Popis zkušenosti:

Rodila jsem předčasně mé první dítě, když mi bylo dvacet let. Po čtyřech těžkých dnech mi udělali epiziotomii, kvůli které jsem ztratila obrovské množství krve. Dva dny po narození mé dcery se rozhodli, že mi začnou dávat krevní transfúze.

Přibližně po dvou hodinách transfúze jsem cítila potřebu jít na toaletu. Vstala jsem a tahala vedle sebe stojan s pytlíkem krve. Nikdy předtím a nikdy potom jsem se necítila tak slabá a omámená. Musela jsem vynaložit obrovské úsilí, abych se vůbec pohnula.

Vrátila jsem se zpátky z toalety na pokoj a velmi opatrně jsem si pomalu lehla. Pokoj byl prázdný, kromě jedné nové rodičky, která ležela naproti mně. Usmála jsem se na ni a uvědomila si, že se celá třesu. Vždy jsem byla zimomřivá, tak jsem si v té chvíli myslela, že se potřebuji jen zahřát. Pokoušela jsem se chvíli ležet, ale rychle jsem si uvědomila, že se mi třese celé tělo. Žena naproti se mě zeptala, jestli jsem v pořádku. Snažila jsem se jí říci, že mi je jen zima, ale moje zuby začaly cvakat a čelist byla příliš ztuhlá, než abych ji dokázala ovládat. Místo toho jsem jen přikývla a stále vůbec nechápala, proč se tak třesu.

Sáhla jsem po bzučáku, abych požádala sestru o další deku. Jakmile mne sestra uviděla, stiskla tlačítko za mnou a během několika vteřin jsem byla obklopena personálem. Transfuze byla okamžitě přerušena. Zahlédla jsem tu ženu naproti, jak mě upřeně sleduje. Viděla jsem zřetelně její zděšený pohled, a jak se kolem ní stahuje jakási opona.

Chtěla jsem se zeptat, co se děje, ale nedokázala jsem pohnout ústy, abych promluvila, a téměř v tom samém okamžiku mi na obličej položili kyslíkovou masku. Vzpomínám si, jak lapám po dechu. Vzpomínám si, jak těžká byla moje hruď. Zdálo se, že mé myšlenky jsou nesourodé, oči vytřeštěné, a když jsem si všimla, že mi nehty začínají modrat, velmi klidně, jsem si někde uvnitř pomyslela: „Asi, umírám.“ Bylo to opravdu fyzické a skutečné s překvapivým konstatováním „no tohle“.

Snažila jsem se ve svém nitru zachovat klid. Rozmlouvala jsem v mysli sama se sebou, myslela na svou rodinu a snažila se vší silou soustředit myšlenky na ně. Vzpomínám si, jak jsem byla frustrovaná a naštvaná, že tam nejsou se mnou, protože jsem jim nemohla dát své sbohem.

Snažila jsem se mít oči otevřené, ale najednou jsem se cítila velmi unavená. Moje oči byly tak těžké, že jsem jim dovolila se zavřít a pak jsem se ocitla nad postelí.

Krátce jsem se vznášela nad svým novorozeným dítětem a doufala, že si mě bude pamatovat - pak jsem se vydala na cestu.

Cítila jsem se, jako náboj v tunelu, ale neviděla jsem žádné jeho strany. Byla tam jen zvláštně podsvícená tma. Nebyla jsem sama a měla pocit něčí přítomnosti. Nepřekonatelnou rychlostí jsem se pohybovala vzhůru. Bylo to jako vítr, všechno kolem i uvnitř mne. V té době bych to přirovnala ke zběsilé jízdě na horské dráze. Bylo to úžasné. Cítila jsem se lehká a volná. Současně jsem to naplno prožívala a sledovala ten okamžik s jasnou myslí, ale jakoby s nadhledem. Když se na to teď soustředím, tak stále vidím, jak letím.

Ta cesta trvala nějaký čas, než jsem si uvědomila, že jsem na novém místě. Jako v místnosti bez zdí, stropu a bez podlahy. Měla jsem panoramatické vidění a viděla vše kolem mne. Opět byla tma, ale necítila jsem strach. Zase jsem cítila něčí přítomnost a měla k ní naprostou důvěru. Spustil se „Film“, jak bych to nazvala. Bylo to černobílé a obrovské. Jako bych zírala na obří obrazovku, která zaplnila všechen prostor. „Film“ byl můj život od narození do smrti, každou minutu, každičkou událost, kterou jsem kdy prožila. Dívala jsem se na to a celé to prožívala znovu. V tomto bodě jsem si uvědomila, že ČAS už není součástí mého těla, ale jako bych se v něm do těch okamžiků pohybovala, nebo měla schopnost přetáčet čas dozadu a dopředu, abych znovu některé okamžiky procítila. V těch chvílích jsem byla svědkem sexuálního zneužívání, které jsem jako malé dítě prožila a potlačila. Stejně jako zkušenosti s opouštěním těla, které jsem v té éře v noci mívala. Viděla jsem se, jak jsem vyletěla z těla a pamatovala si to. Bylo to v okamžiku, kdy jsem opět spatřila a vzpomněla si na mého průvodce, který byl se mnou po celou dobu mého dospívání. Sledovala jsem to a znovu prožívala každičký moment, zjistila jsem, že jsem nyní schopna prožívat každou událost prostřednictvím všech zúčastněných i jejich emocí.

Dívala jsem se na své vlastní i špatné činy a učila se znovu z každé chvíle. Viděla jsem se jako dítě, kdy jsem pokousaná morčetem jím v šoku mrskla na pohovku. Velmi jsem se za to styděla. Měla jsem jen strach z morčete. Nikdo mě za to neodsuzoval. Byla mi položena otázka, co jsem se naučila. Byla jsem ukonejšená a uklidněná. Naučila jsem se toho spoustu. Jak velký vliv měl i můj zdánlivě malý čin ve větším měřítku. Jak všechny mé volby a činy měly vliv na životy mnoha ostatních. Jak láska, kterou jsem kdy projevila, se šíří jako požár. Jaký vliv na ostatní mělo mé špatné zacházení s nimi, jak je hluboce ranily a ovlivnily mé skutky. Navíc, jak ta bolest, strach a zmatek ovlivnily i životy druhých lidí. Ta „chvíle“, ve které jsem trávila opětovné prožití všeho, ve mne vyvolala hlubokou vděčnost za mnoho prožitků z mého života. Ti lidé a srdíčka, nádherně pohladily moji duši a křehkou lidskou bytost. Moje nově nalezená moudrost se zdála být uspokojivá a my se vydali dál na cestu.

Opět jsme cestovali skrze lehce osvětlenou temnotu, dokud jsem nespatřila v dálce drobounké světlo. Když jsem to uviděla, bylo to jako vzpamatování se. Věděla jsem, kam mířím a chtěla se tam rychle dostat. Nemohu si vzpomenout, jestli jsem se pohybovala dobrovolně, nebo jsem byla nějakým způsobem vedena, ale uvnitř mne jsem cítila „potřebu a touhu“ se tam dostat.

K tomuto bodu světla jsme letěli rychleji a rychleji. Viděla jsem, jak se světlo zvětšuje a sílí na intenzitě.

Vstoupili jsme do toho světla. A bylo to nepopsatelné.

Měla jsem neuvěřitelné pocity, které nikdy nebudu schopna popsat. Byl to nepopsatelný klid. Absolutní, naprostý klid v celé mé duši. Nebyl tam žal, strach, žádná hanba. Cítila jsem se zcela akceptována, kompletní a milovaná. Milována tak, že se tomu nedá ani porozumět. Milovaná láskou, kterou jsem nikdy dříve nepocítila. Milovaná ve své celistvosti, tou nejčistší láskou, jaká může existovat. Cítila jsem, že jsem „Doma“. Cítila jsem, že to místo - prostor a tu bytost znám. Bylo to Světlo, které mne celou obklopovalo. Neměla jsem žádnou podobu, na kterou bych si pamatovala, což mi po dlouhou dobu vrtalo v hlavě, ale bylo nádherné a ani v nejmenším neoslepovalo.

Bylo to, jako bych se s tím Světlem „spojila“ a ono mne pohltilo, nebo já pohltila světlo, stali jsme se Jedním celkem. V těch chvílích jsem se toho hodně naučila. O naší existenci, o lidech, o naší planetě a o tom, co my jako druh musíme udělat, abychom vyřešili problémy Země, abychom jí věnovali péči, kterou naše planeta potřebuje, stejně jako lidstvu.

Komunikovala jsem se Světlem, přebývajíc v něm a v jednotě s ním. Začala telepatická konverzace, alespoň si to myslím, a byla jsem dotázána, jestli bych si přála se vrátit. Absolutní pravdou mé duše bylo, že jsem se po tomto návrhu cítila naprosto uražená. Byla jsem zděšená při té myšlence a cítila jsem uvnitř sebe hlasitou odpověď -Ne! Nastala chvíle mlčení a já jsem se cítila trochu zmatená, Přemýšlela jsem, proč se mě na to ptá. Pak se stejná otázka opakovala ze mne: „Přeješ si vrátit se?“ Znovu jsem řekla své - Ne. Nastala další odmlka a pak mi bylo ukázáno dítě, které jsem právě porodila, ležící v postýlce vedle mého těla a byla mi ukázána budoucnost. Různé varianty, které závisely pouze na tom, zda se vrátím do mého těla. Kdybych se vrátila, bezpočet životů by mohlo být tou Láskou ovlivněny a kdybych se nevrátila mnozí by ji nepoznali. Vzpomínám si, na okamžik, který se dá popsat jen jako hluboký povzdech duše. Povzdech poznání a porozumění.

Ihned potom, co jsem si vše uvědomila, když jsem spatřila moji novorozenou dceru a její budoucnost, kdybych tam zůstala, souhlasila jsem s návratem. Požádala jsem, abych tam mohla ještě chvilku zůstat a bylo mi to dovoleno. Nasála jsem do celé své bytosti tolik lásky, kolik jsem jen mohla. Bylo to nádherné. Cítila jsem se čistá, lehká, celistvá a milovaná, a milovaná, a milovaná. V tomto „okamžiku“ jsem pochopila naprosto všechno. Stvoření, smysl, lásku, fyziku, matematiku, bytí. Byla jsem zcela jednotná se vším existujícím.

A pak jsem byla vystřelena zpět. Byla tam zima, tma a já truchlila po Světle, které jsem poznala, i když jsem pak vstoupila do mého těla. Trvalo to ještě další dva dny, než jsem byla schopná pochovat své dítě. Musela jsem celé dva dny ležet nahá jako v den, kdy jsem se narodila a byla při vědomí i mimo. Nemohla jsem mluvit. Jen jsem tam ležela a tiše plakala. Všechno mne bolelo. Cítila jsem se chycená do pasti, omezená, osamělá. Okamžitě se mi nesmírně stýskalo po tom Světle a lásce.

Trvalo déle, než se uzdravila moje duše, než mé tělo. Po mnoho let jsem byla v depresích a často mne přepadaly sebevražedné myšlenky, protože ta touha být „Doma“ byla velmi intenzivní. Dlouhou dobu jsem byla rozhozená. Obávala jsem se, že jsem se vrátila do bolestného, omezeného a limitovaného těla. Stále se v něm cítím velmi nepříjemně, ale naučila jsem se ho milovat a být vděčná za svůj život.

Byla jsem u lůžka mého otce, když umíral sedm let po mém prožitku, kdy mi mnoho z PBS lépe zapadlo do mysli. V té době jsem začala meditovat a rychle jsem se sama snažila oprostit od sexuálního zneužívání, ze ztráty mého největšího přítele (mého otce) a nesnesitelné ztráty Světla. Pak jsem si vzpomněla na svůj úkol. Založila jsem on-line komunitu s názvem "Utrápené, ale nezlomené" a během šesti let vybudovala komunitu s více než sedmi tisíci osob, které prožily sexuální zneužívání, traumata, závislosti a podobně. Společně pracujeme na zacelení našich ran a snažíme se být pro sebe těmi nejlepšími lidmi.

Od té doby jsem také vydala dvě knihy. Jednu o mém sexuálním zneužívání a léčení, druhou o mém zážitku blízkosti smrti a čas mého lepšího JÁ strávený se Světlem.

Můj prožitek blízkosti smrti byl bezpochyby nejúžasnějším a nejvlivnějším zážitkem mého života. Nikdy jsem na něj nezapomněla a pochybuji, že na to někdy zapomenu. Hledání poznání trvalo nějaký čas, ale přistoupila jsem na hru, aby mě prožitek ovlivňoval v těch nejlepších aspektech. Každý den se snažím žít a vše milovat stylem, jakým jsem v těch posvátných chvílích byla milována já.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: 6. 2. 2006