Popis zkušenosti:

Prožitek se mi stal před devíti lety. Byl jsem pyšným ateistou a ničemu duchovnímu nevěřil. Svět jsem posuzoval materialistickými brýlemi.

Jednoho rána jsem šel do práce. Podrážka mých bot byla velmi opotřebovaná a hladká. Kráčel jsem dál a ignoroval občasné uklouznutí. Toho rána jsem se opozdil, proto jsem šel dost rychle. Najednou jsem uklouzl. Tentokrát mi to podklouzlo a já spadl na záda. Pravou stranou žeber jsem dopadl na betonový okraj chodníku. Projela mnou obrovská bolest a dostal se do šoku. Uvědomoval jsem si, že nemohu dýchat. Měl jsem strach a obavy. Několik místních prodavačů a taxikář přistoupili, aby mi pomohli vstát ze země, ale nebyl jsem toho schopen. Pak jsem ztratil vědomí.

V příštím okamžiku jsem stál na chodníku. Viděl jsem nějakého muže ležet na zemi, kolem kterého se shromáždilo několik lidí. K tomu člověku jsem nic necítil, ale přistoupil jsem blíž, abych se podíval, co se tam děje. Taxikář ho vzal za ruku, aby mu pomohl vstát. Šel jsem blíž, abych se viděl jeho tvář, ale najednou mi nějaký muž zezadu poklepal na záda, abych mu věnoval pozornost. Otočil jsem se k němu. Vypadal normálně a byl oblečen do černého oblečení. Řekl mi, abych ho následoval. Neptal jsem se proč, nic jsem necítil a tak jsem šel za ním.

Chvíli jsme šli, dorazili na konec ulice a vešli do nějaké uličky. Ulička vypadala velmi dlouhá a prázdná. Čím dál jsme v uličce byli, tím byla prázdnější. Postupně jsem začal dostávat strach. Zeptal jsem se muže: „Proč je ta ulička tak prázdná a úzká?" Ale on neodpověděl. Zeptal jsem se ho znovu a on odpověděl:

„Chci ti ukázat něco velmi důležitého, pojď se mnou. Nemáme moc času!"

Zase jsme chvíli šli a já začal být velmi unavený. Chodidla i nohy mne z té chůze už bolely. Znovu jsem mu řekl, že ta ulička je velmi dlouhá a zdá se, že tam nikdo nebydlí. Řekl: „Uvidíš sám, že tomu tak není.“

Šli jsme dále a potkali pár lidí, kteří se šklebili. Po dalších krocích se jejich počet postupně zvyšoval. Nejprve jsem si myslel, že se smějí něčemu, co se mnou nesouvisí. Po delší chvíli jsem pochopil, že se šklebí na mě a smějí se mně. Celou mojí bytostí prostoupil pocit hrůzy. Zeptal jsem se ho: „Kdo vlastně jsi a co mi chceš ukázat?"

Chlapík v černém se začal smát a řekl mi: „Ty jsi úplně naivní!“

Řekl jsem: „Věřil jsem ti, ale ty marníš mým časem. Šel jsem s tebou celou cestu a ty jsi mi chtěl ukázat jen tohle?“

Byl jsem tak unavený, že už jsem nebyl schopen udělat další krok. Jakmile jsem mu řekl: „Nevěřím ti,“ začal ode mne odcházet. Jeho kumpáni ho následovali a všichni se začali ztrácet. Cítil jsem se v té prázdné uličce velmi osamocen. Nebyl jsem schopen jít dál a neměl žádnou energii. Začal mne přepadávat strach. Řekl jsem: „Počkej, prosím, nenechávej mě samotného! Já už vážně nemohu jít dál.“

Ale oni mě ignorovali a jeden po druhém opouštěli to místo. Křičel jsem na ně a řekl: „Děláte si ze mě legraci! Už nemůžu, prosím, pomozte mi!" Stále mne opouštěli, šklebili se a smáli. Cítil jsem se hrozně. Postavili mě na nohy, ale podle jejich smíchu to byl spíše výsměch a jejich způsob týrání. Najednou jsem si uvědomil, že už nejsem schopen jít dál. Byl jsem sám a uvězněn v té úzké, dlouhé uličce. Cítil jsem se slabý. Potřeboval jsem pomoc, ale nikdo tam nebyl. Ležel jsem na zemi a hlasitě vykřikoval prosby o pomoc. Pak jsem položil hlavu na zem a dál s pláčem skuhral o pomoc.

Najednou jsem si vzpomněl na Boha. Nikdy jsem v Boha nevěřil, byl jsem tvrdohlavým a pyšným ateistou. Měl jsem svůj názor a vědecké důvody, kterými jsem popíral Boží existenci. Jak bych ho mohl žádat o pomoc, když jsem si byl jistý, že neexistuje? Potom jsem uslyšel hlas: „Požádej a já ti pomohu!"

Ten hlas byl tak živý a jasný, že mi stále zní v uších. Moje pýcha mi však nedovolila žádat o pomoc. Hlas zesílil: „Jsem tvé já! Požádej a já ti pomohu.“

Znovu jsem si pomyslel, že nemohu požádat o pomoc někoho, když nevěřím, že existuje? Pro někoho, kdo nevěří v Boha, je žádat ho o pomoc jako žádat o pomoc zeď, o které víte, že vám nemůže nijak pomoci. Strávil jsem nějaký čas v trápení a frustracích. Stal jsem se jen kusem masa bez možnosti pohybu. Plakal jsem v beznaději, že se moje situace nezlepší. Cítil jsem se osamělý a hrozně podveden.

Ten hlas mi už potřetí řekl, abych HO požádal o pomoc. Ze zoufalství a z nutnosti jsem se rozhodl Boha požádat o pomoc. Najednou, jako by se odněkud linulo příjemné teplo. Něco mi dodávalo teplo a energii. Začal jsem se cítit lépe. Otočil jsem hlavu doleva a uviděl světlo, ze kterého to hřejivé teplo přicházelo a dodávalo mi spoustu energie. Všechny bolesti nohou zmizely a já jsem mohl znovu vstát. Cítil jsem, že mě Světlo uzdravilo a dalo mi energii. Šel jsem blíž, abych si světlo prohlédl. Bylo vytvořeno z mnoha malých částic, které se překrásně propojovaly. Každá částice světla byla jako hranol zářící více barvami. Viděl jsem v něm tři barvy modrou, zelenou a žlutou.

To světlo bylo tak majestátní, že když jsem HO poprvé uviděl, cítil jsem se v jeho přítomnosti nesmírně malý. Cítil jsem, že JEHO láska je hlubší než moje. Věděl jsem, že mě miluje celou svou existencí, a v té chvíli jsem se do něj zamiloval také. Světlo se mě zeptalo, jestli se ho bojím. Odpověděl jsem: „Vůbec ne. Jsi nádherné! Ale nevím, kdo jsi!“

Světlo odpovědělo: „Není vůbec důležité (jak mne pojmenuješ). Můžeš mi říkat průvodce." Zeptal jsem se: „Průvodce kam?" Řekl: „Jsem tvým průvodcem v tomto světě.“

Nevím, proč mne ani na okamžik nenapadlo, že jsem mrtvý. Byl jsem v šoku a teprve teď začal chápat, co se stalo. Uvědomil jsem si, že muž, kterého jsem viděl ležet na chodníku, bylo moje vlastní tělo. Z toho poznání jsem však nedostal žádný strach. Bylo to jen šťouchnutí, abych pochopil, co se stalo. Cítil jsem, že si mých myšlenek Světlo všimlo a proto potvrdilo moji smrt. Velmi jsem se za sebe styděl. Za svoji minulost, za popírání života po smrti, za zapření Boha a ateismus. Cítil jsem se zahanbený tou laskavostí, kterou mi projevovalo i za to teplo, kterým o mne tento anděl pečoval, navzdory všem mým hříchům.

Napadala mne spousta otázek. Světlo mi řeklo, abych se ptal na jakoukoli otázku. Jako první jsem se tedy zeptal. „Jsem mrtvý?" Světlo odpovědělo: „Ano.“

Potom jsem se zeptal: „Co je Bůh?" Světlo odpovědělo: „Všechny věci dohromady jsou Bůh i jeho myšlenky. Každý z nás, všechny částice tohoto i okolních světů společně vytvářejí Boží mysl. Jsme jako buňky Božího těla, každý z nás je jeho součástí.“

Bylo mi vysvětleno, že my nemůžeme plně pochopit Boha, protože nechápeme a nemáme ani tolik znalostí, abychom porozuměli všem souvislostem celého vesmíru.

Zeptal jsem se. „Jak vznikl náš svět?“

Světlo řeklo. „Svět je stvořen v Boží mysli. Bůh vytvořením tohoto světa jen rozšiřuje své zkušenosti. Jeho potřeba toho, co se musí stát na základě božích zákonů, takže Stvořitel sbírá zkušenosti a stává se silnějším.“

Zeptal jsem se: „Má Bůh i nějaké slabosti, které jsou nutné k tomu, aby se stal silnějším?“

Světlo mi ukázalo obrovskou horu. Z vrcholu hory padal vodopád.

Světlo řeklo: „Podívej se na tu horu a vodopád. Voda bez jakéhokoliv úsilí padá dolů. To je přirozenost vodopádu a hory. Voda každičký den plní radostně svoji roli. Pokud by tomu tak jednoho dne nebylo, už bychom tomu nemohli říkat vodopád. Bůh dělá to samé. Nevynakládá žádnou energii ani úsilí. Pokud by tomu tak nebylo, nebudeme ho již nazývat Bohem. Vše běží v naprosté harmonii a v souladu se stvořením.“

Zeptal jsem se: „Co je účelem stvoření?“ Světlo odpovědělo:

„Stvoření je jakási přítomnost Boží povahy. Pokud připustíme, že existuje Bůh, bude přirozeně existovat stvoření, které je výsledkem Boží lásky k Jeho světu a lásky světa k Bohu, které jsou navzájem nezbytné (nebo přirozeným výsledkem vzájemné spojitosti).“

Bylo mi řečeno, že to je boží zákon. Světlo mi předalo poznání, že lidé jsou jen malými součástmí Boha. Prostřednictvím jimi kladených výzev Jeho duši, Bůh posiluje (Lidské duše, které k Němu patří). Tak jsem to pochopil a cítil.

Dostal jsem odpověď na většinu mých otázek. Světlo mi předalo poznání a porozumění, což dodávalo klid mému srdci. Cítil jsem ten nevylíčitelný pořádek a harmonii ve vesmíru. Světlo pak ukázalo na mne a připomnělo mi mé povinnosti. Řeklo, že musím dokončit svůj úkol na Zemi. Vznášeli jsme se někde mezi Zemí a nebem. Pak mi Světlo ukázalo rukou na Zemi. Podíval jsem se a znovu viděl ležet mé tělo na zemi, kde několik lidí mému tělu pomáhalo.

Najednou jsem měl pocit, že se velmi rychle pohybuji tunelem k Zemi. Světlo v tunelu bylo modré s trochou bílé a jeho stěny se kroutily. Když jsem se vracel zpět do tunelu, během čtyř až pěti sekund, neustále mi v hlavě znělo slovo „návrat“. Bylo to, jako bych to slovo slyšel opakovaně, „návrat“ k životu a na Zemi. Pocit návratu do mého těla byl, jako bych se topil v louži vody. Louže byla asi metr osmdesát dlouhá a šedesát centimetrů široká, což byl rozměr mého těla.

Po návratu jsem otevřel oči a viděl lidi kolem mě, kteří se na mě dívali s vyděšenými výrazy ve tvářích. Jakmile jsem však byl při vědomí, byli šťastní a chválili Pána.

Mé tělo bylo napůl paralyzováno nárazem na záda. Dlouho jsem se snažil vstát, ale nešlo to. Cítil jsem velkou bolest v žebrech. Ale nakonec se mi vstát podařilo. Nemohl jsem se dlouho rozhýbat. S velkým úsilím jsem přišel do práce, která už byla jen kousek od místa pádu. V kanceláři jsem se podíval do zrcadla a zjistil, že můj obličej je bílý jako křída. Po této nehodě jsem občas nemohl sedět v autě a ani řídit. Chůze, nebo prosté sezení bylo obtížné, protože mě bolely žebra.

Stalo se to před devíti lety, ale mám to stále v paměti jako živý film, se všemi detaily a barvami.

Základní informace:

Pohlaví: Muž