Popište Zkušenosti:

AUTOR ŽÁDÁ, ABY TATO ZPRÁVA BYLA PŘÍSTUPNÁ POUZE NA WEBOVÝCH STRÁNKÁCH NDERF, POKUD OSOBNĚ NEDÁ SVOLENÍ K DALŠÍMU ŠÍŘENÍ. 17.prosinec 1979 přinesl k jezeru Tahoe sníh. Byl školní den, takový, kdy posloucháme hlášení v rádiu nebo možná telefonujeme na autobusové nádraží, abychom zjistili, jestli pro příval sněhu nezruší školu. To je v průběhu zimních školních měsíců na Severním pobřeží úplně běžné. Samozřejmě, pro teenagera není nic lepšího, než mít den volna ze školy, je to jako nečekaný dárek, který dostaneme, aniž jsme o něj žádali. Obvykle jsou podobné dny příliš špatné pro dobré lyžování a silnice bývají špatně průjezdné přinejmenším poránu. Ale místní správa a stát Kalifornie vždycky plní své závazky a silnice bývají brzy natolik upravené, že mohou být vypraveny školní autobusy. Zdálo se mi, že jedním z jejich nařízení bylo odklidit hlavní trasy pro školní autobusy jako první. A taky se jim to téměř vždy dařilo, až do toho prokletého 17.prosince, kdy pracovali stejně jako kdykoli v dřív. Byl jsem sedmnáctiletý mazák na střední škole Severní Tahoe. Jezdil jsem sám do školy přibližně rok, buď autem mých rodičů nebo později mým vlastním autem vybaveným zimními pneumatikami se sněžnými řetězy. Učili mě, že pokud nemám čtyřkolku, každý místní s dostatkem zdravého rozumu jezdí se sněžnými řetězy, stejně jako mělo mé auto. Pro mě bylo používání sněžných řetězů znakem slabošství a nezkušenosti. Na Tahoe jste řídili buď ve sněhu, nebo jezdili stopem. To ráno jsem cestou do &s caron;koly řídil. Jízda na sněhu byla pro většinu mých kamarádů psina a já - bylo snadné se smýknout a protočit kola jen tak pro zábavu a měli jsme spousty zkušeností z nečekaných smyků. Silnice byly ve velmi dobrém stavu vzhledem k vytrvalosti sněžení. Neměl jsem při řízení žádné potíže, ale pamatuju si, že jsem si v duchu říkal, že ještě jistě připadne spousta dalšího sněhu.

Protože to ráno nevyhlásili volný den, studenti Severotahoeské střední a předpokládám, že i mnozí ostatní školáci pokukovali z oken nebo o přestávkách vyšli ven, aby viděli, kolik sněhu napadalo. Někdy v podobných dnech školní čtvrť ukončovala vyučování dřív, z toho důvodu, že sněžení a stav silnic se během dne zhoršoval a oni si přáli vyslat školní autobusy na cestu dřív, než se doprava stane nebezpečnou.

Přestože tentokrát náš ranní dáreček nepřišel, doufali jsme s každou minutou, že ze školního rozhlasu zazní hlas zástupce ředitele a oznámí nám odměnu v podobě předčasného odchodu ze školy. Tyhle poloviční dny byly v mnoha směrech ještě lepší než úplné sněžné volno, protože jsme je nemuseli na konci školního roku nahrazovat a nádavkem jsme byli mezi svými přáteli a věděli jsme navzájem o svých plánech ke strávení zbytku volného dne. Nikdy jste nemohli vědět, jestli tento den &scar on;kola neskončí dřív.

V listopadu 1979 vydala skupina Pink Floyd nejpopulárnější album desetiletí, The Wall. Byl jsem prvním dítětem v našem bloku, a jak to vypadalo, tak i v celé škole, kdo měl toto album na kazetě. Poslouchal jsem tu nahrávku a přehrával ji svým přátelům už několik dní a kamarád mě požádal, abych jel o polední přestávce k němu a abychom si přehrávali kazetu u nich doma. Tim, jehož táta byl realitní developer nebo něco podobného, byl jedním z mých mnoha kamarádů s bohatými rodiči. Kámoši s bohatými rodiči byli na Ta hoe tak běžní, jako kámoši s domácími zvířaty tam, kde jsme žili dřív. Obvykle bydleli v luxusním bytovém komplexu, s obývákem s výhledem na jezero Tahoe, s luxusní stereověží. Timovi rodiče byli málokdy doma, domníval jsem se, že byli vydělávat peníze někde daleko, proto to krásné bydlení a stereo. Mnozí z mých bohatých dětských kamarádů byli stále sami doma.

Tim měl taky úplně nový Jeep CJ. Ten džíp měl obří pneumatiky a pohon na čtyři kola, dokonalá hračka k blbnutí na sněhu pro mladé řidiče. Takže jakmile zazvonilo k přestávce na oběd, vyrazili jsme přes školní parkoviště k džípu. Cestou k džípu mi bylo příjemně teplo v nové dlouhé bundě. Mít dlouhou bundu bylo jako mít čtyřkolku nebo sněžné řetězy na autě, součást výbavy nutné k přežití pro místní v oblasti Tahoe. Někteří místní frajeři si s oblibou dlouhé bundy oblepovali voděodoln&ya cute;mi pestrými látkovými lepícími páskami, moje bunda ale žádnou takovou výzdobu neměla, byla nová.

Sněžení sílilo, vlastně přecházelo do sněhové bouře. Bouře dosáhla toho magického bodu, jakého bouře v Sierra Mountains občas dosahují, kdy pluhy nemohou pokračovat v boji se sněhovým přívalem. V podobných dnech pak místní svým nutným provozem - matky na pochůzkách a pracující chodící sem a tam, stačí k jakés takés náhradě odklizení - sníh je pevně ušlapaný na povrchu. Když pak takový povrch projede pluh, ušlapaná místa zůstanou ve vrstvě tvrdé jako beton nad chodníkem. Pink Floydi rezonovali s předním sklem celou cestu do Timova domova po takto neprotaženém, ušlapaném povrchu. Bydlel pouhé dvě míle nebo tak nějak od střední školy a po několika smýknutích pak džíp neměl žádné problémy s jízdou, jakmile Tim zpomalil a přizpůsobil se nebezpečnému silničnímu povrchu. V Timově věžáku s výhledem na jezero jsme poslouchali Pink Floydy z repráků Sansui - s pořádnými basy, a jedli přitom sendviče se sodovkou. Čas rychle utíkal, přišla chvíle, kdy jsme museli kazetu vrátit zpátky do džípu a jet zase do školy.

Věžák, kde Tim bydlel, těsně sousedil s budovou přístavu Star, sídlila tam Severotahoeská pobřežní hlídka a také tam byla lodní rampa s velkým parkovištěm. S víc než 60 centimetry čerstvého prašanu si pár mladých řidičů udělalo z tohoto obřího parkoviště něco jako cvičák a Tim nebyl výjimkou. Prokličkoval na tu plochu a předváděl mi svůj fígl. Spočíval v tom, co nejrychleji se rozjet a pak v co nejvyšší rychlosti prudce zatočit a zároveň zatáhnout ruční brzdu. Dováděli jsme na parkovi&s caron;ti do poslední možné vteřiny, kdy bylo možné nepřijet do školy pozdě. Tim vyjel od přístavu Star na hlavní silnici, zpět do školy.

Během oběda u Tima doma se ale stav silnic změnil. Po hlavní silnici Lake Forest projel pluh. Když sněžný pluh vybavený obyčejným plužidlem projede tuhle skálopevně ušlapanou sněžnou masu, neodstraní příliš mnoho sněhu. Jenom smete měkčí vrstvu z povrchu, jako břitva snese malbu ze skla a pluh za sebou nechá čistě vyhlazený povrch připomínající leštěný bílý mramor. Na tomhle povrchu se auto velmi snadno smeká, jeden je sotva schopen stát nebo chodit po něčem takovém. K tomu ještě připadlo asi 15cm čerstvého sněhu, bylo to stejné, ja ko jet po kluzišti. Taková byla v té chvíli hlavní silnice Lake Forest. Nikdy jsem se ho neptal, ale předpokládám, že Tim spatřil místo, které pokládal za skvělé pro vyzkoušení svého fíglu, bylo to asi po 400 ujetých metrech po hlavní silnici na Lake Forest. Nemyslím, že by některý z nás čekal to, co se v příští chvíli na smrtelně nebezpečném ledovém povrchu odehrálo. Když jsme se dostali do smyku, džíp vypadal, že jen zrychluje. Auto ve smyku se úplně vymklo kontrole. Byl to pro nás známý pocit, když se auto nekontrolovaně smýkalo, mnohokrát předtím jsem tím proš el občas záměrně pro zábavu, jindy nečekaně. Posunuli jsme se napravo, na řidičovu stranu, k příjezdové cestě. Jeli jsme odhadem 55km/h, ale auto vůbec nezpomalovalo.

Podíval jsem se ve směru smyku a viděl jsem, že se blížíme sloupu telefonního vedení. V duchu jsem viděl sloup nevýrazně vyčnívající podobně jako nějaké z těch dřevěných sloupků, kolem kterých jsem dřív běhal. Pak jsem si představil, jak s autem uvízneme v tom hlubokém sněhu a musíme se proházet, v duchu jsem si říkal, "no paráda,budeme se muset ručně odházet a kvůli tomu přijedeme pozdě na vyučování". Auto pokračovalo ve smyku, čas se zdál jakoby zpomalený. Jak jsme se řítili smykem, dál jsem sledoval sloup, vypadalo to, že ho mineme.Nakonec se to bohužel odehrálo úplně jinak. Moje poslední vzpomínka je pravděpodobně hlasitý zvuk, spíš takové hlasité zašumění než hlasitý náraz, provázený zábleskem světla, a pak tma. Další zvuk, který jsem slyšel, byli Pink Floydi, kazeta hrající ze sterea v džípu. Procitl jsem pomalu, byl jsem téměř znecitlivělý. Brnělo mě celé tělo, podobně jako když zmrtví neprokrvená noha z dlouhého sezení v tureckém sedu. Zdálo se mi taky, že slyším nějaký cinkavý nebo syčivý zvuk. Když jsem ztrácel vědomí, ležel jsem na zádech přímo pod zadní nápravou a koukal jsem přímo vzhůru na ni. Nevím, jak dlouho jsem tam byl. Byl jsem z toho velmi zmatený, skutečně jsem nevěděl, co si o tom myslet. V d uchu jsem si myslel, že jsem se asi odplazil pod Timův džíp, ale nepamatoval jsem si ani jak, ani proč. Nevybavuju si, jestli jsem byl zpod džípu vytažen nebo jestli jsem se dostal ven sám, i když to vypadá, že jsem se nějak ven vysoukal. Pamatuju si sám sebe vzadu na ulici za džípem, postavil jsem se, jen abych okamžitě znovu upadl na zem a znovu padl do bezvědomí.

Když jsem procitl podruhé, Tim a někdo neznámý mě drželi za paže a táhli mě ze silnice. Bylo to, jako by mě bodali noži a dýkami, cítil jsem řezání a něco velmi viklajícího se a ostrého v mé paži nebo v mém rameni nebo hrudníku, nedokázal jsem říct, co se stalo, ale nějak jsem věděl, že mám zlomenou paži. Řekl jsem Timovi, ať mě nechá, moje paže je zlomená a on mi působí bolest. Pustil mou paži a chytil mě kolem pasu, já se zatím více opíral o dámu po mé pravici. Začal jsem si uvědomovat, že nemohu dýchat. Cíti l jsem, jako kdyby mi ruka kolem mého pasu nebo váha mého těla v rukou těch dvou táhnoucích mě nějak vyrážela dech. Vzali mě do domu té paní po mé pravici a položili mě na gauč v obýváku. Znovu jsem omdlel, i když v té chvíli jsem měl zato, že jsem usnul.

Procitl jsem a slyšel hlasy. V místnosti byl Tim, ona neznámá dáma a taky nějaký další člověk. Musel jsem sténat nebo naříkat, protože se bavili o tom, jak mi ulevit od bolesti. Nějak jsem slyšel, jak volali záchranku a že dálniční policie je už na cestě. Buď jsem to zapomněl nebo jsem tehdy jasně nevnímal, co se děje. V té chvíli jsem věděl, že jsem měl autonehodu. Věděl jsem, že jsem narazil do sloupu s telefonním vedením a že sloup zůstal nepoškozený. Slyšel jsem mluvit spolu muže a ženu, rozhodli se dát mi jointa marihuany, aby mi to pomohlo l épe snášet bolest. Když mi muž jointa podal, musel jsem mu říct, že nemůžu kouřit, měl jsem velké potíže s dýcháním. Ve skutečnosti se mi dýchání zdálo s každým nádechem obtížnější. Později jsem se dozvěděl, že mi zkolabovala plíce.

Zběsile jsem se snažil upoutat Timovu pozornost. Měl jsem pytlík s dávkou nějaké drogy ve své kapse a chtěl jsem ho ukrýt před příjezdem policie, ale nemohl jsem pohnout rukou a sáhnout do kapsy. Nakonec si mě Tim všiml a klekl si vedle gauče, přiblížil ucho k mým rtům, aby mi rozuměl. Vklouzl rukou do mé kapsy, vytáhl sáček a strčil ho pod gauč. Mluvení mi dělalo s každým dechem větší a větší potíže. Ale ulevilo se mi vědomím, že dávku už nemám u sebe. Nechtěl jsem se dostat do potíží s policií kvůli této mal&e acute; nehodě. Pramálo jsem tušil, v jak vážné situaci se nacházím.

Když dorazil dálniční policista, začal se vyptávat. V té době jsem nemohl popadnout dech na víc než tichý šepot. Vím, že se mě několikrát ptal na jméno, pokaždé jsem mu odpověděl, opakoval "Víte, co se stalo? Můžete mi říct své jméno?" Chtěl jsem mu říct " Jsem Mark a nabourali jsme s džípem", ale zjevně mě neslyšel. Mohl jsem znovu spát, ale slyšel jsem Tima a policistu mluvit o nehodě a Tim mu říkal, kdo jsem. Nemohu s jistotou říct, jak dlouho jsem tam ležel. Snad to bylo 45 minut, ale mohlo to být i 10 minut nebo hodina. Všechno byl o zkreslené. Pamatuju si procitání a upadání do dřímoty. Potom nastalo více ruchu a slyšel jsem, jak přijíždí záchranka.

Dva záchranáři z Tahoeského hasičského sboru klečeli vede mě a zdálo se mi divné, že se mě ptají na totéž, co předtím policista, "Můžete mi říct své jméno? Víte, kde jste? Víte, co se stalo? Kde vás to bolí?" Odpovídal jsem jim stejně jako předtím policistovi, ale protože opakovali své otázky, usoudil jsem, že hrají nějaký druh hry nebo něco takového. Skutečně mě nenapadlo, že mě nemohou slyšet. Zkoušel jsem na ně mluvit se vzrůstající frustrací. Hrabali se v jednom kufru, který donesli a vytáhli nů žky, kterými začali stříhat mou novou bundu. Zoufale jsem se snažil je zastavit, protože jsem tu bundu nedávno koupil. Zdá se mi, že jsem uspěl a přiměl je, aby je odložili, ale nevybavuju si to moc jasně.

Potom rozstříhali mou košili. Vybavuju si pruhovaný vzor košile. Když pak odstraňovali rozstříhané kusy oděvu, začal jsem chápat, co se mi asi stalo. Jak jsem hleděl dolů na můj hrudník, spatřil jsem, jak je mé levé rameno groteskně vychýlené někam skoro doprostřed mé hrudi, moje rameno bylo pod mou bradavkou. Každý okamžik mě plnil bolestí. Vše, co záchranáři dělali, mi strašně ubližovalo, zkoušel jsem křičet, ale nemohl jsem popadnout dost dechu k výkřiku.

Jak jsem hleděl na své deformované tělo, začal jsem mít pocit, jako by to vůbec mé tělo nebylo. Mohlo to být důsledkem šoku nebo tak něco, ale byla to chvíle, kdy se začaly dít divné věci. Vybavuji si soustředění veškeré své energie na dýchání, protože jsem jednoduše nemohl dostatečně dýchat. Moje vnímání bylo taky podivné, vzduch vypadal nějak rozmazaný, jako bych mohl vidět vzduch. Podíval jsem se na své zkroucené tělo a pochopil, že moje perspektiva se změnila. Poprvé jsem si začal uvědomovat, že jsem velmi v&aacu te;žně zraněný, víc než zlomenina. Sledoval jsem záchranáře a své rameno přibližně z místa, kde by mé rameno normálně mělo být, zleva a poněkud nad mým levým uchem. To ještě prohloubilo pocit mého vlastního zmatku. Vzpomínám si, že jsem mluvil k záchranářům, hleděl jim z očí do očí, ale to nebylo možné, oni stáli nade mnou a já jsem ležel na podlaze na zádech. Pohled na mé tělo a všechen ten zmatek byl asi příliš a já se pokoušel opět usnout. V této chvíli bylo dýchání ještě obtížnější než kdykoliv předtím.

Spánek se mi líbil, byl to jediný způsob, jak se vyhnout bolesti. Procitnout znamenalo cítit bolest a bolest svou dravostí úplně překrývala cokoliv jiného. Bolelo dýchání, bolely pokusy promluvit, moje mysl byla celá bolavá z nemožnosti komunikovat se záchranáři a moje ramena bolela a můj hrudník, můj krk bolel, moje záda bolela a moje břišní svaly bolely ze snahy nasát vzduch do zborceného hrudníku, všechny tyto části mého těla byly extrémně poničené.

Nepodobalo se to žádné bolesti, kterou jsem kdy v minulosti cítil. Byla to kousavá, ostrá, bodavá bolest, jako řez, který v řezání neustává, nebo jako vnitřní popálenina. Necítil jsem se o nic lépe, když horko odcházelo pryč. Tahle bolest se zhoršovala a neodcházela. Žádná pozice v klidu, bez pohnutí nepomáhala ke zmírnění bolesti. Záchranáři se mnou také hýbali, ohmatávali mé tělo a ohledávali poranění. Nepřicházela žádná úleva od vší té bole sti.

Musel jsem vynakládat tolik úsilí na dýchání, že jsem byl téměř bez sebe a dýchání nezměrně bolelo. Zkrátka jsem dýchat nemohl, nezáleželo už na tom, jak moc jsem se snažil, bylo to už příliš obtížné. Nevěděl jsem proč a velice mě to vyvádělo z míry. Byl jsem vyčerpaný, ne tím způsobem, kdy cítíme únavu po těžkém dni v práci nebo po sportovním utkání, tohle bylo smrtelné vyčerpání. Ve spánku tělo přestalo bolet. A ve spánku bylo ještě něco dalšího. Za čalo to znenadání, ze vzdáleného místa hluboko uvnitř, ale přibližovalo se to, blíž a blíž, čím déle jsem spal. Jediné, co jsem v té době vnímal, byl rytmus mého dechu.

Říkám, že jsem spal, ale ve skutečnosti jsem byl v bezvědomí v důsledku kombinace silné bolesti, nedostatku kyslíku, šoku a pravděpodobně díky tomuto všemu naráz. Ale nějakým způsobem jsem vnímal. Cítil jsem namáhavý dech, vcházející dovnitř a vycházející ven, teď zpomalený, nádechy vypadaly, že zabírají dlouhý, dlouhý čas. Pamatuju si jeden každý dech. Nepamatuju si příliš dobře nádech, ale živě si vybavuju výdechy.

Zdálo se mi, že vydechuji příliš mnoho vzduchu. Nechápal jsem, odkud se bere tolik vycházejícího vzduchu, ale zdálo se, že vydechuju pomalu a úplně, mnohem úplněji než během dýchání, které jem dříve zažil. Skutečně, vydechoval jsem i poté, co už všechen vzduch z mých plic byl dávno vydechnutý. Měl jsem vjem přemisťování během výdechu. Bylo to, jako bych mohl nějak cítit vzduch i potom, co opustil mé tělo. Ve skutečnosti já jsem byl ten vzduch, který opustil mé tělo. Cítil jsem sám sebe, jak se odlupuji o d těla. Je těžké to popsat a byl jsem v té chvíli hodně dezorientovaný, vyšel jsem ven z těla v posledním výdechu. Nějak jsem cítil dál sám sebe, opouštějícího tělo ležící na gauči, nějakým jiným smyslem. Ten nový pocit se soustředil v mé hlavě, jako bych byl vycucnut ze své tváře nějakým vakuovým vysavačem, který byl aktivován tím posledním výdechem.

Bolest odešla, ale nespal jsem. Mohl jsem vidět. Stále jsem mohl vidět záchranáře mluvící na mě. Věděli, že jsem přestal dýchat a mluvili spolu a jeden z nich mi říkal, ať s ním zůstanu. V té chvíli jsem mu hleděl z očí do očí. Pomalu jsem viděl jejich obličeje zdánlivě klesající pode mě, brzy jsem na záchranáře, který většinou mluvil, hleděl zezhora. Bylo to velmi matoucí, začal jsem chápat, že se děje něco velice zvláštního, zvláštního, i když něčím povědomého. Chápal jsem, že na t&eac ute; situaci je všechno špatně, protože jsem věděl, že ležím na gauči. Věděl jsem to, protože jsem si uvědomoval, že se nemůžu postavit. Věděl jsem to také proto, že jsem se snažil posadit a byl jsem si vědom, že od tohoto pokusu se všechno rychle zhoršovalo. Věděl jsem také, že už nespím. Snažil jsem se vůlí přimět k pohledu zpět na gauč. Co cítím jako divné až dodnes je, že jsem nebyl vůbec překvapen, když jsem spatřil své tělo pod sebou.

Tento vjem všechno změnil. Zatím jsem stále nevěřil, že umírám, ale věděl jsem, že toto je velmi vážné. Nejdřív, když jsem zjistil, že nejsem už dál ve svém těle, mě zachvátila panika. Ne panický strach, spíš dezorientace. Cítil jsem se zmatený, jako bych stál v mrazu, nenadále klouzající, máchající rukama pro návrat ztracené rovnováhy, jen taktak stojící na nohou s obavou z jakéhokoliv dalšího pohybu, abych znovu neuklouzl. Měl jsem určitý dojem beztíže, jako na vrcholu skoku do vody. Nebo jako když výtah začne nenadále klesat. Tyhle zvláštní pocity malou chvilku otálely, právě tak dlouho, aby se dalo poznat, že se situace dále proměňuje.

Měl jsem pocit pohybu, ne nutně mého vlastního pohybu, ale místnost kolem mě se začala křivit. Viděl jsem záchranáře, sebe, moje zorné pole se rozšířilo na celou místnost, mohl jsem vidět i ostatní, policistu, ale bylo to pokřivené. Jako kdyby se místnost začala prodlužovat, byl jsem u stropu, ale strop rostl. Byla to obyčejná místnost 2,5 nebo 3 metry do stropu, ale můj dojem byl, jako by strop vzrůstal až do výšky možná kolem 9 metrů. V tomto momentu se moje vnímáni změnilo z mého zkresleného zorného pole na něco pohybujícího se. Cítil jsem, jako bych byl vysáván pryč. Ne nezbytně vzestup do výšky, ale byl jsem odpojován od této scény. Bylo to jako by se celý svět pohyboval směrem pryč ode mě a já se stával částí něčeho jiného, co se mě vtahovalo.

Díval jsem se dolů na lidi v místnosti. Vypadali nějak jinak. Bylo to, jako by jejich obrysy byly obtažené světelnou tužkou, nějak mihotavě ohraničující jejich těla. Vzduch se měnil na vlákna s fialovým odstínem, jako kdyby částice vzduchu byly průhledně fialové. Mohl jsem pozorovat vzduch, pak jsem zaznamenal nějaký druh syčivého zvuku a podivný pocit temnoty, jak jsem procházel tím, co měl být strop. Nyní jsem se ocitl v bouři, vnímal jsem sněžení, když jsem pokračoval ve spojování s čímsi nahoře, s čím jsem byl v kontaktu. Přišel pocit v elké přitažlivosti. Nemohu to nazvat přesně rychlostí, mnohem bližší výraz je rychlý pohyb pryč ode mě a mě od toho. Scéna pode mnou se zdála odtažitá a nekonečně zkreslená.

I když je obtížné to popsat, vypadalo to, jako by místnost, budova a sněžná bouře byly naráz promítnuty na plátěnou kouli. Vystupal jsem na vrchol té koule, která se prověsila, jako prostěradlo, které zdvihnu z postele mezi dvěma prsty, scéna se zakrývala a zkreslovala, jak jsem stoupal výš, a zprohýbané plátno s tou promítnutou trojvrstevnou scénou se kolem mne pohupovalo a čím dál víc narušovalo, když jsem dál stoupal výš.

Vracel jsem se tam, odkud jsem přišel. Nemohu ten pocit přiléhavě vyjádřit, ale vím, že to místo bylo povědomé a že jsem tu už dříve byl. Ne že by moje tělo nebo svět, kde jsem žil, byly neznámé nebo že bych tam nepatřil, bylo mi to povědomé stejně tak. Ale tohle místo, ke kterému jsem se přibližoval, jsem cítil jako domov, ne jako můj současný domov, ale jako dětskou vzpomínku na domov, kde o mě pečovala maminka. Cítil jsem, jako bych byl očekáván a jako by mě někdo čekal s otevřenou náručí.

V tomto momentu jsem si uvědomil, na jak skvělé cestě jsem. Cestě, která právě začíná, je dlouhá, ušel jsem zatím jen kousek. Moje smysly se také změnily. Už jsem neměl pocit zraku, nebo vnímání teploty nebo pohybu. Nemohl jsem vnímat bolest nebo obnovit sluch. Jediný vjem, který si z toho momentu vybavuju, je hluboké vnímání lásky. Hlubší, než jsem kdy v minulosti procítil, přestože to byl povědomý pocit, rozpoznal jsem to jako lásku, zdála se vyzařovat ze všech koutů vůči mně a také ze mě ven. Byl to hřejivý pocit, uklidňující, vjem úžasné pohody.

Měl jsem také pocit, že ze mě spadla velká tíže. Už jsem tu dříve byl. Věděl jsem, kde teď jsem, přestože jsem to místo neuměl pojmenovat. Vrátil jsem se tam, odkud jsem přišel a název místa neznám. I když jsem slyšel mnoho různých pojmenování, mohou to být nebesa, očistec, nějaký druh Samadhi, kolektivní duše, já osobně pojmenování neznám. Jen se mohu pokusit popsat to tak, jak si to pamatuju, věřím, že jakýkoliv název, který použijeme, platí pro to místo jen částečně. Už jsem tam byl.

Už jsem nebyl sám, cítil jsem přítomnost jiného. Bylo to jako by naše cítění, emoce a znalosti byly propojeny. Pak přišel hlas. Vnímání mluvícího hlasu je zajímavé, protože jsem neslyšel a podezírám, že jsem neměl ani žádné uši, ale nevybavuju si nijak dobře, jak v této chvíli mé tělo vypadalo. Nejvíc se to blížilo představě v mé mysli, která není mou vlastní. Byla to myšlenka někoho jiného. Něco jako druh telepatie, ale pro mě zcela přirozený způsob komunikace a velmi povědomý . A nejen způsob telepatické komunikace mi byl podvědomě známý, taky jsem poznal toho druhého, s nímž jsem sdílel jeho myšlenky.

Není jasné, jak to začalo, pouze výsledek - po prvním sdělení začala série pocitů o mém žití. Bylo to to známé "celý život mi běžel před očima" nebo znovuprožití života, jak pokaždé slýchám to nazývat. Já bych to popsal jako dlouhou sérii pocitů vycházejících z četných příhod v mém životě. Rozdílné bylo, že nejen že jsem znovu zažíval pocity ze svého života, ale měl jsem jakousi možnost vcítění do pocitů těch z mého okolí, kdo byli mým chováním dotčeni. Jin&yacu te;mi slovy, vnímal jsem pocity druhých vztažené k mému životu. Nejvíce ohromující ze všech těchto pocitů byly ty, které přicházely od mé matky.

Adoptovali mě jako dítě. Byl jsem něco jako potížista. Občas jsem ubližoval ostatním dětem, když jsem byl menší. Zneužíval jsem alkohol a drogy, kradl, holdoval divoké jízdě, neprospíval ve škole, byl jsem vandal, krutý k mé sestře, krutý ke zvířatům, ten výčet by mohl pokračovat dál a dál. Všechny tyto počiny byly prožity naráz, souhrnně, jakoby v kostce, se všemi pocity spojenými se mnou samotným i se všemi zúčastněnými. Ale nejhlubší byl zvláštní cit přicházející od mé mat ky. Vnímal jsem, jak se cítila, když ji informovali o mé smrti. Byla zlomená, v obrovské bolesti, ale to vše smícháno s pocity ohledně všech těch trablů, které jsem působil. Měl jsem pocit, že je obrovská tragédie skončit tenhle život tak brzy, nikdy nemít možnost udělat taky nějaké dobré věci. Ten pocit ve mě zanechal dojem z nedokončeného životního úkolu. Žal, který jsem cítil z mé matky a přátel, byl silný. Navzdory mému problémovému životu jsem měl hodně přátel, někteří z nich byli blízcí. Byl jsem dobře známý, pokud ne přímo populární a mohl jsem vnímat mnoho vyřčeného o mém životě i smrti. Vjem zármutku mé matky byl všechno přehlušující.

Vnímal jsem i další pocity, od spolužáků, popravdě téměř všichni studenti reagovali na zprávu o mé smrti. Mohl jsem cítit množství myšlenek, smutku a modliteb. Dokonce lidé, které jsem ani neznal, byli zasaženi, členové komunity, lidé, kteří četli zprávy nebo to slyšeli v rádiu. Nějak jsem najednou znal dopady mé vlastní smrti. Každá myšlenka se pojila s určitým pocitem, ale mnohem důležitější bylo shrnutí celkového dojmu z toho všeho.Nešlo o to soudit význam mého života, ale spí&scaron ; o výsledek toho, jak jsem cítil své vlastní pocity a pocity ostatních z mého konání v životě. Ten druhý tyhle pocity neposuzoval, prožíval je spolu se mnou.

Začal jsem znovu vnímat myšlenky toho druhého. Ten druhý prožíval ty pocity ve stejnou chvíli a stejným způsobem, jako já sám. Bylo to jako bychom spolu sledovali film v kině a bavili se o dojmech z toho filmu. A než jen vidět ten film, spíše jsme ho mohli i citově prožívat. Nedokážu říct, jestli to byl Bůh, můj duchovní vůdce, Ježíš nebo nějaký můj příbuzný. Mám pocit, že je mezi nimi tolik podobností, že není žádný skutečný důvod použít to označení pro "toho druhého". Ten druhý se choval nejv&iacut e;c ze všeho jako velmi blízký přítel v té chvíli. Můžu s jistotou říct, že ten hlas a já jsme byli spojeni na velmi hluboké úrovni a vždy jsme byli a provždy budeme spolu. V tomto smyslu to odpovídalo něčemu z toho, co jsem četl o Bohu v bibli. Něco podobného jsem četl i o andělech strážných, o duchovních průvodcích a o vyšším Já. Během toho rozhovoru jsem se vůbec identifikací té bytosti nezabýval.

Pokouším se popsat to, co nejde popsat slovy. To místo bylo součástí mě a já byl součástí toho místa. Nejsme a nebyli jsme odděleni, dokonce i když to teď píšu, léta po té zkušenosti, stále jsme jedno, to místo a já. Ta zkušenost bytí tam, být jako láska, uvnitř lásky, umět pouze milovat. Bylo to jako by schopnost milovat byla na konci i na začátku mé odvěké existence. Láska je to jediné, co jsem kdy byl. A vztaženo k lidské existenci, všichni jsme touto cestou propojeni, v tom místě, které obsahuje v&sca ron;echny věci a všechny lidi, život je láska a láska je život. Každý atom v univerzu je propojen tímto způsobem. Jak jsem odplouval od svého těla, nějak jsem vnímal vzdušné molekuly, ne vědeckým způsobem, ale jako by zde bylo spojení mezi částicemi vzduchu a tím, čím jsem se stal, nebo spíš čím jsem vždycky byl. V tomto stavu mysli jsem vždy propojen se vším ostatním. Také jsem při hovorech o svém zážitku říkal, a nadále to tvrdím, že co se opravdu děje, je mnohem větš í než cokoliv, co jsem kdy zažil v kostele nebo v literatuře jakéhokoliv druhu. Překračuje to lidskou schopnost vyjádřování. Celé jsem to pochopil tak, že jsem se stal součástí toho všeho, nebo jsem se k tomu opět vrátil. Po shrnutí pocitů z toho krátkého života myšlenková komunikace pokračovala. Uslyšel jsem v mysli " Chceš zůstat?" Zdálo se, že hlas se ptá na mnoho otázek najednou. V otázce jsem vnímal mnoho různých významů, "Udělal jsi dost ve svém životě? Chceš ukončit práci, kterou jsi pro tento život měl? Chceš, aby tví nejbližší zakusili takový zármutek?" To všechno bylo tázáno naráz, jednou myšlenkou. Mám vzpomínku, že volba byla na mně, absolutně na mé svobodné vůli, ale také jsem měl do jem, že v otázce už byly zahrnuty i dojmy a důsledky obou možných rozhodnutí. Pro každou z verzí otázky již byly známy dojmy a důsledky odpovídajícího rozhodnutí. Pocit žalu, který pocítila má matka při zprávě o mém úmrtí, ovládla moje pocity. Někde v pozadí tohoto vše překrývajícího pocitu žalu byl ale také smysl povinnosti a nutnosti ještě mnohé vykonat.

Ačkoliv ten rozhovor a obrazy té myšlenkové výměny byly v něčem do určité míry těžké, musím zdůraznit zároveň přítomný pocit lásky a vše překrývajícího pochopení, které během celé komunikace byly stále přítomny. Popravdě to byl největší pocit míru a klidu, který jsem kdy v životě poznal. Nedokážu patřičně vyjádřit, jak přirozený a dobrý ten prožitek byl. Na tom místě, s tou bytostí, bylo všechno víc než v pořádku. Přijetí a pochopení všech mý ;ch pocitů byly okamžitě s tou bytostí sdíleny a ona mě bezpodmínečně milovala.

Ať už jsem byl dotazován na cokoliv dalšího, nic z toho si už nepamatuju, moje odpověď na ten totaz zněla: "Pokud se vrátím zpět, dostanu možnost vrátit se později sem? Bude to takové, jako teď?" Odpověď byla okamžitá, zjevně jsem se rozhodl a výsledek byl okamžitý. Měl jsem na obličeji kyslíkovou masku a pokoušel jsem se probrat. Věděl jsem, že chtějí zahájit neodkladnou resuscitaci a já jsem nechtěl, aby to dělali, protože můj hrudník už zase nesnesitelně bolel. Procitl jsem, když mi záchranář dával čichnout amoniaku, kyslíková maska poněkud sklouzla st ranou, mírně překryla mé oči. Procitl jsem do takových bolestí, které nedokážu vyjádřit. Vydal jsem ze sebe slabé, ale děsivé zasténání. Tentokrát mě záchranář slyšel, přestal opakovat stále stejnou otázku. Tentokrát ke mně přímo mluvil. Vybavuju si jeho nové sdělení jasně jako den, a zbytek mého prožitku si pamatuju naprosto jasně. Řekl: "Neusínej znovu, Marku". Opakoval tuhle větu nacvičeným způsobem, celou cestu do nemocnice.

Kyslíku už zjevně bylo dost. Přes zranění hrudníku jsem měl stále jednu zdravou plíci. Byl jsem přesvědčený, že fungující plíce by nestačila zvládnout tlak mého vklíněného ramene, v souvislosti s krvácením té "dobré" plíce od poranění žebrem. Ale kyslík dodal mému zoufale vysílenému mozku a krvinkám tolik navíc, kolik bylo potřeba k přežití. Záchranář mě s určitostí zachránil před smrtí, i když jsem měl ještě mnoho litovat jeho záchovných aktivit i mého vlastní ;ho rozhodnutí v průběhu nadcházejících měsíců. Bolest se vrátila s pomstychtivou silou.

Nepamatuju se, jak mě pokládali na lehátko, myslím, že jsem musel chvíli spát. Další, co si vybavuju, je sníh dopadající do mé tváře, když mě vezli, táhli a vynášeli z domu skrz všechen ten sníh do sanitky. Tehdy jsem pocítil tvrdý náraz, když kolečko najelo na větší hroudu sněhu.

Hlasitě jsem zaklel z přemíry nové bolesti a živě si pamatuju reakce záchranářů, pravděpodobně to bylo poprvé, kdy slyšeli můj hlas. Zastavili a jeden z nich se sklonil a přiložil ucho k mým ústům. Myslím, že nic víc neslyšel, protože několikrát opakoval slovo "Cože?" Fialové vláknění se vrátilo, zíral jsem do bouře a cítil, jak opět odcházím. Myslím, že jsem se jim pokoušel říct, že zemřu, pokud mnou budou stále tak házet. Každopádně jsem chtěl, aby věděl, že jsem naštvaný a odejdu, když mě nepřesta ne zraňovat. Ale z mých úst nevyšel žádný zvuk, zrovna jsem měl co dělat s opětovným opouštěním svého těla, když se pokoušel naslouchat u mých rtů.

Znovu se rozjeli. Bolest byla nesnesitelná. Několik dalších nerovností na cestě a byl jsem v sanitce. Normálně trvá půl hodiny nebo o něco méně dostat se ze silnice Lake Forest do nemocnice v Truckee, ale tento den byla cesta mnohem delší a těžší. Trvalo to celou věčnost. Strašně se mi chtělo spát. Cesty byly příšerné, byl blizzard a sanitka měla sněžné řetězy, na kterých se mé křehké zkroucené tělo otřásalo a třepalo hůř než na mučidlech. Celou tu dobu můj záchranářský přítel opakoval mantru, "Jak se vede, Marku? Potřebu ju, abych tu zůstal vzhůru se mnou, o.k. kamaráde, už tam skoro jsme." Po další stovce "Neusínej znovu, Marku" se dokonce zapojil i druhý záchranář, když mi podávaný kyslík dodal dost sil protestovat. Myslím, že se mi povedlo říct "Nebolí to, když spím", na což mi duetem odpovídali "Potřebujeme, abys zůstal vzhůru, o.k. kamaráde" Chtělo se mi servat ty sněžné řetězy z pneumatik sanitky a uškrtit jimi ty záchranáře, chtěl jsem si prostě lehnout venku do sněhu. Chtěl jsem spát.

Základní informace: