Popis zkušenosti:

Jmenuji se Philip a píši na základě vašeho rozhovoru s Dr. Longem týkajícího se PBS v pořadu Art Bell vysílaném minulou noc.

24. září 1995 zhruba v 1:30 hod jsem byl postřelen okresním šerifem během nevydařené loupeže. Kulka roztříštila mé koleno a přetrhla tepnu v mé noze. Bylo mi řečeno, že jsem „vykrvácel“ během chirurgického zákroku.

Vybavuji si dvě události. Obě odlišné. Nejdříve jsem se ocitl vznášející se nad operačním stolem. Velmi mne zajímalo, co se děje a byl jsem znepokojený vším rozruchem. Chirurgické světlo mi stálo v cestě a tak jsem se „přesunul“ dolů a vykukoval za zády lékařky. Vzpomínám si, že jsem se zasmál (byla příliš nízká a stála na něčem, aby dosáhla ke stolu. Také jsem viděl na chirurgii muže opřeného o stěnu, v němž jsem poznal strážníka, který mne doprovázel v sanitce a se kterým jsem si vytvořil přátelský vztah.) Oboje se potvrdilo po mém uzdravení. Poté „bublina praskla“ (není to přesné, ale je to nejlepší popis) a všechno bylo černé. Pohyboval jsem se pomalu prázdnotou. Najednou jsem stál jako čtyřletý bosý na krásné horské louce. Za mou malou buclatou ručičku mne držel ten nejkrásnější muž, jakého jsem kdy viděl. Jako řecký Bůh, ale stokrát krásnější! Byl obklopený světlem, které vyzařovalo lásku, jako slunce vyzařuje světlo, a já jsem věděl, že jsem s ním v bezpečí. Byl to ten nejmírumilovnější milující pocit, jaký jsem kdy zažil. Vydali jsme se cestou přes louku, ruku v ruce. Věděl jsem, že mne vede na nějaké speciální místo, ale ta procházka byla také důležitá. Viděl jsem tak úžasné věci. Barvy, tvary, vůně, všechno bylo tak ostré a krásné. Bylo to, jako bych viděl poprvé. Můj průvodce se těšil této procházce stejně jako já, ukazoval nové věci a smál se mému nadšení. Jediný zvuk, který vydával, byl smích a bylo to stejně úžasné jako všechno ostatní. Bylo to zurčení horského potoka, první dětský pláč. Cinkání zvonkohry a hřmění. Nikdy nebudu schopný popsat ten zvuk.

Na konci cesty jsme přišli k výhledu do údolí. Údolí bylo zakryté mlhou / mraky tak, že jste do něj nejenže nemohli vidět, ale ani získat přesný pocit, jak je veliké. Z údolí přicházely pocity / emoce, které byly tak smutné, že jsem začal plakat. Ty pocity byly utrápené plné touhy. Jako by si člověk přál, aby se něco nestalo tak, jak se stalo, a věděl, že už je pozdě na to to změnit, ale přesto si to stále přál. Můj průvodce také plakal. Promarněný život je tak smutný…

Záře kolem mého průvodce vybledla, jak nás obklopila jasnější a ještě větší záře, a já uslyšel hlas v mé hlavě. Hlas říkal, „Philipe, toto je konec cesty, kterou nyní kráčíš. Pamatuj si, že tě vždy budu milovat.“ Záře zmizela, můj průvodce se usmál, otřel mé oči, a bublina znovu „praskla“.

Probudil jsem se na lůžkovém pokoji a plakal jako dítě. Sestra stála nade mnou a snažila se mne uklidnit, že už je po všem a že budu v pořádku, a proč pláču. Řekl jsem jí, že jsem měl smutný sen. Zasmála se a řekla mi, že anestetika, která mi podali během operace, blokují schopnost mozku snít. Potom se mne zeptala, o čem byl můj sen. Nemohl jsem jí říct celý příběh (přemáhala mne ospalost), ale dost na to, aby to pochopila. Řekla mi, že doktoři se mnou měli dvakrát „potíže“ (byl jsem pod kudlou přes šest hodin) a že jsem „vykrvácel“. Potom mi řekla, že si nemyslí, že to byl sen a že bych si měl pospat. Snil jsem o lepším životě a budoucnosti a věděl jsem, že je to možné.

Od té doby jsem se ptal i jiných doktorů, jestli je možné snít pod anestetiky. Všichni odpověděli, že ne. I tak se snažím přesvědčit sám sebe o opaku, no přinejmenším snažil. Občas, těsně před tím, než usnu, vidím svého průvodce, jak u mne stojí. Osobně věřím, že jsem zahlédl obojí - Nebe i Peklo, a že jsem nejen potkal svého Strážného Anděla, ale také ho držel za ruku, a že jsem slyšel Hlas Boha.

Základní informace:

Druh zážitku:    Muž