Popis zkušenosti:

Před císařským řezem jsem měla preeklampsii. Za čtyřiadvacet hodin po porodu jsem dostala eklamptické křeče, které byly tak silné, že se mi zastavilo srdce.

Jediné, co si z toho záchvatu pamatuji je, že mi byla velká zima. Připadlo mi, jako by se se nade mnou rozvíjela nějaká sněhová pokrývka, která se rolovala od nohou nahoru. Když to zasáhlo hruď, vystoupila jsem z mého těla a vznesla se nad něj. Viděla jsem, jak se přibližuji ke stropním kazetám a slyšela někoho z pokoje křičet na chodbu. Podívala jsem se dolů a uviděla mé tělo ležet na posteli. Věděla jsem, že jsem mrtvá. Pocítila jsem na chvíli lítost, protože to bylo celkem dobré tělo a já ho měla ráda, ale nebyla to větší lítost, než jakou bych cítila při pohledu na krásného čistokrevného mrtvého psa, ležícího vedle dálnice. Dvě sestry a lékař přiběhli a zahájili resuscitaci. Pamatuji, jak jsem si říkala, proč ztrácejí všechen ten čas a úsilí? Byl konec a já byla připravena jít dál.

Znovu jsem obrátila svoji pozornost vzhůru a proplula skrz strop na půdu. Viděla jsem krovy, klimatizaci, potrubí, izolace, vše do extrémních detailů. Prošla jsem střechou a měla být venku. Místo toho jsem se ocitla v temnotě tak hluboké a husté, že byla téměř fyzicky hmatatelná. Nade mnou se objevil přímý paprsek světla, který tu temnotu prorazil. Byl mírně vlevo, což bylo na západ až jihozápad a zhruba v osmdesáti úhlových stupních. Byl modrobílý, extrémně jasný, velmi krásný a vůbec nebyl nepříjemný. Pak jsem náhle zrychlila a měla pocit, jako bych k němu „nahoru padala“.

Než jsem napočítala do tří, byla jsem u světla, kde jsem byla zastavena před jakousi hranicí. Podívala jsem se do světla a cítila ohromující záplavu klidu, radosti a bezpodmínečné lásky. Věděla jsem, že za tím světlem je Bůh a s ním vše, co jsme si kdy dokázali představit – krásné, dobré, čestné, milosrdné a spravedlivé. Vše v daleko větší míře, než o čem lidé dokáží snít. Ani po tolika letech se mi to nedaří adekvátně popsat. Netoužila jsem po ničem jiném, než vstoupit za tu hranici a projít světlem směrem k Bohu. Špitla jsem: „Ach, ano, prosím“. Tak to ale nemělo skončit. Odněkud se ozval mužský hlas, který řekl: „Vrať se, tohle není tvá chvíle.“ Ta slova se mi vryla do paměti, stejně jako samotný hlas, jeho tempo, výška, zabarvení i výslovnost. Byl to hlas, který má nyní můj syn jako dospělý muž, který se tenkrát narodil. Zpětně mě to vůbec nepřekvapuje. Bůh s námi musí komunikovat způsoby, kterému dokážeme porozumět i s naším omezeným chápáním.

Než jsem se stačila vzpamatovat a být zklamaná vše zmizelo. Večer jsem se probudila ve svém těle, nemocná, bolavá a cítila se bezmocná v myšlenkách, jak se mi podaří překonat spoustu těch problémů, kterým budu muset čelit, než dám svůj život do pořádku.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: 25. Dubna 1968

Prvky PBS:

Byl váš zážitek spojen s ohrožením života? Ano, po porodu a chirurgickém zákroku jsem měla eklamptické křeče, (status eplipepticus, který způsobil zástavu srdce). Myslím si, že to byla klinická smrt. Měla jsem zástavu srdce a byla klinicky mrtvá, dokud mne neresuscitovali.

Cítili jste se odděleni od fyzického těla? Ano, můj duch vypadal jako mlžná koule energie. Stále jsem viděla, slyšela, uvažovala, i když jsem neměla žádnou fyzickou formu.

Ve kterém okamžiku jste během zážitku byli na nejvyšší úrovni vědomí a bdělosti? Na počátku jsem byla pravděpodobně v nějaké apatii. V každém případě jsem byla úplně grogy, ale ne ospalá. Pamatuji si, že mi byla zima, která postupovala od nohou nahoru. Ve chvíli, kdy mi chlad udeřil do hrudi, opustila jsem své tělo a byla naprosto bdělá. Zdál se vám čas rychlejší, nebo pomalejší? Čas se zastavil nebo ztratil veškerý význam. Možná to bylo změněným prostorem, kterým jsem neskutečně rychlým tempem „padala“ směrem ke světlu.

Jaké byly vaše sluchové schopnosti? Nejprve jsem slyšela obvyklé zvuky z nemocnice a nic víc. Pak mi nějaký hlas řekl, abych se vrátila.

Vstoupili jste do tunelu, nebo jím prošli? Ve skutečnosti to nebyl tunel, i když chápu, proč to někteří lidé takto popisují. Byla jsem v tak hluboké tmě, že mi připadala hmotná. Tma byla rozražena modrobílým světlem, které mělo rovné stěny. (Něco jako světlomety pro vyhledávání letadel za druhé světové války).

Viděli jste nadpozemské světlo? Velmi jasné, bylo daleko a vlevo nahoře. Nebylo však na pohled nepříjemné. Jak jsem vysvětlovala výše, připomínalo mi to spíše starý letecký světlomet.

Měli jste pocit, že najednou rozumíte všemu? Naprosto všemu a měla jsem vize svých minulých životů. Bylo to, jako by hranice mezi minulostí a přítomností neexistovala.

Dospěli jste na hranici nebo místo, odkud by nebylo možné se vrátit? Můj vzestupný „pád“ byl náhle zastaven těsně před světlem. Kdybych prošla, nebylo by návratu. Pak se ozval hlas, že se mám vrátit. Nikdy na ten hlas nezapomenu. Kupodivu to byl hlas mého dospělého syna, kterého jsem právě porodila. Na tom rozhodnutí jsem nemohla nic změnit, jen jsem byla překvapená a pak vše zmizelo.

Názory a víra po PBS:

Změnili jste kvůli vašemu PBS své hodnoty a přesvědčení? Nyní věřím na reinkarnaci.

Změny po PBS:

Bylo pro vás obtížné vyjádřit PBS slovy? Ano, i když jsem studovala angličtinu, nenacházím adekvátní slova k vyjádření hloubky klidu, lásky, radosti a nádhery, kterou jsem v tom Světle poznala.

Chtěli byste zdůraznit některé části z vaší zkušenosti, které jsou pro vás zvlášť smysluplné nebo významné? Nejlepší na tom bylo dozvědět se, že ve světle je Bůh, který nabízí bezpodmínečnou lásku a nekonečný klid. Nejhorší na tom bylo probudit se tam, kde to začalo. V mém životě byl takový chaos, že jsem před tou zkušeností spáchala i sebevraždu. Po prožitku jsem si uvědomila, že kdybych to udělala, budu se muset vrátit a čelit všemu znovu.