Popis zkušenosti:

Byl to zasněžený den v Louisianě, ve které nikdy nemáme představu, jak se na sníh připravit. Měla jsem na sobě džíny, tenisky a nejteplejší sako, které jsem měla. Moje sestra a já jsme měli dovoleno zůstat doma, místo školy a s přísnými instrukcemi, abychom zůstali na dvoře, protože rodiče nás nechtěli autem odvézt. Moje sestra a já jsme si hráli ve sněhu a házeli po sobě sněhové koule. Můj otec mi zavolal a zeptal se mě, jestli jsem dostala jeho obrázek, který mi poslal z práce. Zkontrolovala jsem telefon a řekla mu, že jsem obrázek dostala, že je krásný a rozhodla jsem se mu poslat nějakou fotku z našeho okolí. Vyšla jsem před dvůr, vyfotila obrázek a poslala mu ho.

Slyšela jsem, jak naše sousedka křičí o pomoc, a tak jsem si dala telefon do kapsy a zjistila, že jí utekl pes, kterého se snažila chytit. Byla vyděšená a plná obav, že vběhne pod auto. Běžela jsem za ním, moje sestra to ze dvora sledovala. Pes běžel kolem několika velkých keřů a pak na cestu. Rozhlédla jsem se, neviděla žádné přijíždějící auto a vyběhla na cestu také.

V ten okamžik do mne narazil nákladní automobil a odhodil mne do příkopu plného vody. Nevěděla jsem o tom. Fyzicky jsem cítila, že běžím dál, i když jsem už běžet nemohla. Vznášela jsem se, ale nohy jsem měla na zemi. Viděla jsem velmi strmý příkop na druhé straně silnice a viděla, jak pes běží po silnici a pak zahnul k jeho domu. Viděla jsem, jak na druhé straně cesty stojí kamion, začala jsem znovu běžet za psem. Najednou jsem se ocitla na krátkou chvíli v temnotě. Byla jsem zrovna sestrou otáčena.

Moje sousedka byla pryč. Kamion teď stál na druhé straně. Mé rameno bylo ztuhlé a já se stále snažila vstát a vyhrabat se ven z příkopu, ale sestra mi stále říkala, abych ležela a nehýbala se. Vzhledem k adrenalinu jsem moc velké bolesti necítila, až na to ztuhlé rameno. Myslela jsem si, že jsem asi sklouzla do strmého příkopu a odřela si rameno, ale když jsem se rozhlédla, zjistila jsem, že jsem na opačné straně silnice, než jsem předpokládala. Měla jsem zlomeninu klíční kosti a odřeninu na pravém rameni, zlomeninu kyčle a stehenní kosti na levé straně a zlomenou kostrč. Později jsem potřebovala i krevní transfúze. Když přijeli první lékaři, stále jsem klidně ležela a nic mne nebolelo, jen jsem cítila teplo. Byla jsem docela dezorientovaná, moje sestra byla velmi neústupná a bránila mi v pohybu, takže jsem se nehýbala. Slyšela jsem něco o zlomeném femuru a napadlo mě, jak to mohou vědět. Posadila jsem se a uviděla, jak je moje noha nateklá z důvodu vnitřního krvácení. Přemýšlela jsem, jak si někdo může zlomit stehenní kost, jen uklouznutím do příkopu? Pak jsem slyšela, jak moje sestra říká, že mě srazilo auto. Okamžitě jsem začala vnitřně panikařit a začala vnímat bolesti od všech zranění, která jsem utrpěla. Uvědomila jsem si, že nejsem schopna chodit, a tak jsem se snažila hýbat prsty. Řekla jsem si, že když budu schopna hýbat prsty, že budu v pořádku. Lékaři mi zpevňovali nohu, aniž by si uvědomili, že moje kyčel je zlomená, což mi způsobovalo další bolesti a trauma. Jízda do nemocnice byla katastrofa. Neustále jsem žebrala, aby mi dali něco proti vyčerpávající bolesti, vždy mne odmítli s tím, že mi nic nedají. Můj krevní tlak byl extrémně nízký a já byla v počáteční fázi šoku a hypotermie.

Přijeli jsme do nemocnice a v přijímací ambulanci jsem se setkala s rodiči. Byla jsem umístěna do pokoje, kde byl tým sestřiček, které mě rychle vzali na různá vyšetření. Byla jsem umístěna do pokoje a dovnitř vstoupil muž, který mě měl operovat. Říkal mi, že musím okamžitě podstoupit operaci stehenní kosti. Když skončil, všichni v místnosti se drželi za ruce a modlili se, aby to dobře dopadlo. Stále jsem žadonila o léky proti bolesti. Teprve když mě vezli po chodbě do operačního sálu, začali do mne vpravovat něco, co nazývali koktejlem. Rychle jsem se začala vytrácet a byla vděčná, že už nemusím té bolesti čelit.

Moje další vzpomínka byla na neskutečnou bolest. Začala jsem křičet: "Chci znovu spát, chci znovu spát" Ačkoli mě nikdo neslyšel. Bolest se vytratila a já viděla ženu, která vylezla skoro až na mně a silně mi tlačila na nohu. Krev byla všude a chirurg se snažil to krvácení zastavit. Znovu jsem se ztratila. Další probuzení už bylo konečně v nemocničním pokoji. Naše sousedka přišla na návštěvu, když jsem zrovna zvracela. Bolelo mě celé tělo, ale tentokrát už jsem to zvládala lépe, jen jsem byla velmi slabá.

Následující den začali lékaři mluvit o transfuzi krve. Můj krevní obraz se stále horšil. Byla jsem proti tomu, protože jsem se obávala, že bych mohla být nakažena virem HIV. Raději bych zemřela, než bych se nakazila. Doktor mne zkoušel znovu následující den přemluvit, ale opět jsem to odmítla. Během dne jsem se cítila hůře a začínala cítit hrozící konec. Další den se mne můj chirurg snažil přesvědčit, abych si vzala krev od nějakých důvěryhodných přátel. Rodinu jsem odmítla. Souhlasila jsem s jeho návrhem. Následující den měli dvě jednotky krve, které mohli rychle použít. Jedna jednotka od mého kluka a druhá od nejlepšího přítele mého otce, který byl ženatý od mého narození. Pátý den jsem už prakticky žebrala o krev. Dostala jsem další dvě jednotky od rodiny a konečně souhlasila i s další od kohosi cizího. Trvalo dlouho, než jsem začala mít sílu, ale pocit přicházející smrti mizel pomalu.

V nemocnici jsem strávila celkem osm dní a další tři měsíce za mnou docházela sestra do domácí péče. Denně jsem dostávala injekce, aby se zabránilo tvorbě krevních sraženin. Taky jsem chodila dlouho na rehabilitace. Trvalo šest měsíců, než jsem mohla chodit bez hůlky a před rokem jsem konečně přestala kulhat.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: 11. 12. 2008

Prvky PBS:

Byl váš zážitek spojen s ohrožením života? Srazil mě kamion a odhodil mě asi čtyři metry, obličejem dolů, do příkopu plného mrazivé studené vody. Byla jsem v bezvědomí.

Ve kterém okamžiku jste během zážitku byli na nejvyšší úrovni vědomí a bdělosti? Rozhodně během mé operace. Věděla jsem, co se děje, a že to není dobré. Skutečnost, že jsem viděla lidi, kteří mě operují, mi řekla vše, co jsem potřebovala vědět o tom, jak komplikovaná ta situace byla.

Zdál se vám čas rychlejší, nebo pomalejší? Zdálo se, že se čas zpomalil a stal se nedůležitým. Všechno se hýbalo pomaleji, zatímco moje myšlenky zůstávaly stejně rychlé, jako obvykle jsou. Měla jsem pocit, že jsou rychlejší, ve srovnání se scénou, která se odehrávala před mýma očima.

Jaké emoce jste během vaší zkušenosti cítili? Při prvním prožitku, mimo mé tělo, jsem si úplně neuvědomovala, co se stalo a byla více zaměstnaná myšlenkou, že nám pes stále uniká. Při druhé zkušenosti, během operace, jsem cítila paniku a vážnost situace.