroutila do sebe. NECHTĚLA jsem se vrátit, ale měla jsem velmi silný pocit, že musím.

Následovalo mé probuzení v posteli. Nevzpomínám si, co se tehdy stalo. Vzpomínám si, že jsem se probrala asi o půl deváté, nebo v devět dopoledne. Vstala jsem a šla dolů, abych posnídala s rodiči. Ve skutečnosti jsem byla plná euforie a ráda bych jim povídala o své zkušenosti, ale nikdy by mi neuvěřili.

Od raného dětství jsem měla velký zájem o vše tajuplné. Věděla jsem, že rodiče si myslí, že se někdy dostávám na antisociální hranici, díky mým přesvědčením. Kdybych jim řekla, že jsem měla prožitek blízkosti smrti se super propracovanou mimotělní zkušeností, netolerovali by to a místo abych riskovala, že můj extrémně cenný a soukromý prožitek budou přerušovat a kritizovat, tak jsem nic neřekla. Ta euforie trvala téměř týden. Měla jsem spoustu energie. To ráno jsem se cítila, jako bych cestovala po celém světě, tam a zpět. Všechno v domě mi připadalo, jako kdybych byla deset let pryč. Několik dnů byly barvy mnohem bohatší a výraznější.

Bohužel asi po deseti dnech jsem se začala cítit na dně. Přála jsem si, abych měla někoho, s kým bych se mohla o zážitek podělit, ale neznala jsem nikoho, ani žádnou skupinu, se kterou bych to mohla sdílet. Cítila jsem se v tom docela depresivně a velmi samotná. Velmi, velmi osamělá.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: Červenec 1992