Popis zkušenosti:

V roce 1970 jsem byl beznadějně pohlcen tragédií války ve Vietnamu.

Moje žena Sue byla už dva měsíce těhotná, když jsem dostal obávané oznámení o odvodu do armády.

30. dubna 1970 prezident Richard Nixon oznámil, že americké vojsko začalo pozemní ofenzívu proti komunistickým baštám v Kambodži. Byl jsem převelen a spolu s více než čtyřiceti tisíci vojáky jsem se zúčastnil tohoto manévru v rámci desáté armádní bojové divize. Prvního října se má četa pohybovala směrem na západ, když jsme byli těžce zasaženi odstřelovači. Snažil jsem se ustoupit do bezpečí, když jsem zaslechl hrozivý křik. Otočil jsem se právě včas, abych viděl svého kamaráda Peteho, jak klesá k zemi pod sprchou výstřelů z nepřátelské palby. Každý instinkt mi říkal, abych se zachránil a utíkal dál. Ale stačilo slyšet jeho zoufalý pláč, abych si uvědomil, že nemůžu opustit muže, který opustil svoje zvyklosti, aby ukázal zelenáčovi v armádě co a jak chodí, a pomáhal mi alespoň na chvíli zapomenout na naše společná válečná traumata a utrpení tím, že se skutečně zajímal o můj život a o mé naděje, že se jednou vrátím ke své manželce a dítěti, až konečně skončí ta válečná noční můra. Sdílel se mnou svůj sen, že si jednou najde tu pravou ženu a založí s ní vlastní rodinu. Snil o tom, že se jednou s pomocí vzdělávacího programu pro veterány z 2. světové války stane učitelem. Otočil jsem se a šel jsem zpět k místu, kde ležel, sténal a volal o pomoc. Přešel jsem mezi námi padesát stop, což mi připadalo jako vteřiny, když mě trefily výstřely z kulometu. Bolest projela mými nohami a padl jsem čelem k zemi. Najednou jsem si uvědomil, že se dívám na celou scénu zhruba z výšky šedesáti stop nad mým tělem. Viděl jsem, že mé tělo bylo zasaženo několika výstřely do pravé nohy a jedním do levé. Byl jsem přesvědčen, že vykrvácím k smrti a cítil jsem obrovský smutek, že už nikdy neuvidím svoji ženu a nenarozené dítě. K mému smutku se přidal narůstající zmatek a zvědavost. „Takže tohle je smrt?“ Pomyslel jsem si. Žádná bolest! Žádný strach! Jak divné, necítím se jinak. Stále můžu myslet. Díval jsem se upřeně na své tělo a byl jsem zvědavý, co bude dál.

Můj kamarád Pete ležel vedle mého těla. Byl jsem šokovaný, když jsem uviděl, že z jeho hlavy stoupá mlha, která se okamžitě mění na kopii jeho těla. Všiml jsem si, že jeho duch nebo nové tělo bylo celistvé a lehce zářilo. (Jeho fyzické tělo pod ním postrádalo dlaň a část předloktí, jak bylo zasaženo tím samým odstřelovačem.) Pete vypadal omámeně, tak jsem na něj zavolal. Okamžitě ke mne přiletěl a diskutovali jsme o tom, co se bude teď dít. Všimli jsme si, že naše těla našel mladý černý lékař. Nejdříve zkontroloval Peteho a pak mě. Začal pracovat na mém těle a Pete to okomentoval, že si myslí, že to znamená, že je mrtvý, ale že já mám pravděpodobně ještě šanci. Vzal mne za ruku a potřásl mi s ní a řekl, „chci ti poděkovat za to, že jsi byl mým dobrým přítelem a pokusil ses zachránit můj život. Nevím proč, ale mám pocit, že tu nezůstávám. Jdu na nějaké místo, kde jsem už byl. Cítím z něj domov. Vím, že to zní bláznivě, ale myslím si, že ještě není tvůj čas, abys šel také. Zkusím se teď rozloučit se svojí matkou, ale ty jdi dál a měj báječný život, a jestli tvé dítě bude chlapec, pojmenuj ho po mne. OK?“ Řekl jsem „Bude po tvém, Pete!“ Přiblížil jsem se k němu, abych ho poplácal po zádech, ale zmizel v záblesku světla.

Díval jsem se na několik vojáků pode mnou, jak pomáhají odnést mé tělo z bojiště, zatímco lékař na mne stále pracoval. Naplnilo mne toužebné přání být se svojí mladou ženou a mým nenarozeným dítětem. Najednou jsem se vrátil do těla, jako kdybych spadl z výšky čtyřiceti stop.

Vzhledem k mým zraněním jsem byl o měsíc později poslán domů. Neměl jsem žádnou možnost zajít kamarádovi na pohřeb, ale vyhledal jsem jeho rodinu a zavolal jeho matce. Jeho matka Thelma to přijala a já jsem jí vyjádřil upřímnou hlubokou soustrast a ona mi řekla, že ji její syn navštívil tu noc, kdy byl zabit. Navštívil jí ve snu, kde byl dostatečně dlouho na to, aby jí řekl, že odešel na druhý břeh, ale aby pro něj netruchlila, protože je šťastný a má na práci nějaký úkol. Napřáhl ruce a objevilo se světlo, které přicházelo k němu. Zformoval se vedle něj nádherný, zářivý chlapec. Bylo mu tak pět až šest let a měl kaštanové kudrnaté vlasy a oříškové oči. Byl pokropený pihami na nose a tvářích. „Kdo je to?“, zeptala se jeho matka. „Tohle je malý Pete. Chce vědět o svém tátovi, jaký bude jeho pozemský život a co může očekávat. Ukazuji mu, jak se věci mají. Malý Pete a já budeme spolu dlouhý čas. S TÍM MŮŽE POČÍTAT!!“ Zvedl dítě a objal ho.

Obraz se rychle rozplynul. Peteho matka chtěla vědět vše o jejím synovi, kde se nacházel, ale neměla žádnou možnost. Obraz okouzlujícího dítěte jí uvízl v hlavě. Jelikož byl její syn svobodný muž, bylo to snad jeho nemanželské dítě? Kdo je jeho matka? Kam by měla jet, aby viděla svého vnuka? A narodilo se  vůbec to dítě? Co tím Pete myslel, že ho bude učit o „jeho životě na zemi“? Malý Pete byl očividně pojmenován po svém otci. Dokonce cítila, že je tu rodinná podoba. Jak by to vůbec mohla zjistit? Kam by se měla obrátit o pomoc?

Všechny tyto otázky ji pronásledovaly každou bdělou chvíli a vystupňovalo se to, když jí řekli, že její syn byl opravdu zabit při vojenské akci v ten samý den, kdy měla sen. Byla smutná a raněná smrtí svého jediného syna, ale cítila, že jí dal důkaz, že je mu dobře a je naživu v jiné úrovni existence. Ale dítě, kterému říkal „malý Pete“, byla stále záhada, o které věděla, že ji musí vyřešit.

Řekl jsem jí o těhotenství mé ženy a svém slibu Petemu, že svého syna pojmenuji po něm. Naznačil jsem, že by to mohlo být to dítě, které viděla ve snu 1. října 1971. Slíbil jsem jí, že s ní zůstanu v kontaktu a pošlu jí fotky svého dítěte, když se on nebo ona za 4 až 5 týdnů narodí.

Můj syn se narodil 31. října 1971. Byl prakticky holohlavý, ale měl nápadné oříškové oči. Při jeho druhých narozeninách jsem poslal jeho fotky Peteho matce do Colorada a ona zavolala, aby poděkovala. Ty fotky jí připomínaly malého chlapce z jejího snu, obzvláště jeho kaštanové kudrnaté vlásky. Když Peter slavil své šesté narozeniny, přijela k nám, aby se setkala s naší rodinou, a když ho uviděla, rozbrečela se. Nebyly tu žádné pochybnosti. Byl to ten samý chlapec, kterého viděla s Petem v tu osudnou noc, kdy zemřel.

Adoptovali jsme ji jako „babičku Thelmu“ přímo na místě. Byli jsme spolu v kontaktu dlouhá léta prostřednictvím telefonu a dopisů. Ona střežila jako poklad každý detail o Peterovi a každou jeho fotku.

Nedávno zemřela, nicméně Peter, jeho žena Karen a jejich dva synové ji navštívili v nemocnici týden předtím. Věděla, že se brzy připojí k Petemu a jeho otci, který zemřel během druhé světové války. Byla dychtivá shledání a děkovala „malému Petemu“ (nyní 27 letému), že byl jejím vnukem, což si přála od první chvíle, kdy ho uviděla. Peter jí řekl, že měl vždy podezření, že ho Pete hlídá, zejména když se účastnil konfliktu Pouštní bouře.

Ten zážitek byl tak živý a reálný, že mi dává naději, že když zemřeme, tak skutečně žijeme a můžeme vidět všechny své zesnulé příbuzné. Také cítím, že děti jsou dary od Boha, které mohou dostat průpravu od andělů před tím, než si vyberou rodinu v pozemské rovině. I přesto, že to jde proti učení mé církve, zkoumám ideu reinkarnace. Neznám všechny odpovědi, ale dívám se na život skutečně v novém světle. Získal jsem představu o „celkovém obrazu života“. Kdyby každý mohl udělat to samé, vím, že by už nikdy nebyla žádná válka! Přeji lásku a mír všem, kteří to čtou.

Základní informace:

Druh zážitku:    Muž