Popis zkušenosti:

Byla zima a já se procházel po hřebenu odhrnutého sněhu, kterou podél silnice zanechalo auto silničářů. Sjel jsem z vrcholu a dopadl až na silnici. Chtěl jsem vyskočit a vstát, ale nemohl jsem. Bezradně jsem se díval, jak na mě míří náklaďák. Ucítil jsem v ústech sliny a pak se to stalo. Byl jsem vyděšený jen vteřinku.

Pak si pamatuji, jak hledím na černé gumové těsnění u střešního skla sanitky. Najednou jsem byl velmi blízko u tohoto těsnění a otočil se. Díval jsem se sám na sebe. Viděl jsem, jak mě záchranáři usilovně ošetřují a právě rozřízli moji hnědou košili. Scéna pode mnou mne moc nezajímala, tak jsem se vznesl až pod střechu sanitky a pak se přesunul k řidiči na sedadlo spolujezdce. Začal jsem mluvit s řidičem a říkal mu: "Koukněte, támhle je dům, kam chodím do mladších skautů“, když jsem se přitom díval skrz čelní sklo jedoucí sanitky. Řidič mě neslyšel. Pomyslel jsem si, že nevypadá jako jiná bytost, kterou bych měl vidět v tomto stavu, mimo své tělo. Připadlo mi, že se nic nezměnilo, protože jsem se cítil normálně, tak jsem přemýšlel, proč mě ignoruje.

Najednou mne zavolal nějaký mužský hlas, který zazněl ze zadní části sanitky. "Michale, vrať se sem. Michale, vrať se!" Pak jsem se vznášel podél střechy, kde byl i on, jen on byl jaksi součástí té střechy. On se nacházel v zadní části sanitky a já byl více vpředu. Zeptal se mě, jak se cítím. Řekl jsem: "Cítím se hloupě." Přitom jsem si prohlížel moje tělo. Byl neviditelný a neměl formu; byl to jen hlas. Tak jsem se podíval zase na mé tělo a cítil jsem, jako bych byl stažen od střechy zpět do těla.

Pak jsem se probral v nemocnici. Měl jsem velmi těžká zranění. Těžký otřes mozku, zlomenou lýtkovou kost a ruku, zlomená žebra s vnitřními zraněními, řezné rány a modřiny po těle. Nikdy jsem o mém prožitku s nikým nemluvil, protože jsem neměl pocit, že by to bylo nenormální. Myslel jsem si, že se to stane vždy, když někoho srazí náklaďák.

Bylo to po letech, když mi bylo asi sedmnáct. Viděl jsem nějaký pořad v televizi a řekl své matce: "Ach, přesně tohle se mi stalo." Všechno, co jsem viděl v televizi nebo četl později o PBS, přesně popisovalo můj prožitek. Nejdůležitější pro mě je ten pocit, že se pro mne nic nezměnilo, i když jsem byl mimo tělo. Byl jsem stejný jako teď. Necítil jsem se jinak.

Od té doby mám určité schopnosti, odhadnout povahu lidí, když se s nimi setkám. Mám opravdu dobrý odhad na lidi. Také nemám žádné obavy ze smrti a myslím si, že pohřební rituály jsou zcela zbytečné. Stejně tak se nestarám o kariéru, nebo lezení po žebříčku úspěchu, protože na konci už na tom nezáleží. Věřím, že jen přecházíme na druhou stranu a beru to naprosto pozitivně. Příčinou mé pozitivity je poznání, že smrt neexistuje. Také jsem dokázal, předpovídat některé budoucí události dříve, než se staly. Všechny ty předpovědi jsou ověřitelné, protože jsem je řekl před několika lidmi. Nestalo se však nikdy nic až tak zvláštního, nebo vzrušujícího. Mám jen vize, že dělám nějaké věci a ony se pak stanou. Znám přesně nějakou událost, a když se ta událost stane, říkám si: "Tohle už jsem zažil." Nikdy nejsem smutný na pohřbech a bylo mi několikrát řečeno, že nejsem normální, abych to bral tak klidně a bez emocí. Jediná věc, na které mi opravdu na pohřbech záleží, je pohřební hostina.

Také jsem viděl nějaké duchy a v domě mám jednoho, který nás navštěvuje. Zapíná a vypíná světla, větráky se zapínají a vypínají a já ho někdy vídám, jak stojí nebo chodí po dvorku za domem. Chápu vědce, kteří říkají, že během umírání se jedná jen výplod našeho mozku. Přesto budu oponovat. Umírající mozky nesledují silnici a budovy ze sedadla spolujezdce; nesledují lidi, kteří se starají o vaše tělo; a nevedou diskuze s neviditelnými muži.

Základní informace:

Pohlaví: Muž

PBS se stalo: 1975