Popis zkušenosti:

Příběh obsahuje barvité líčení násilných scén a není vhodný pro děti a mladistvé.

V roce 1969 jsem plnil ve Vietnamu svou vlasteneckou povinnost a cvičil jsem k tomu ostatní. Byl jsem instruktor výcviku Zelených baretů pro boj zblízka v partyzánské válce. Zneškodnění nepřítele mi tehdy připadalo jako obrovská video hra či šachová partie. Vůbec jsem si neuvědomoval, že nepřítel má jméno, osobnost, rodiče, manželku, děti. Že má strach, životní cíle, naděje a sny. Prostě jsem se tím nezabýval. Byli pro mě jen čísly. Čím více zabitých, tím lépe. Mít svědomí se v armádě nevyplácelo, vysoký počet zářezů ano.

Byl jsem krutý, neústupný a tvrdý. Dokázal jsem využít každou část svého těla k zabití. A trénoval jsem takové muže, jako jsem byl já. Jednoho dne jsem byl přehnaně sebevědomý a málem jsem zaplatil nejvyšší cenu. Zasáhla mě střepina z minometného granátu. Vznášel jsem se nad svým tělem a necítil jsem žádnou bolest. Nemohl jsem uvěřit, že dokážu stále myslet, vidět, slyšet a dokonce cítit pachy. Pokusil jsem se nahmatat puls na těle pode mnou, ale k mému překvapení jsem prsty projel skrz vlastní krk. Věděl jsem, že jsem vážně zraněný. Objevil se medik, kterého jsem znal jen jako Skipa, a ulevilo se mi. Začal na mě mluvit, opakoval moje jméno a ptal se, zda ho slyším. Najednou jsem se mu díval přímo do očí. Odpovídal jsem na jeho otázky, ale on mě neslyšel. Všiml jsem si, že se naklání velmi blízko nad mým tělem, přesto jsme byli tváří v tvář. Až v tu chvíli jsem si s úžasem uvědomil, že tělo, ve kterém jsem se nyní nacházel, bylo z větší části v zemi. Pouze hrudník, ramena, krk a hlavu jsem měl nad zemí.

Pomyslel jsem si, že je to hrozně divné, ale to nebylo nic proti tomu, když jsem najedou pocítil, jak mě něco táhne dolů. Náhle jsem se ocitl v zákopu, který byl plný krve, vnitřností a částí těl. Hmota svou konzistencí připomínala hustý guláš. Aby to bylo ještě horší, spatřil jsem po stranách zákopu stát asijské muže, ženy a dokonce i malé děti. Ukazovali na mě, křičeli. Natahovali se po mně, zatímco jsem se brodil tou nechutnou páchnoucí masou k malému světlu v dálce. Ti lidé na okraji zákopu neměli části obličeje, chyběli jim části těla a končetiny. Matka držela své miminko a oba dva měli prostřelený obličej. Přestože mluvili vietnamsky, věděl jsem, že na mě křičí, že jsem za jejich zranění a smrt zodpovědný. Šla z nich taková hrůza, že jsem se soustředil jen na světlo v dálce. Cítil jsem, že jestli se mi k němu podaří dostat, budu v bezpečí. Ani jeden z těch rozpadajících se lidí se mě nikdy fyzicky nedotkl, přesto jsem měl pocit, že se prodírám špalírem hanby.

Jedním z nejhorších zážitků z této hrůzostrašné cesty je vzpomínka na šestiletou hubenou holčičku, které jsem říkal Slečna Prasátko (protože pořád žebrala o jídlo a sladkosti a byla špinavá). Jednoho dne se objevila v našem táboře a měla něco schovaného v batohu, který jí visel přes rameno. Měl jsem pocit, že něco chystá. Pomalu jsem na ni zamířil ze vzdálenosti asi patnácti metrů a pomyslel si: „Jestli vytáhne něco podezřelého, je po ní.“ Sledoval jsem, jak sahá do batohu, ze kterého vytahuje předmět připomínající granát. V duchu jsem uvažoval: „Chce vyhodit do vzduchu moje kluky.“ V tu chvíli jsem jediným výstřelem oddělil vrchní část lebky od jejího obličeje. Její bratr pak později řekl ostatním vojákům že se jen snažila najít Američana, který by schoval štěně, které si zamilovala, aby ho zachránila před tím, aby skončilo jako rodinná večeře. Pár chlapů mě kritizovalo za to, že jsem reagoval příliš unáhleně, když jsem vystřelil. Ve skutečnosti jsem viděl jen černou štěněcí hlavu, kterou jsem považoval za granát. Odbyl jsem to svou oblíbenou větou: „To se ve válce stává.“ Mezi lidmi na břehu té krvavé řeky byla i tahle malá vietnamská holčička. Křičela na mě, přestože jí z obličeje téměř nic nezbylo. Byl jsem bez sebe hrůzou a zaplavil mě pocit viny.

Zdálo se mi, že se tou uličku hanby brodím už několik kilometrů, když jsem uslyšel hlas svého mrtvého nejlepšího přítele ze střední školy. Povzbuzoval mě, že to dokážu, že to zvládnu. Věděl jsem, že mi dodává odvahu, kterou jsem potřeboval, abych se dostal ke světlu.

Můj kamarád Ed umřel před rokem a půl. Stala se mu nehoda při lovu. A přesto byl najednou tady a pomáhal mi ven z té břečky. Srdečně mě objímal. Cítil jsem obrovskou úlevu, lásku a pochopení. Oběma nám po tvářích stékaly slzy radosti. „No tak, kamaráde,“ řekl. „Vím, že to bylo tvrdé, ale potřeboval jsi to. Stával se z tebe bezcitný člověk a takový ty nejsi. To prostě není ten Keith, se kterým jsem na střední hrával fotbal a trávil spoustu času.“ Rozhlédl jsem se kolem sebe a s úžasem obdivoval krásu místa, kde jsme stáli. Byla to louka, kterou protékal stříbrný potok. Barvy byly mnohem sytější než na Zemi. Teprve nyní jsem si všiml, že Ed jako by zářil. Podíval jsem se na své paže a ty také trochu zářily. Řekl mi: „Neděláš dobře. Neměl bys zabíjet. Tvým úkolem je pomáhat druhým, chránit je. O svém poslání se dozvíš víc, až se tou cestou vydáš, ale teď se musíš vrátit. Tohle je tvůj domov a jednou se sem vrátíš, ale teď musíš zpět a splnit své poslání.“ Jakmile to dořekl, ocitl jsem se okamžitě v nemocniční posteli, plný bolesti.

Později toho dne se za mnou zastavil Skip, armádní medik. Poděkoval jsem mu za to, že mi zachránil život. Divil se, jak vím, že to byl on, kdo se mě pokoušel zachránit. A už vůbec nedokázal pochopit, jak jsem věděl, že křičel mé jméno, měřil mi puls a staral se o mě do té doby, než dorazila pomoc. Mávl jsem nad tím rukou a rozhodl se, že si zbytek příběhu nechám pro sebe. O několik týdnů později mě poslali domů a já začal studovat, abych se stal učitelem. Od mého zážitku ve Vietnamu cítím silnou potřebu ochraňovat ženy a děti. Dokonce pracuju jako dobrovolník a pomáhám stavět obydlí pro ženy a děti, které museli uprchnout z domova. Od té doby jsem měl i několik paranormálních zážitků, ale to si nechám na později. Doufám, že můj PBS vám pomůže při vašem výzkumu.

Základní informace:

Druh zážitku:    Muž