Popis zkušenosti:

Je mi šedesát pět let a stalo se mi to v roce 1977, když mi bylo dvacet šest let. Narodil jsem se a pocházím z města Isfahan, které leží v centrálním Íránu, asi tři sta kilometrů jižně od hlavního města Teheránu. Poslechl jsem návrh kamaráda a nastoupil do práce ve městě Mashad, které leží na severozápadě Íránu, asi osm set kilometrů od Isfahy. Ten den jsem jel zpátky z Mashadu do Isfahanu na pár dní dovolené, abych navštívil rodinu. Odjel jsem velmi brzy, kolem druhé hodiny ráno. V těch dnech nebyly cesty tak dobré, nebyla to dálnice, jen obousměrná cesta. V jednom úseku cesty, když jsem byl blízko města Ghoochan, jsem si všiml, že auto z druhé strany jede v mém směru a světlomety svítily přímo na mně. Snažil jsem se řídit více vpravo, abych se vyhnul kolizi, ale silnice byla tak úzká, že jsme se s tím vozem čelně srazili. Moje auto se několikrát přetočilo a vyletělo ze silnice na planinu, která byla o několik stop níže než cesta. Byl jsem kriticky zraněn, ale naštěstí za několik minut projížděl kolem autobus, řidič uviděl nehodu a zastavil. Vzali mě do malé nemocnice ve městě nedaleko Ghoochan.

V nemocnici mne okamžitě začali ošetřovat lékaři a sestry. Měl jsem mnoho zranění a měl bolesti po celém těle. Nicméně když jsem byl na posteli v operačním sále, hlavou mi probíhali různé myšlenky. Například jsem se bál, že když se za několik dní nedostanu zpátky do práce, mohu se s ní rozloučit a dát jí někomu jinému. Zároveň jsem byl velmi rozzloben na svého přítele, který mě přemluvil, abych tu práci, tak daleko od rodiny, přijal. Obviňoval jsem ho, že žije daleko od mé rodiny a stal se příčinou mé nehody a utrpení. Byl jsem naštvaný na všechny a všechno. Cítil jsem, že tento svět a můj život je naprostý chaos a nic v něm není na správném místě. Moje mysl byla plná výčitek a hněvu. Nedali mi anestetika, ale neupadl jsem do kómatu. Vzpomínám si, že do místnosti vstoupila mladá žena kolem dvaadvaceti. Zdálo se, že je nezkušená a v je nemocnici spíše nová. Vypadala krásně a já si přál, abych nevypadal takto zřízený, abych s ní mohl mluvit a spřátelit se s ní. Ale znovu mne rozptýlila nesnesitelná bolest a všechny ty rozhněvané myšlenky, které mi táhly hlavou. Moje pozornost se neustále přesouvala od mé bolesti k rozčileným myšlenkám, k té mladé dámě; sem a tam, a kolem dokola.

Najednou jsem cítil, že se všechno změnilo. Cítil jsem hluboký klid a pohodu, která mě pohltila. Ten pocit byl naprosto opačný, od toho, který jsem prožíval před několika minutami. Už jsem se nezlobil a viděl jsem dokonalost ve všem na světě a kolem mě. Teď jsem cítil, že všechno je přesně tak, jak to má být. Kdykoli jsem soustředil svou pozornost na nějakou věc nebo předmět, jako bych získal hluboké a úplné nahlédnutí do té věci. Dokonce jsem pochopil i chemické složení předmětů, na které jsem se podíval, a všechny jeho fyzikální a matematické vlastnosti. Znovu jsem zaměřil svou pozornost na tu mladou ženu. Vypadala trochu jinak než před několika minutami. Všiml jsem si, že vidím všechno kolem ní a ve všech úhlech, jako kdybych byl všude. Viděl jsem i její myšlenky a pocity. Ve skutečnosti jsem cítil, jako bych byl přítomen v celé nemocnici. Viděl jsem, že ta dívka je plná smutku a starostí, ze všech těch nemocí. Zrovna si myslela, že to je smutné, když tento mladík umírá. Snažil jsem se ji uklidnit a říct jí, že jsem v pořádku a že jsem v pohodě. Ve skutečnosti jsem se nikdy v životě necítil tak dobře. Ale stále mě ignorovala, jako by mě neviděla ani neslyšela.

Všiml jsem si, že se dívá někam do jednoho místa. Podíval jsem se tím směrem, kam se dívala, a všiml si, že se dívá na tělo mladého muže, který ležel na posteli. Byl jsem šokován, protože ten muž se mi nápadně podobal. Přemýšlel jsem nad tím, kdo to je a proč vypadá stejně jako já? Dokonce jsem si myslel, že mám možná dvojče, o kterém jsem nevěděl, a který se současně se mnou nachází v téže nemocnici. Snažil jsem se klepnout na rameno mladé ženy, abych upoutal její pozornost, ale ruka prostě prošla jejím tělem bez jakéhokoli odporu. Byl jsem tak zmatený. Podíval jsem se na sebe a uviděl, že mám průhledné a osvětlené tělo. Byl jsem tak popletený a zmatený. Začal jsem uvažovat: "Jsem mrtvý? Je to tělo na posteli moje? Můj Bože, moje máma bude tak zničená. Očekává mě zítra doma. "

Jakmile jsem začal uvažovat nad maminkou, okamžitě jsem se ocitl před ní v našem domě v Isfahanu. Je to těžké vysvětlit, když jsem současně byl také v nemocnici. Uvědomoval jsem si a viděl jsem tam všechno, bez jakýchkoli potíží a zmatků. Moje přítomnost doma vůbec nezmenšila mé vnímání a přítomnost v nemocnici. Bylo to, jako bych se rozdělil na dva kusy se stejným vědomím. Moje matka seděla na terase a připravovala zeleninu na večeři. Zašel jsem za ni, abych ji objal zezadu, abych ji překvapil. Znovu k mému překvapení, mé ruce prošly přes její tělo. Snažil jsem se s ní mluvit, ale nevěnovala mi žádnou pozornost.

Během těchto chvilek, když jsem přemýšlel o různých přátelích a příbuzných, tak jsem se k nim okamžitě vydal, i když jsem byl současně přítomen na předchozích místech v nemocnici, doma atd. Například když jsem myslel na jednoho z mých učitelů, střední školy. Najednou jsem byl současně vedle něho, v nemocnici a také doma v Isfahanu vedle mámy. Okamžitě jsem vnímal všechny jeho myšlenky, pocity a všechny věci odehrávající se v jeho životě - myšlenky související s obavami, finanční situací a zdravím. Viděl jsem, že už v jeho myšlenkách a srdci nejsem. Viděl jsem, že se v tom okamžiku zajímal o svého syna. Ztratil jsem o něj zájem a opustil tu scénu. Přemýšlel jsem nad několika dalšími příbuznými a přáteli a podobně jsem je také navštívil. V každém případě jsem se snažil sdělit osobě, kterou jsem navštívil, aby si uvědomila mou přítomnost, ale vždy bezúspěšně. Uvědomil jsem si, že se snažím komunikovat s lidmi zbytečně. Nikdo mě neslyšel a neviděl. Mezitím jsem vnímal i všechno v nemocnici. Tam mne lékaři prohlásili za mrtvého a do mé karty napsali : "Resuscitace neúspěšná, pacient prohlášen za mrtvého v ..." Položili listy na mou tvář a přeložili mě na vozík s kolečky. Pak mě převezli do místnosti, kde přechodně nechávali mrtvé, než je poslali do nemocniční márnice.

V určitém okamžiku mé zkušenosti jsem prošel velmi rychle tunelem a na konci tunelu jsem se vydal k jasnému světlu. Nemohu přesně definovat, kdy se to v mé zkušenosti odehrálo, protože čas ztratil svůj význam. Šel jsem na velmi příjemné místo, které bylo celé ze světla. Cítil jsem, že je to můj opravdový domov a já jsem tam patřil. Můj život na zemi mi připadal jako deportace cizince na izolovaný ostrov, který mi byl cizí a nepříjemný. Tam kde jsem byl teď, nebyla žádná minulost nebo budoucnost, žádné blízko, daleko, nahoře nebo dole, žádná temnota ani světlo a všechny věci ztratily svůj význam. Všechno se zdálo být naprosto dokonalé. Byly tam také další duše; některé více ozářené a s většími schopnostmi, jiné méně ozářené, než jsem byl já. Nikdy jsem necítil závist vůči těm, kteří byli pokročilejší a kteří zářili více, než já. Bylo jasné, že každý z nás tam má místo, podle jejich schopností a osobního růstu. Neměl jsem žádné zlé pocity, že jsem méně pokročilý, než některé ostatní duše.

Když jsem navštívil svou matku, některé staré přátele a příbuzné, měl jsem nejasný pocit, že tam se mnou byl někdo, kdo mne po celou dobu provázel jako stín. Ale byl jsem tak ponořen do úžasu z celé té zkušenosti, do mých myšlenek a zaměřen jen na to, co se děje, a na ty lidi, které jsem navštívil, že jsem té bytosti ve skutečnosti nevěnoval moc pozornosti. Nakonec jsem si ho všiml a spatřil ho. Byl to úžasný, božský člověk, který vyzařoval spoustu lásky a světla. Okamžitě jsem se zamiloval do té svaté a nesmírně krásné bytosti. Všiml jsem si, že mě miluje hluboce a bezpodmínečně. Nejdřív jsem si myslel, že to musí být prorok nebo posvátná postava, ale pak jsem zjistil, že je ještě nad nimi. Uvědomil jsem si, že byl po celý život vždy se mnou, v každém okamžiku. Byl mým životním průvodcem.

Pochopil jsem, že každý kdo umře, má svého průvodce. Někteří lidé jsou však připojeni k fyzickému a hmotnému světu, proto se stále obávají o své peníze, majetek, nebo moc i po smrti. Nevšimnou si svého průvodce a ani si nevšimnou, že jsou mrtví! Jejich duše může zůstat na zemi dlouho po smrti. Například můj průvodce mi ukázal člověka, který zřejmě býval v pozici mocné autority, který zůstal na Zemi. Po smrti stále chodil do kanceláře, ve které pracoval, a snažil se sedět na stejném křesle a podepisovat dokumenty. Nevšímal si, že jeho podpis nezanechává žádné stopy a ve fyzickém světě už nemá žádnou moc a vliv. Pracoval stále ve své kanceláři, pokoušel se podepisovat dokumenty a jednat, aniž by si uvědomil, že je mrtev. Obdržel jsem toto vědění, že jakákoli silná vazba k pozemskému životu může naši duši držet daleko od povznesení se výše.

Spatřil jsem lidi, kteří spáchali sebevraždu, a zdálo se, že to mají horší mezi dušemi. Byli úplně uvězněni a neměli žádnou šanci na komunikaci s kýmkoliv. Některé tyto duše po mnoho let sledovaly své milé na zemi jako stíny, prosili za odpuštění a za bolest, kterou jim způsobili svojí sebevraždou. Ale to nebylo nikdy vyslyšeno. Můj průvodce mi tyto scény ukázal.

Potom mi ukázal jinou scénu, situace, které mi před očima probíhaly, byly jako film. Byly to situace z mého života. Scény byly v chronologickém pořadí od samého počátku mého života na Zemi. Viděl jsem mladou ženu, která byla těhotná. Byla to moje matka a čekala mne. Do jejího těla jsem vstoupil jako vlna. Před tím, než jsem vstoupil do jejího těla, cítil jsem, že jsem v jednotě s celým vesmírem, ale nějaká část mne se soustředila odpoutat se od této celistvosti a úplnosti, abych se přesunul do fyzického světa a do těla mé matky. Můj pocit byl pocit propojení. Cítil jsem, že všechno je spojeno se vším a není žádný začátek a konec. Nemohu určit, v jaké fázi těhotenství jsem vstoupil do jejího těla, ale myslím, že to bylo dlouho před porodem.

Jeden příklad mého přezkumu života byl, že když jsem byl malý kluk. Cestovali jsme autem a zastavili jsme se někde po cestě. Nedaleko od silnice byla řeka, byl jsem požádán, abych šel a přinesl z té řeky trochu vody do kbelíku. Šel jsem naplnit kbelík, ale když jsem se vracel, cítil jsem, že kbelík je pro mne příliš těžký. Rozhodl jsem se odlít vodu, aby byl kbelík lehčí. Místo toho, abych jen odlil vodu, všiml jsem si stromu, který tam stál sám na suchém místě. Vynaložil jsem veškeré úsilí, sešel z cesty a vydal se k tomu stromu, kde jsem odlil trochu vody na kořeny stromu. Dokonce jsem počkal pár vteřin, abych se ujistil, že voda se vsákla do půdy a je absorbována. V životním přehledu se mi dostalo, za tento jednoduchý skutek velkého uznání a radosti, že to bylo úplně neuvěřitelné. Bylo to jako by všichni duchové ve Vesmíru byli naplněni radostí z tohoto jednoduchého činu a říkali mi, že jsou na mne hrdí. Tento prostý skutek se zdál být jednou z nejlepších věcí, které jsem kdy udělal v mém životě! To mi připadlo zvláštní, protože jsem si nemyslel, že to bylo velmi důležité a pomyslel jsem si, že jsem přece udělal mnohem důležitější a větší věci. Ukázalo se však, že to, co jsem udělal, bylo nesmírně cenné, protože jsem to udělal z čistého srdce, bez absolutního očekávání ve svůj vlastní prospěch.

Dalším příkladem z mého přezkoumávání života bylo, když jsem byl desetiletý chlapec. Šikanoval a nemilosrdně bil jiného chlapce, který byl také v mém věku. Cítil se utrápený a v hluboké fyzické a emocionální bolesti. Když kráčel po ulici, plakal a vracel se domů, vyzařoval spoustu negativní energie, která postihla všechno kolem něj i během jeho cesty. Lidé, a dokonce i ptáci, stromy a mušky, přebírali od něj tuto negativní energii, která se šířila po celém vesmíru. Dokonce i skály na straně ulice byly ovlivněny jeho bolestí. Viděl jsem, že všechno je živé a náš způsob rozdělování věcí do kategorií "živých" a "neživých" je jen z našeho omezeného fyzického pohledu. Ve skutečnosti je všechno živé. Cítil jsem uvnitř sebe veškerou bolest a ponížení, které jsem mu způsobil. Když se chlapec vrátil domů k rodičům, viděl jsem, jaký dopad to má na jeho rodiče, vidět jej v tomto stavu. Cítil jsem ten pocit a jejich bolest, kterou prožívali, a jak to ovlivnilo jejich chování do budoucna. Viděl jsem, že v důsledku mých skutků byli jeho rodiče vždy více znepokojeni, když byl jejich syn mimo domov nebo když se vrátil o pár minut později.

Viděl jsem, že kdykoli jsem udělal něco dobrého někomu nebo cokoli hezkého, že jsem udělal dobře sám sobě. A kdykoli jsem někomu ublížil, ublížil jsem sobě samému, zatímco jemu jsem ve skutečnosti udělal laskavost, protože v důsledku toho obdržel nějakou formu odškodnění nebo pomoci z vesmíru. Tento univerzální dar byl větší než ta škoda, kterou jsem mu způsobil.

Chtěl jsem zůstat ve světě lásky, míru a světla, ale připomněli mi mé povinnosti na zemi. Nesouhlasil jsem a odmítal se vrátit. Řekli mi, že když se nevrátím, nebudou schopen dosáhnout určitých duchovních schopností, které bych získal, kdybych se vrátil na zem. Stále jsem se nechtěl vrátit a nejraději bych tam zůstal. Nakonec mi ukázali část mé budoucnosti, a jak mohu ovlivnit mnoho dalších lidí, když se vrátím a pomohu jim vidět světlo. Když jsem si uvědomil, jak moc můj návrat na Zem pomůže ostatním, nemohl jsem se dočkat, až se vrátím. Nicméně tyto scény z mé budoucnosti byly z mé paměti vymazány, při návratu na Zemi.

Podle lékařských zpráv jsem se vrátil do života třicet dva minut poté, co jsem byl prohlášen za mrtvého. Ale během těch minut jsem prožil spoustu věcí. Bylo to jako bych tam byl několik měsíců, nebo několik let. Jedna ze zaměstnankyň v nemocnici, která procházela kolem místnosti, v níž leželo mé tělo, slyšela z místnosti trochu hluku. Vstoupila do místnosti a zjistila, že znovu dýchám.

Dlouhá léta jsem skrýval tuto zkušenost před lidmi, protože kdykoli jsem o tom mluvil, čelil jsem jejich posměchu, negativnímu úsudku nebo obvinění z halucinace a vymýšlení. Po několika letech jsem viděl knihu o PBS a dozvěděl se, že jsou i další lidé, kteří měli podobné zážitky jako já. Ačkoli podrobnosti o jejich zkušenostech mohly být jiné nebo vyjadřovali své zkušenosti jiným způsobem, stále to bylo podobné mé zkušenosti. Poté, co jsem přečetl tu knihu, začal jsem se usilovně snažit najít další osoby, které měli PBS, a setkal se s nimi tváří v tvář. Dokonce jsem změnil svou práci a začal pracovat v oddělení zdravotnických služeb v nemocnici, abych se seznámil s dalšími zkušenostmi PBS.

Postupně se fenomény PBS staly více známými a akceptovanými ve společnosti. Lidé se stali otevřenějšími, a poslouchali i můj příběh. V dnešní době svůj příběh vyprávím v průměru jednou nebo dvakrát za měsíc různým shromážděním přátel nebo zájemcům. Na rozdíl od minulosti, lidé a zvláště mladí lidé projevují mnohem větší zájem slyšet o mých zkušenostech a zdá se, že je to ovlivňuje kladně.