Popis zkušenosti:

Chci vám nejdříve říci něco o mě a pak vám povím o mém PBS.

Narodila jsem se v Kansasu v srdci biblického pásu USA. Vyrůstala jsem jako oddaná křesťanka. Byla jsem pokřtěna ve věku dvanácti let a učila se slovo Boží; všechny pojmy nebe a pekla, jak je učí Bible, jsem všechny přijala za své a rozhodně věřila, že to byla svatá pravda. Byla jsem velmi zbožná. Zmiňuji to, protože jsem neměla "normální" PBS, což je neobvyklé, když zvážíte moji minulost. V roce 1965 jsem již byla matkou čtyř dětí a manželkou opraváře telegrafních linek energetické společnosti, kterého jsem potkala, když jsem pracovala v motorestu. Byla jsem diakónkou a nedělní učitelkou v našem kostele a můj život se točil kolem mé rodiny, našeho kostela a domova. Ve svém volném čase jsem dvakrát týdně hrála bowlingovou ligu. Jednou jsem začala mít potíže s levou nohou a po čase už to bylo tak špatné, že jsem na ní nemohla ani stoupnout. Šla jsem k lékaři a on mi doporučil operaci žil na mé levé noze. Ujistil mě, že to bude jen preventivní operace a já bych strávila v nemocnici jen tři dny.

Následující týden proběhla operace podle plánu a bez komplikací. Další den jsem vstala a trochu se procházela. Jedinou věc, kterou si z toho pamatuji, že jsem se dvakrát ocitla na podlaze, bez toho abych věděla, jak jsem se tam ocitla. Třetí den jsem vyšla z domu a cítila se dobře. Následující den jsem šla ke své sousedce Pearl, na šálek čaje. Seděli jsme u ní doma a najednou jsem se začala cítit divně, řekla jsem Pearl, že půjdu domů a na chvíli se natáhnu. Řekla, že půjde se mnou, ale já ji odmítla, že jsem v pořádku a že se uvidíme příště.

Bylo kolem půl třetí odpoledne, když jsem přecházela ulici po krátkém nábřeží, směrem do přístřešku pro auto. Najednou jsem se vznášela nad svým tělem, které leželo v přístřešku. Neměla jsem žádný pocit pohybu a nebála jsem se. Byla jsem úplně při vědomí. Podívala jsem se dolů a přemýšlela, proč moje tělo leží na zemi, a já jsem se ocitla ve vzduchu. Pomyslela jsem si, že je zajímavé, jak mé tělo vypadá. Nikdy jsem neviděla své tělo z takového úhlu.

Shirley, sousedka přes ulici, mě viděla padat, rozeběhla se ke mě a volala na Pearl. Ona a Pearl vzali mé tělo, odnesli ho do mého domu a položili na postel, kde jsem se stále vznášela u čela postele a dívala se na své čtyři děti, které stály u nohou postele a sledovaly neúspěšné pokusy o vzkříšení mého těla.

Pearl řekla mé dceři, aby zavolala sanitku. Ta odešla do obývacího pokoje a zavolala ji. Moje tělo v sobě nic neudrželo a sousedky se mě snažili očistit. Sundali mi všechno oblečení s výjimkou trička. Přijela sanitka se dvěma záchranáři, položili mé tělo na nosítka a přenesli ho do sanitky. Řekli Pearl, aby jela s námi. Ta jim řekla, že jsem se předevčírem vrátila z nemocnice domů. Shirley, řekla, že řekne mému manželovi Billovi, aby přijel za námi do nemocnice.

Když dali mé tělo do sanitky, vznášela jsem se stále nad tělem. Nejsem schopna říci, jakým způsobem jsem k němu byla připoutaná. Jen jsem si myslela, že všechno je to zajímavé. Když jsme vyrazili do nemocnice, řidič zapnul sirénu. Záchranář se snažil oživit mé tělo. Pearl mu říkala, co se stalo, když se snažil najít tep. Vložil mi kyslíkovou masku na ústa, třikrát mi dal elektrický šok a po každém zkusil můj tep. Na půli cesty do nemocnice to vzdal a řekl řidiči, aby vypnul sirénu. Byla jsem mrtvá. Pearl začala plakat.

Otočila jsem se a byla ponořena do světla. Byla jsem obklopena bezpodmínečnou láskou, naprostým přijetím a věděla, že jsem konečně na samotném konci. Nikdy předtím jsem necítila takové bezpečí a vyrovnanost. Najednou jsem věděla naprosto všechno. Naopak, všechno, co jsem kdy slyšela nebo věděla, bylo smazáno. Věděla jsem, že Kristus na kříži nezemřel a že neexistuje žádný hřích ani zlo. Věděla jsem, že já existuji od okamžiku stvoření, že budu vždy existovat a že veškeré mé vědomí je zákonem bytí. Věděla jsem, že jsem již mnohokrát žila ve fyzické realitě a sledovala jsem každou z těch existencí. Zažila jsem něco, co máme na mysli, když říkáme, že máme svobodnou vůli a že si všechno volíme. Nic není striktně stanoveno. Sledovala jsem každou myšlenku, kterou jsem si kdy zvolila, až do jejího výsledného vyústění, a také každou osobu, které se to týkalo. Věděla jsem, že jsem a vždy byla jakýmsi mluvčím. Což znamenalo, že tam jsem přebírala a předávala informace mezi entitami a jejich vyjádřeními. Byla jsem ve fyzické realitě, protože nastal čas, aby má fyzická bytost dozrála, přijala odpovědnost za své stvoření a uvědomila si, že vytváří svou vlastní realitu. Tehdy jsem věděla, že se musím vrátit, protože moje role ještě nebyla dokončena. Také jsem viděla svou vlastní smrt v budoucnu, jak se utopím v mých vlastních tělních tekutinách. Získala jsem povědomí, že si všichni lidé volí svůj vlastní čas a vytvoří si i způsob jejich skonu.

Otočila jsem se zpátky a byla v nemocnici na pohotovosti. Byli tam můj manžel Bill, Pearl, záchranáři, dva policisté. Sestra stojící v čele stolu, na kterém leželo moje tělo, zakryté plachtou. Doktor byl vzteky bez sebe a vysvětloval Billovi, že jsem zemřela na extrémní podvýživu, způsobenou mojí dietou, abych zhubla. Snažil se Billovi naznačit, že na tom má také svůj podíl viny. Bill se mu zase snažil vysvětlit, že mě právě z této nemocnice odvezl domů, předevčírem a za takových okolností jsem přece nemohla zemřít.

Vznášela jsem se kolem mého těla a nějak do něj spadla.

Chci vám říct, co jsem cítila, když jsem vstoupila zpět do svého těla. Takovou radost jsem nikdy necítila. Byl jsem nadšená tím úžasným tělem, které jsem stvořila. Cítila jsem vědomí všech buněk v mém těle. Měla jsem radost z krve, která se hnala skrze mé žíly, a společné prožívání vytvoření nového života, když každá buňka zpívala svou vlastní energií. Opravdu jsem v tu chvíli věděla, co měl na mysli Walt Whitman názvem knihy „Zpíval jsem elektrizujícím tělem“. Byla jsem tak uchvácena tímto nádherným stvořením, které jsme společně vytvořili láskyplnou spoluprací, která vznikla mezi všemi buňkami, které se spojily, aby vytvořily mé úžasné tělo jménem Patsy. Připojila jsem se k té písni života, jednotlivě poděkovala každé z nich a ocenila jejich spolupráci. Cítila jsem energii, která procházela mými nervovými cestami, až k samotnému cíli. Jak bylo to tělo vitální a životně důležité! Jaké úžasné to stvoření bylo a jak dobře vše společně fungovalo, v dokonalé synchronizaci i při jeho bujaré oslavě života. Nikdy nezapomenu na to, co jsem v té chvíli zažila, dokud budu v tomto těle.

Moje tělo se začalo třást a plachta se sesunula na podlahu. Sestra začala ječet. Doktor běžel ke stolu. Posadila jsem se a snažila se slézt ze stolu. Chtělo se mi tančit a zpívat radostí ze života. Doktor mě stáhl dolů na stůl a řekl sestře, aby se uklidnila. Snažila jsem se vstát a řekla doktorovi, že jsem v pořádku a žádné sedativum nepotřebuji. Najednou jsem si uvědomila, že všichni jsou vyděšení, a co si asi všichni myslí. Uklidnila jsem se a klidně si lehla. Doktor byl vyděšený, i když se mě dokonce dotýkal. Sestra už nechtěla ke stolu přistoupit.

Všichni v místnosti ztuhli, jako by jejich mozek nedokázal zpracovat, čeho se stali svědky. Uvědomila jsem si, že mám šílený hlad. Řekla jsem doktorovi, že se potřebuji najíst. Poslal pro řadového ošetřovatele, aby mě odvezl nahoru do pokoje. Pak přešel ke stolu a začal vyplňovat papíry. Viděla jsem, že vůbec nedokáže pochopit, co se právě stalo. Byl z toho vyděšený.

Ošetřovatel přišel a natlačil můj vozík do výtahu. Když jsem si s ním ve výtahu povídala, všimla jsem si, že Bill zůstal stát ve výtahu, co nejdál ode mě. Nějakým způsobem jsem tušila, že mu musím pomoci, protože musel jít domů a říct dětem, co se stalo. Řekla jsem teda Billovi, že jsem v pořádku a přeji si, aby šel domů a řekl dětem, že zítra budu doma. Neřekl ani slovo. Jen se naklonil, políbil mě a zmáčkl si výtah zpět dolů.

Ošetřovatel řekl sestře na patře, že všichni na pohotovosti se chovali, jako by právě viděli ducha. Zasmála se a zeptala se mě, jestli jsem také viděla ducha, odpověděla jsem, že ne, ale potřebuji se napít a najíst. Podívala se na hodiny na konci ošetřovny, které ukazovaly 22:04, řekla mi, že kuchyň je na noc zavřená, ale pokusí se pro mě něco sehnat. Poté mě umístila do nějakého pokoje se dvěma dalšími ženami a opustila místnost. Okamžitě jsem probudila spolubydlící. Byla jsem nesmírně šťastná, že jsem s lidmi, kteří by na mě snad mohli reagovat normálně, začala jsem zpívat, tancovat po místnosti a žertovat. Sestra se vrátila s přislíbeným jídlem a řekla mi, abych si ihned lehla do postele a byla zticha, nebo by mě musela připoutat. Raději jsem poslechla.

Ženy usnuly a já byla celou noc vzhůru. Byla jsem schopná slyšet každou myšlenku v nemocnici a procházela se sny snad všech pacientů. Těm, kteří umírali, jsem pomohla odejít a vysvětlila jim, kam jdou. S dětmi, které se právě narodily do této reality, jsem vedla dlouhé rozhovory. Vyprávěly mi, proč se rozhodly přijít a proč si vybraly své rodiče. Těm, kteří se báli utrpení, jsem pomohla pochopit, že si sami vybrali utrpení a sami se mohli rozhodnout, že trpět nebudou, protože trpět není potřeba.

Druhý den ráno přišel neurolog, který mi kladl spoustu otázek. Píchl mě nějakou jehličkou. Četla jsem jeho myšlenky a řekla mu všechno, co chtěl slyšet. Nechala jsem ho si myslet, že má pravdu, když tvrdil, že jsem měla emocionální šok, který byl způsoben stresem, a doporučil mi odpočinek v posteli. Ty myšlenky jsem sama zasadila do jeho mysli. To odpoledne přišel můj chirurg, posadil se a zeptal se mě, co se stalo. Četla jsem i jeho myšlenky a věděla, že dobře ví, že jsem byla mrtvá. Řekla jsem mu, že mi to nebude věřit. Řekl: „Ano, musím vám věřit, musím jít před komisi svých kolegů a vysvětlit jim, co se stalo a proč jsem vás propustil domů. Jsem chirurg a každý den čelím u mého operačního stolu, nepříteli jménem smrt, takže čím více tomu budu rozumět, tím lépe pak mohu pomáhat svým pacientům. Měl jsem již pět set pacientů, kteří prožili smrt a stále žijí a povídali mi o tom. Já se odtud nehnu, dokud mi neřeknete, co se stalo. “ Tak jsem mu to řekla. Řekl mi, že můj spis bude uložen u ostatních a zničen při jeho smrti. Zeptala jsem se ho, co mám dělat, a on řekl: „Nevím. Tvůj život se úplně změní a já nevím, jak to vysvětlit.“ Kde jsou ti ostatní, kteří to zažili? Řekl mi, že mi to nemůže říct. Řekl mi, abych nikomu neříkala, co se mi stalo, nebo mě pošlou pryč. Řekla jsem mu, že mohu číst jeho myšlenky a on mi řekl, že to věděl. Řekl mi, že časem tuto schopnost ztratím, ale zpočátku mi to pomůže přizpůsobit se novému vědomí. Řekl mi, že jsem byla oficiálně mrtvá jednu hodinu, a že si dokonce myslí, že to bylo více než několik hodin. Ten den jsem šla domů. Už jsem ho nikdy neviděla a za dva roky zemřel.

Doktor měl pravdu. Můj svět se obrátil vzhůru nohama. Další neděli jsem šla do kostela a nemohla jsem během kázání vydržet sedět. Chtěla jsem vstát a říci všem, že to je všechno špatně a jak úžasní tam ONI byli. Schopnost číst myšlenky zůstala se mnou téměř měsíc a pak pomalu ustoupila do pozadí. Nyní ji používám v roli řečníka. Začala jsem hledat jiné lidi, jako jsem já. Prozkoumala jsem naši duchovní komunitu a zjistila jsem, že je také naučili, že lidé jsou bezmocné oběti. Pokud neustále hledáte své odpovědi mimo sebe, nikdy nemůžete najít moudrost. Máme v sobě všechny odpovědi, jen vždy musíte nahlédnout do svého nitra.

V roce 1974 mi bylo řečeno při čtení z ruky, abych jela do Lacey ve Washingtonu do určitého domu, abych tam našla odpověď. Jela jsem tam a když jsem dorazila, zaklepala jsem na dveře. Dveře mi otevřel mladý muž, který mě pozval dál se slovy, že „Gene“ se vrátí za pár minut. Za čtvrt hodiny vstoupil Gene a já ho ihned poznala.

Když jsem žila na Atlantidě, byl mým učitelem, který učil své studenty získávat výhody nad svými nepřáteli. Řekl: "Čekal jsem na tebe." Vzal mě do suterénu, kde měl svoji knihovnu a dal mi knihu Seth Speaks. Řekl mi, že mi to umožní mluvit tak, jak pro svoji práci budu potřebovat. Jela jsem domů a přečetla si v knize přesně to, co jsem se naučila ve světle. Gene zemřel za dva roky, měl nádor na mozku. Dva roky mi pomáhal připravit se na moji roli přednášejícího. Mám všechny Sethovy knihy a od té doby hledám i další.

Od té doby jsem žila podle zásad, které jsem se naučila ve světle. Nyní spím jen čtyři hodiny denně, což je pro mě obvyklé. Nikdy jsem nespala více než pět hodin. Nemám strach ze smrti. Žiji v přítomnosti. Jsem ve výborném zdravotním stavu a vytvářím to, co chci. Neužívám drogy, alkohol a ani nemám pojištění. Nikdy jsem nepotkala neznámé lidi a nevím, co znamená slovo plachý. Nikdy jsem nebyla nostalgická a jsem doma, kdekoli jsem. Můj život byl velké dobrodružství. Stojím mezi dvěma světy a snadno se mezi nimi pohybuji.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: léto 1965