Popis zkušenosti:

13. března 1985 jsem byl přijata do státní nemocnice Ayala v IMSS (Instituto Mexicano del Seguro Social) v Guadalajara. Bylo to po nehodě v taxíku a já měla velké bolesti krku a páteře. Byla jsem sama a moje rodina nevěděla, co se stalo, protože jsem neměla možnost jim to oznámit. Sotva jsem tenkrát mohla mluvit a ani nemohla udržet hlavu vzpřímeně.

Strčili mě do čekárny, kde jsem byla více než dvě hodiny, zatímco mi nikdo nevěnoval žádnou pozornost. Najednou však jedna naprosto cizí dáma viděla, že téměř omdlévám od bolestí a začala naléhat na personál. Lékaři a sestry pak opět začali ošetřovat pacienty, když před tím oslavovali narozeniny jednoho z nich.

Když se ke mně konečně dostali, doktor bez řádné prohlídky rozhodl o infuzi s různými analgetiky. Byla jsem převezena do malé místnosti, protože nebyly k dispozici žádné postele a sestra mne začala připravovat na infuzi. Nemohla najít žíly, tak byla po chvíli zoufalá. Nakonec vpíchla injekci do žíly nad levým loktem; ale protože loket měl být zafixovaný, odešla si pro něco, čím by to zpevnila. Jakmile jsem byla sama, začala jsem cítit, že infuze mi způsobuje tachykardii. Uvědomila jsem si, že něco není v pořádku. Chtěla jsem jehlu vytáhnout, ale moje svaly mne už neposlouchaly. V mé mysli jsem měla jen jednu myšlenku: „Umírám a chci ležet tváří nahoru, zemřít v pohodlí.“ Když se sestra vrátila a uviděla mě, ihned přivolala pomoc. Přijel bratr s vozíčkem a požádal mě, abych vylezla na vozík, ale sama jsem to nedokázala. Potom přišel doktor a zvedli mě; Snažila jsem se dostat nahoru, ale nemohla jsem, pak jsem už jen z posledních sil řekla lékaři: "Děkuji, Bůh vám žehnej." Nemám ponětí, proč jsem mu to řekla, ale hned poté všechno zčernalo a nepamatuji si, jak mě položili, ani nevím, jestli jsem nespadla, nebo co se stalo.

První hned následovalo, že jsem se ocitla opuštěná s tváří nahoru, měla jsem otevřené oči a dívala se do silného světla na stropě, (nevím, jestli jsem fyzicky otevřela oči a dívala se do nějakého divadelního světlometu, nebo se to týkalo Božského světla).

Později jsem spatřila jakousi mlhu, ozářenou zářivou majestátní modří, která vycházela z mého kořene nosu, v prostoru mezi obočím. Pouze jsem si s velkým klidem a přehledem pomyslela: „To jsem já a opouštím své tělo,“ jako by to bylo něco, co jsem už předtím zažila.

Velmi brzy jsem se vznášela ve vzduchu a dívala se směrem k vozíku, na kterém jsem viděla své tělo. Já byla nad ním, byl to okamžik nepopsatelných emocí. Ve srovnání s rozměry mé duše jsem žasla nad tím, jak vypadá fyzické tělo a jak je malé. Pochopila jsem, že reinkarnace existuje. Když jsem se otočila a rozhlédla se kolem sebe, uvědomila jsem si, že vidím skrze zdi. Viděla jsem muže, který se ocitl také v této sféře, když zrovna opouštěl své tělo. Pak jsem v jedné malé místnosti uviděla svého přítele z dětství, kterého jsem od té doby neviděla. Pracoval jako rentgenolog a právě dělal rentgenové snímky nějaké dámě. Řekla jsem si: „Tamhle je Juan,“ a hned jsem se ocitla před ním. Řekla jsem mu: „Ráda tě vidím,“ ale nevykazoval žádnou známku toho, že by mě vnímal, což pro mne znamenalo pochopení, že mě nevidí, ani neslyší, protože jsem mrtvá.

Vrátila jsem se raději zpět do místnosti, kde bylo moje tělo. Viděla jsem, jak doktoři opakovaně mlátili do mé hrudi; vadilo mi, že s ním zacházeli hrubě. Chtěla jsem je zkusit zastavit, ale bylo to beznadějné, křičela jsem, ale neslyšeli mě, chtěla jsem popadnout jejich ruce, ale nemohla, byla jsem zoufalá a rozčílená.

Najednou jsem ucítila, jak mě nějaká síla nasává vzhůru. Zpočátku jsem se snažila vymanit, ale když jsem si uvědomila, že je to zbytečné, nechala jsem se vtáhnout do víru (směrem ke světlu).

Prošla jsem tunelem, kde jsem cítila neznámé bytosti. Světlo, které bylo vidět na konci, se stále zvětšovalo, když jsem se k němu blížila. Rychlost mého pohybu se zrychlovala a zrychlovala, až jsem začala mít pocit, že už je to příliš zběsilé, když i vítr hladil mé tělo. Moje tělo bylo roztaženo jako Vitruvian Man (Leonardo da Vinci), tvořilo krásnou pěticípou hvězdu s hlavou a čtyřmi končetinami. Cítila jsem se nesmírně šťastná, když náhle jsem se zastavila a zůstala v prostoru, jako bych se vznášela v prázdnotě. Přede mnou byla bytost, starší muž, s krásnými horními končetinami, které vypadaly jako harmonicky se pohybující křídla. Vzpomněla jsem si, že jsem ho už kdysi viděla a zdálo se mi, že ho znám ze všech předchozích životů. Měla jsem pocit, že je se mnou můj strážný anděl. Chtěla jsem ho obejmout, ale něco nedefinovatelného mi v tom bránilo. Přestože se jeho ústa nepohybovala, promluvil k mé vnitřní mysli a sdělil mnoho věcí. Některé jsem pochopila, ale některé ne; Cítila jsem, jako by hovořil jiným cizím jazykem. To málo, co si z této chvíle pamatuji a pochopila, obsahovalo následující:

"Ty, stejně jako všechny ostatní bytosti žijete, abyste plnili svoje úkoly, které neplníte." Musíte změnit svůj způsob života, měli byste pomáhat mnoha dalším bytostem a vy to stále neděláte.“

Poté jsem zhlédla velmi podrobně celý svůj dosavadní život, kdy jsem prožívala hluboké pocity uspokojení, hanby a pokání. Sledovali jsme to společně, aniž by mi nechával čas na přemýšlení.

Pak jsem se vznášela v prázdnotě a viděla, jak se objevují malé drobounké bublinky v mnoha barvách. Nejprve se nepohybovaly, pak však náhle začaly vibrovat, hebce se ke mně přibližovaly a začleňovaly se do mé podstaty, což jsem pociťovala, jako nějaké šimrání, které ale nedokážu nijak popsat. Zeptala jsem se, co to je, a hlas odpověděl: "To je vědění, které jsi nashromáždila v předchozích životech, a nebylo s tebou, teď už to pro tebe bude užitečné."

Znenadání jsem se ocitla opět tváří v tvář starodávné bytosti. Sdělil mi mnoho nepochopitelných věcí, ale současně mi dal na vědomí, že to není otázka mé interpretace, jen jsem prostě musela ty informace včas vyslechnout, abych vše pochopila. Byla jsem tam, kdo ví, jak dlouho, jakoby pod proudem informací, které se zdály nesmírně důležité, i když jsem jim zatím nerozuměla.

Cítila jsem se tam stále šťastnější. Najednou jsem uslyšela za sebou hlas dítěte. Hlas ale nezněl stejně jako můj dvouletý syn, kterého jsem v té době jediného měla. Po chvilce jsem pochopila, že to je asi taky moje dítě. Tak jsem se k němu otočila, pocítila jsem obrovskou radost, když jsem spatřila jeho tvář, a slyšela ho říkat: „Mami, mami, jsem Hermes ''. Uvědomila jsem si, že je na tom něco zvláštního. Zmizel do bílé mlhy a já jsem ho šla okamžitě hledat, aniž by se nějak starala o to, že mi ta starobylá bytost stále předává informace.

Pak jsem slyšela nějaký hlas volat: „Marto, Marto!“ Otevřela jsem oči v mém fyzickém těle a znovu uviděla všechno kolem mě. Jeden z lékařů na mne volal mým jménem, hned jsem se posadila. Všimla jsem si, že mě nic nebolí a mohla se lehce a bez nesnází pohybovat. Ale zase mě položili a požádali, abych jim dala jméno a telefonní číslo některého z příbuzných, aby jim dali zprávu o mé situaci. Vzpomněla jsem si jen na svého přítele Juana a jeden zdravotní bratr ho znal, tak ho šel najít a až on zavolal mé rodině.

Když jsem to prodiskutovávala s lékařem, řekl mi, že příčinou mého zážitku, byla infuze s těmi léky proti bolesti, které narušují psychické procesy.

Můj manžel, který je lékařem, mi uvěřil později, až když jsem pomalu a opatrně dešifrovala všechna poselství. Za tři a půl roku se nám narodilo druhé dítě, dali jsme mu jméno Hermes.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: 13. Března 1985