Popis zkušenosti:

V průběhu let jsem se potýkal s několika velmi zajímavými zkušenostmi. Vím, že jako křesťané, bychom neměli spoléhat na zkušenosti, abychom si vybudovali naši víru, ale přiznám se, že poté, co jsem mluvil s jedním strážným andělem, bezpočtem démonických entit a po fyzickém útoku jedné z nich, který nezpůsobil nic, můžou tyto věci vystavět důvěru v pravdy uvedené v Písmu, a přesně tak tyto události vystavěly tu moji. Mimochodem démonické entity nad námi nemají žádnou moc, kromě té, kterou jim sami dáme.

Musím vám přiznat, že má víra není tak veliká jako víra jiných. Měl jsem zážitek SMRTI v roce 1986. Někdy si udělám čas a napíšu o této události ještě podrobněji.

Trvalo mi pět let, než jsem začal mluvit o tom, co se vlastně stalo. Konečně jsem sdílel tento příběh jednoho večera před spaním v mé chatce s asi třiceti mladými chlapci, když jsem jednoho léta sloužil pro mou církev jako táborový poradce a měl jsem na starost udržování pořádku a disciplíny. Tehdy jsem si uvědomil několik věcí o tom, co se stalo osmý den v říjnu roku 1986.

Tehdy, v době události, jsem byl programový ředitel a staniční technik na rozhlasové stanici v Utahu. FM vysílač, na kterém jsem pracoval, mě zasáhl elektrickým výbojem. Seděl jsem na podlaze a prováděl vizuální prohlídku a sledoval obvod od step-up transformátoru po usměrňovací můstek. Tehdy 4500 voltů na půl ampérech vytvořilo obloukový výboj, který prošel skrze moji kovovou baterku, potom skrze moji pravou ruku a potom vystoupil přes levé předloktí. Vypustil jsem nekontrolovatelný výkřik – mikrofon byl v té době v přilehlém studiu zapnutý, takže všichni, kdo poslouchali rozhlasovou stanici od západního Wyomingu a Montany přes jižní Idaho a všichni v severním Utahu, slyšeli můj křik. Neuvědomoval jsem si, že jsem křičel, dokud to neskončilo.

Opravdu nedokáži říct, jak dlouho trvalo to, co popisuji dále - pro mě se to zdálo jako dlouhá doba, ale doopravdy to mohlo být jen pár minut. Bylo to jako parodie. Přemýšlel jsem o těch komiksech, kde je postava zasažena elektrickým výbojem, její paže jsou natažené a můžete vidět obrys a kostru těla. Měl jsem bezprostřední pocit, že jsem byl natažený – do maxima, až kam mé ruce mohly jít. Vzpomínám si, že jsem se podíval na mou levou ruku - byla natažená. Pak jsem si uvědomil, že to je jen obrys mého těla. Otočil jsem hlavu, abych se podíval přímo před sebe, což znamenalo zpět na vysílač. FM vysílač s vysokým výkonem může mít velikost od malé skříně až po velkou místnost. Tento, skoro 5000 voltový vysílač, měl velikost malé skříně a stál ve středu místnosti.

Místo, abych viděl vysílač, jsem se díval na zadní část své hlavy. Posunul jsem se trochu dopředu a potom jsem se díval skrze své oči. Podíval jsem se dolů a viděl jsem své ruce ležet po stranách. Stále jsem seděl. Snažil jsem se opřít o levou ruku a jsem si jistý, že to byla pravděpodobně iluze, ale mé levé předloktí se ohnulo. Trochu jsem zpanikařil a přitom nechtěně vyskočil a teď jsem se pro změnu díval na zadní část své sedící postavy.

Rozhlédl jsem se po místnosti a pak jsem se podíval na své paže a ruce. Téměř jak bych si jen dokázal představit, viděl jsem dokonalý obrys svého těla. Jako bych byl neviditelný, ale obrys byl viditelný dost, aby bylo vidět malé pokřivení. V místnosti s vysílačem jsem nic zvláštního neviděl. Nebyla zde žádná jasná světla ani zde nebyly žádné další bytosti jakéhokoli druhu. Byla to prostě jen ta místnost a já tak, jak jsme byli. Nedíval jsem se za sebe. Vybavuji si pocit Míru a spokojenosti, něco, co stěží pociťuji v životě, zvláště od té doby. Bavil jsem se tím, že jsem zkoušel své nové prostředí a vstupoval jsem dovnitř a vystupoval ven z mého těla. Hluboká myšlenka, kterou jsem v tu chvíli měl, byla, že smrt je bezbolestná. Netrvalo to dlouho. Ucítil jsem tlak na svých zádech, jako kdyby mě tlačila ruka, a jak se zvýšil její tlak, znovu jsem ucítil své tělo. Byl to pocit, jako při zapnutí zipu. Ten pocit šel odspodu nahoru až k mým pažím a ke konečkům prstů. Cítil jsem své nohy a pak můj pas a byl jsem postupně zapnut zpět do svého těla, paže a prsty byly poslední. Už jsem se dál nemohl oddělovat od svého těla.

Zatímco jsem byl tlačen zpět do svého těla, neslyšel jsem žádná slova, ale cítil jsem je. Jednoduchá a prostá: „Ještě nejsi hotov“. Přál bych si přesně pamatovat, jaká slova to byla, ale tohle byla jejich podstata.

Teprve ten večer, o pět let později, jsem na letním táboře poprvé vyprávěl tento příběh. Když jsem se dostal k tomuto bodu, kdy jsem byl zapnut zpět do svého těla, tak jsem strnul a celou situaci jsem viděl znovu, ale s tím rozdílem, že tentokrát jsem viděl, kdo mě tlačil zpátky a mluvil ke mně. Byl to Yeshua Hamashia, což v hebrejštině znamená Ježíš Kristus. Děti v chatce se divily, co se mnou je – stále jsem tam jak figurína, zíral do prostoru a viděl toto všechno a znovu to prožíval. Poprvé jsem viděl celou událost z pohledu třetí osoby. Díval jsem se na Ježíše, jak mne svojí rukou na mých zádech tlačí zpět do mého těla, a viděl jsem, jak mluví. Pak jsem sdělil dětem, co jsem viděl a co se stalo.

Poté, co jsem byl tehdy „zapnut“ do svého těla, vešel dovnitř generální ředitel rádia Gary Girard a jeho na nikotinu závislým dechem, který by probudil i mrtvého, řekl: „Jsi v pořádku? Co se stalo, slyšeli jsme tě křičet!“

Podíval jsem se na něj a řekl: „Myslím, že jsem dostal šok.“

„Myslím, že bychom tě měli odvézt do nemocnice.“ Souhlasil jsem a Gary mi pomohl vstát. Šel jsem do kanceláře, sedl si ke stolu na recepci a

zavolal své tehdy ještě snoubence, ale zvedla to její sestra. Jak jsem čekal na svou snoubenku, až přijde k telefonu, uvědomil jsem si, že cítím něco spáleného. Vysledoval jsem, že ten zápach jde z mé levé ruky, která drží telefon, dolů do středu mého levého předloktí. Podíval jsem se na své sako. Už dříve, když jsem se stal programovým ředitelem, oblékal jsem se ve stylu dne. Nosil jsem tenké kravaty, pěkné košile a černé sako značky Members-Only. Podíval jsem se na své sako a uviděl dokonalou díru ve velikosti telefonní šňůry. Sundal jsem si sako a podíval se na rukáv u košile; v látce byla další dokonalá díra. Svlékl jsem si košili a pak jsem uviděl velikou výstupní ránu. Výstupní rána zabírala většinu mého vnějšího předloktí blíže k lokti a při dotyku měla konzistenci pěkně propečených krůtích prsou jako na Den díkůvzdání a přibližně i podobnou velikost. Uprostřed byla černá skvrnka a několik tenkých tmavých kroužků. Moje snoubenka konečně zvedla telefon a já jí řekl, co se stalo a že mě najde v nemocnici Bear River Hospital v Tremontonu.   

Když jsem se dostal do nemocnice, okamžitě jsem byl prohlédnut a zaslechl jsem něco o katetru. Zaváděli mi katetr jednou, když jsem byl na plastické operaci uší v roce 1981. Zavádění bylo strašné a bolestivé, dokud se nedostal do močového měchýře. Až pak jsem ocenil jeho vynález. Přesto, v tomto momentě svého života, jsem ho nechtěl. Zdravotní sestra mi vysvětlila, že když je někdo vystaven účinkům elektrického proudu, cesta, kterou procházejí elektrony skrze tělo, se stává mrtvou tkání. Toto množství mrtvé tkáně, která je vyplavována z těla prostřednictvím moči, může způsobit selhání ledvin z důvodu přetížení. Řekl jsem jim, že žádný nebudu potřebovat, ale oni na tom trvali. Zeptal jsem se jich, co musím udělat, abych dokázal, že žádný nepotřebuji. Dali mi kelímek a řekli: „Čůrejte.“ Řekl jsem jim, že klidně naplním kbelík, jestli budou chtít. Po tom všem mě naložili do sanitky a vezli mě do 70 mil vzdáleného Salt Lake City, kde mě vyložili na Univerzitní popáleninové klinice v Utahu.

Odhaduji, že kolem mě pracovalo 6 až 8 internistů s jedním vedoucím lékařem. Po zhruba 30 minutách dloubání a píchání přišel ke mně další starší muž, zřejmě hlavní lékař nebo dozorující lékař. Začal masírovat má chodidla a prsty a prováděl prohlídku. Podíval se na druhého doktora a zeptal se: „Kde je výstupní rána? Nevidím výstupní ránu.“

Zatímco hlavní lékař prováděl podrobnou prohlídku mých chodidel, druhý vedoucí lékař řekl, že výstupní rána je na mém levém předloktí. Hlavní lékař se posunul k mé straně a uviděl velkou jasnou ránu. Hlavní lékař se potom přesunul dolů po mé levé paži k levé ruce a prstům. Poté důkladně prozkoumal mou levou ruku a prsty. Od té chvíle někteří stážisté přestali pracovat a sledovali nadcházející dialog. Hlavní lékař znovu vzhlédl a zeptal se: „Nevidím tady vstupní ránu, kde je vstupní rána?“   

Při této otázce všichni internisté přestali pracovat na tom, co měli rozdělané, a pokoj ztichl. Všechny oči byly upřené na vedoucího lékaře a ten také přestal s tím, co měl rozdělané a podíval se na hlavního lékaře. „Vstupní rána je na pravé ruce mezi palcem a ukazováčkem.“

Na tváři hlavního lékaře se objevil nevěřícný pohled a přesunul se okolo na pravou stranu stolu, na kterém jsem ležel. Začal prohlížet mou pravou ruku a našel mezi ukazováčkem a prostředníčkem popáleninu prvního stupně. Podíval se na ostatní lékaře v místnosti a potom zpět na mou vstupní ránu na pravé ruce a poté na výstupní ránu na levém předloktí. Udělal to několikrát, jakoby se chtěl ujistit, že to co vidí je skutečné. Všichni stážisté a druhý lékař tam stáli a mlčky sledovali. S velkým povzdechem se potom na mě hlavní lékař podíval a řekl: „No nemám ponětí, jak jste to udělal nebo že s vámi vůbec mluvím. Synu, měl byste být mrtvý. Je to zázrak, že jste vůbec tady.“

Jen jsem tam ležel a všechno vstřebával. Víc jsem se ale zajímal o to, abych se odsud dostal pryč a objednal si Whopper burger. Všechno poté skončilo celkem brzy. Dostal jsem antibiotickou mast a nějaké obvazy a bylo mi řečeno, že rána začne mokvat a je třeba udržovat obvazy čisté. Trvalo to několik měsíců, než se rána zahojila a střed se konečně vyhojil. Nyní vše, co zůstalo, je 3,5 palce velká okrouhlá jizva na mém předloktí. Bezpochyby je zde i určité trvalé poškození některých nervů. Dnes to vypadá spíš jen jako sen než jako skutečná událost. Mám ale jizvu, která mi každý den připomíná tuto událost a to jak byla skutečná.

Nyní můžete pochopit, že má víra není větší než víra průměrného křesťana. Viděl jsem, že existuje život po životě. Cítil jsem na sobě ruku Pána. Viděl jsem celou situaci z pohledu třetí osoby, takže mohu mít plnou perspektivu toho, čím jsem si prošel.  Jan 20:29 Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ Je pravda, že jsem byl křesťanem dlouho předtím, ale když má víra haprovala a měl jsem pochybnosti o tom, kdo jsem a proč tu jsem, nemám pro to žádnou omluvu, protože jsem byl na druhé straně.

Rhettman A. Mullis, Jr.

Předseda pastorů Církve v akci

www.church-in-action.org