Popis zkušenosti:

V červnu 1973 jsem byla studentkou a měla kolem dvaceti let. Několik týdnů jsem si chtěla užívat autostopu po Kanadě, z Winnipegu do Newfoundlandu, dokud nezačne moje letní brigáda. Minulý rok jsem stopovala až do Kalifornie a nikdy jsem nezůstala na cestě ve tmě. Bohužel, v této konkrétní situaci, jsem porušila základní bezpečnostní pravidlo. Ocitla jsem se proto v situaci, kdy jsem si už byla jistá, že ten člověk má se mnou jiné plány, než aby mě jen svezl. Hned jak jsem si to uvědomila, pokusila jsem se vyskočit z jedoucího auta. Myslela jsem si, že zlomená noha a pohmožděné tělo by bylo lepší než to, co měl na mysli on. Popadl mě za ruku, stočil auto z temné dálnice, a když jsem začala utíkat, chytil mě. Začala jsem vřískat, přestože v okolí nikdo nebyl. Pak mě začal škrtit a já ztratila vědomí.

Nevím, jak dlouho jsem byla mimo, myslím, že to byly jen dvě až tři minuty. Pustil mě ze sevření, a když jsem se probrala, utekla jsem mu do lesa. Pokoušel se mě najít, a když se mu to nepodařilo, odjel. Zůstala jsem v lese snad celé hodiny. Když jsem si byla jistá, že je opravdu pryč, šla jsem zpět na dálnici. Naložila mě policie, když mě uviděli skočit do příkopu. Bála jsem se, že se útočník vrací. Ukázalo se, že těch pár detailů, které jsem použila k popisu muže, odpovídalo popisu zločince odpovědného za nejméně dvě vážná znásilnění v té oblasti. Jedna žena byla stále v nemocnici. Do dnešního dne se domnívám, že jsem byla velmi blízko smrti. Každý den se cítím velký vděk, že jsem to přežila. V srpnu tohoto roku mi bude sedmdesát let, takže k tomu došlo téměř před čtyřiceti sedmi lety. V mé paměti mám stále velmi živou vzpomínku na ten den, kdy se mi to stalo.

Prožitek:

Ten cizí člověk se pokoušel zastavit můj vřískot a sevřel mě pevně svýma rukama kolem krku. Věděla jsem, že mě škrtí, a cítila jsem, jak ztrácím vědomí.

Najednou jsem uviděla jakýsi kaleidoskop a já byla v jeho středu. Bylo to, jako bych sledovala několik velkých televizních obrazovek nebo filmových pláten najednou. Byl v nich můj život v různých etapách. Byl tam i kaleidoskop mých zážitků z autostopu. Viděla jsem různé zážitky, které běželi stále dokola. Viděla jsem, jak mi moje máma brání, abych nechodila stopovat. Viděla jsem přítelkyni říkat, že se o mě kvůli stopování bojí. Viděla jsem televizní zpravodajství, ve kterém mluvili o dívce, která stopovala a byla zavražděna. Viděla jsem i jiné situace, z mého autostopu. Všechny ty zážitky jsem prožila, ale na některé z nich, (jako televizní zpravodajství), jsem už zapomněla, dokud jsem tam tu situaci neuviděla znova.

Pak jsem procházela velmi ozářenou, jasnou oblastí. Nebyl to skutečný tvar tunelu, ale spíše oblast světla a extrémního klidu. Nějak jsem si byla vědoma světa pode mnou, ale v tom stavu mi to připadalo intenzivně klidné a milující, že jsem tím světlem byla přitahována směrem k němu. Pak jsem si uvědomila nějaký hlas, ale nemyslím si, že to byl skutečný hlas. Byla jsem si vědoma toho, že někdo řekl: „Už jsi dostala lekci?“ To mě velmi hluboko zasáhlo, smutná otázka, když jsem se ocitla v téhle situaci. Na to jsem mohla odpovědět, nebo alespoň pomyslet si: „Ano, ale už je bohužel příliš pozdě.“ Po krátké pauze se ozvalo: „Nenastal tvůj čas. Ještě musíš splnit svůj úkol.“ Část mě však stále chtěla zůstat se světlem, protože to bylo nesmírně klidné a hluboce milující.

Najednou jsem se vrátila na Zemi. Muž uvolnil sevření a já jsem utekla, jak jsem popsala výše. Vím, že jsem byla v šoku, ale byla jsem si plně vědoma toho, co jsem právě prožila. Všechno, co se stalo, muselo trvat jen pá minut, ale mě připadlo, jako by uběhl celý život. Považovala jsem za zázrak, že jsem stále naživu.

Důsledky:

Tu zkušenost jsem v sobě nosila po celý zbytek mého života. Četla jsem „zážitky blízké smrti“ lidí v knihách, kteří tvrdili, že je prožili, ale nikdy jsem nepoznala nikoho jiného. Mluvila jsem s několika přáteli, ale protože to sami nezažili, tak to nechápali. Pracovala jsem po maturitě jeden čas také v psychiatrii. V tom prostředí jsem se zdráhala o tom mluvit, ze strachu, aby si nemysleli, že jsem blázen. Ale věděla jsem, že nejsem.

Před několika měsíci, kdy jedna z mých kamarádek umírala, jsme mluvili o řadě věcí. Vyšlo najevo, že měla v osmi letech prožitek blízkosti smrti. Topila se v jezeře a její starší bratr se při tom incidentu utopil. Nikomu to nikdy neřekla, takže bylo úžasné od ní slyšet, že jsme obě měly podobné zkušenosti se světlem a hlasem, který nám říkal, abychom se vrátili a dokončili náš „úkol“. Sdílet s někým tak blízkým můj prožitek, mne velmi obohatilo. Obě jsme byly rády, že jsme si to sdělily, ale přítelkyně bohužel zemřela za několik týdnů. Před pár měsíci jsem hovořila s přítelem z organizace Toastmasters, kterého znám více než dvacet let a dostali jsme se k tématu jeho „mimotělních zážitků“. Spojovala jej zkušenost, že mu také bylo řečeno, aby se vrátil na Zemi „protože má stále něco na práci“. Teď to považuji za úžasné, že po všech těch letech mlčení o mém prožitku jsem zjistila, že dva z mých nejlepších přátel měli také tuto zkušenost a mnoho z nás, kteří se vrátili zpět na Zemi, přišli z poselstvím, že tady mají ještě "dodělat svoji práci".

Vím, že ta zkušenost ovlivnila celý můj život. Vždycky přemýšlím nad tím, jaký je ten „můj úkol“ a snažím se ze všeho učinit svůj „nejvyšší“ úkol, který prospívá celé společnosti. Ačkoli se mi to někdy nepodaří, snažím se to mít vždy za svůj cíl. V životě jsem byla zdravotní sestrou, poradkyní, matkou dvou krásných dětí a nyní mám první vnouče, i když s mým druhým manželem již máme pět úžasných „vnoučat“. Osobně jsem byla vždy „objevitelkou“ života, zkoušela poezii, psaní, zpěv a malování. Je docela zajímavé, že po „mém prožitku blízkosti smrti“ jsem se přestala bát smrti, protože vím, že po smrti se děje něco velmi zvláštního. Studovala jsem buddhismus i další filozofie, které zkoumají smysl života. Byla jsem vychovávána jako katolík, ale ve skutečnosti nevěřím, že jsme odsouzeni k něčemu tak zlověstnému jako peklo. Také se domnívám, že organizované náboženství, z větší části není moc dobré. Z toho důvodu jsem již od mladších let s rodiči nesdílela žádné konkrétní náboženství.

Před pár lety jsem odešla na důchod. Hodně jsem cestovala, ale zdá se, že až teprve teď, za posledních pár měsíců, jsem přitahována k tomu, abych četla duchovní věci. Má přítelkyně, Lydie, která prožila podobné PBS, nedávno zemřela. Byla velmi duchovní a začala se mnou mluvit o i dalším poznávání duchovního světa. Zdá se, že každou knihou, kterou jsem teď přečetla, poznávám více. Ve skutečnosti mne to nejvíce oslovilo, když jsem jednou hledala nějakou konkrétní knihu a dozvěděla se o vaší organizaci Near Death Experience - Takže proto vyplňuji tento dotazník.

Základní informace:

Pohlaví: Žena