Popis zkušenosti:

První prožitek v deseti letech:

V té době jsem chodil do katolické školy a po škole jsem šel s kamarádem na hřiště. Ukazoval mi nový chvat z Juda, který se naučil na hodině bojových umění - hodlal mě přehodit přes své rameno na zem. Nepovedlo se mu to a já po jeho výkonu spadl na hlavu.

Zvedl jsem se ze země a cítil ukrutnou bolest v hlavě a páteři. Byl jsem úplně mimo. Pamatuji si, jak jsem zahlédl ženu, (která na hřiště přijela pro své děti), jak vystupuje z auta se zděšeným výrazem ve tváři, protože ten chvat sledovala. Otočil jsem se, abych utekl na záchod, dodnes vůbec netuším proč. Udělal jsem pár kroků a upadl bezvládně tváří na beton.

Když jsem byl v bezvědomí, myslel jsem si, že se mi zdál jen nějaký sen. K čemu jinému by desetileté dítě mohlo přirovnat prožitek blízkosti smrti. Uvědomil jsem si až po mnoha letech, co se mi doopravdy zdálo. Stalo se mi to později znovu, ale to už jsem o PBS věděl více.

Měl jsem pocit, jako by se mé tělo rozpadlo na části a můj zrak se úplně pomátl. Viděl jsem trychtýř a v něm vířící barvy, které mizely do středového bodu. Nebyl to tunel, ale trychtýř. Měl jsem opravdu strach, protože jsem měl pocit, že nad sebou ztrácím kontrolu.

V tu chvíli jsem si uvědomoval, že se nějak musím strachu, pocitu padání do trychtýře a vířícího světla zbavit. Postrádal jsem pocit svého těla, jako by ho mixér právě roztrhal na kusy a jeho trosky byly taženy směrem k mizejícímu bodu v trychtýři. Vzdal jsem to a přestal se snažit. Jakmile jsem ten boj vzdal, začínal jsem vnímat příjemné pocity.

Stále jsem měl jakousi formu těla, ale byla úplně jiná, než pozemská. Viděl jsem do všech směrů kolem sebe současně, jako bych tělo vůbec neměl a byl jen „vznášející se oční bulva“. Neumím to lépe vysvětlit. Viděl jsem, ale nebyly to jednotlivé body. (Poznámka: Překvapuje mne, když čtu nebo slyším v jiných prožitcích popisovat „místa“ - s řekami, údolími a květinami - já jednotlivá „místa“ neviděl. Vždy uvažuji nad tím, jak je možné, že jsem to měl jinak?)

Přivítala mě jakási bytost Světla a Lásky, kterou jsem neznal. Ta entita spíše vypadala vytvořená jen z té brilantní záře, která mě pohltila. Láska je příliš slabé slovo na to, abych to opravdu vystihl. Stal jsem se součástí Lásky - celá moje bytost, každičká část mé duše prostupující Vesmír se stala součástí té Lásky, kterou musím vynásobit minimálně triliónkrát.

V tomto bodě budu sám sobě odporovat, když jsem dříve tvrdil, že tam nebylo „místo“ podobné pozemskému.

Ocitl jsem se před nějakými obřími zlatými branami, které mi připomínaly vstupní portál zmiňovaný katolíky. Místo však bylo v jakési mlze, ve které se ztrácela vzdálenost. Uviděl jsem tam mého pejska Skippy z dětství, ke kterému jsem choval vřelé city a považoval ho za člena rodiny. Zemřel pár let před mým prožitkem. Měl jsem z toho setkání obrovskou radost a objal ho svojí nehmatatelnou Láskou. Nepamatuji si na nějakou vzájemnou komunikaci, ale byli jsme oba velmi šťastní, že jsme zase spolu!

V tom okamžiku mi bylo řečeno, že se musím vrátit, protože jsem tam nebyl ve správnou dobu. Nejasně si pamatuji intenzivní pocit lítosti a prosby: „Ne, Ne, prosím, nechejte si mě tady“. Ale odkudkoli ten "hlas" přicházel, byl neústupný - nenastal můj čas a musím se vrátit. Neměl jsem na vybranou.

Pokud je možné představit si cestu „trychtýřem“ obráceně, přesně tak mi připadal návrat sem. Měl jsem pocit, jako by můj duch měl být nacpán do těsné nádoby, která mi připadala malá na to, abych tu bolest v ní vydržel. Protestoval jsem, abych se nemusel vracet. „Ne, ne, nechci se vrátit“. Proces se však nezastavil a já byl na cestě zpět do svého těla.

Uslyšel jsem hlasy, skutečné hlasy. Krátce jsem pootevřel oči a uviděl, že se kolem mého těla shromáždil hlouček lidí (zejména kolem obličeje). Byli to záchranáři ze sanitky, kteří mi obložili obličej ledem. Jeden z nich radostně vykřikl: „Otevřel oči“. Zuřivě jsem je zase zavřel a pokusil se vrátit, vrátit se, vrátit se - ale oni stále hulákali, abych oči otevřel a lehce fackovali moji tvář. Trpěl jsem velkou fyzickou bolestí a cítil jsem se úplně vyčerpaný.

Druhý prožitek blízkosti smrti:

Měl jsem hodně přes šestnáct let a projevovaly se u mne počátky dospělého ega a charakteru, takže tento prožitek byl více osobní než ten první. Přeskočím podrobnosti o způsobu mé smrti, jelikož považuji za trapné zmiňovat okolnosti neúmyslného předávkování.

Pamatuji si, jak jsem na jednom večírku ležel u zdi a usínal. To je poslední moment, na který si vzpomínám. Probudil jsem se za pár hodin, když už večírek skončil a všichni spali.

Opouštěl jsem své tělo a vše se podobalo mé první zkušenosti. Tentokrát to však bylo mnohem děsivější. Myslel jsem si, že se zblázním, nebo ztratím rozum. Zíral jsem do stejného „trychtýře“, jako před mnoha lety. Zpočátku jsem vnímal mnohem horší a intenzivnější pocity roztříštěnosti, dokud se mé ego neproměnilo na duši. Ztratil jsem nad vším kontrolu, byl velmi vyděšený a neměl tušení, co se děje.

Pak jsem si opět uvědomil, že nad tím opravdu nemám žádnou moc a mohu vše jen sledovat, bez ohledu na to, jak děsivé to bylo. Můj Duch byl vysáván z mého těla a spirály v trychtýři opět mířily kamsi vzhůru, do jednoho bodu kdesi v dálce.

Začala mě obklopovat ta intenzivní Láska, Klid a Štěstí. Už jsem nebyl Ray, moje ego zmizelo, i když jsem to stále byl já - Ray. Bytost stvořená ze Světla, Lásky a Svátosti. Tentokrát mě Bytost doprovázela na nějaký výlet nebo prohlídku s cílem odhalit mi více.

Tento úsek je velmi obtížné popsat, protože čas úplně zmizel. Minulost a budoucnost neměly žádný smysl. Cestoval jsem velmi rychle a přítomnost se stala vším. Přestal jsem být podstatným jménem (osobou, místem nebo věcí) a stal se jednáním. Takhle nejlépe mohu popsat, jak jsem se cítil nadčasově. Bylo nádherné cítit vlastní schopnosti a naléhavost přítomnosti. V tom okamžiku jsem uslyšel kolosální informaci. Bytost mi řekla: "Přesně takový ve skutečnosti jsi." Otevřel se mi celý vesmír a já nedokázal rozeznat rozdíl mezi sebou a nekonečnými galaxiemi. Stal jsem se všemocným, vševědoucím, ale přesto jsem byl stále Ray. Nemohu to popsat lépe než takto, přestože vím, že to není úplně přesné a ten popis vůbec neobsahuje mé niterní pocity.

Bytost mě přivedla na nějaké místo v prostoru, kde mi představila nejneuvěřitelnější krásu a lásku, kterou nemohu vysvětlit už vůbec. Přítomná entita byla stvořena z toho nejintenzivnějšího Světla, které existuje. Byl to Bůh. První Bytost mě předala této mocnější, aby mě svým světlem pohltila a obklopila. Stal jsem se součástí nekonečné Lásky, kterou bych násobil do nekonečna. Byli jsme oba stvořeni ze stejné hmoty! Bytosti, která jsou součástí Stvoření, se stanou součástí této vyšší bytosti nazývané Bůh. Stal jsem se součástí všeho a všech, ale přesto jsem byl stále Ray, se všemi svými myšlenkami!

"Přesně takový ve skutečnosti jsi." Zahřmělo světlo.

Všimněte si rozdílu mezi těmi výrazy „Kdo“ ve skutečnosti jsme a „Kým“ ve skutečnosti jsme. Tehdy bylo velmi důležité, abych věděl, „Kdo“ ve skutečnosti jsem.

Po určité době v té bezčasovosti mi bylo řečeno, že se musím vrátit, protože ještě nenastal můj čas odchodu. Teď jsem tomu rozuměl mnohem lépe. Měl jsem splnit obrovský Úkol, což byl důvod, proč se mám vrátit. Obdržel jsem další zprávu, která byla také velmi důležitá. Stejně důležitá jako ta, kdo skutečně jsem. Bylo mi řečeno, že se mohu vrátit, kdykoli si budu přát. Nemám tušení, jak si to přesně vyložit, ale bylo to další velké poselství!

Znovu jsem se vrátil do svého těla s pocitem, že jsem úplně vyčerpaný, nacpaný do těsné nádoby plné bolesti. Nebudu komentovat další podrobnosti mého návratu do pozemské reality.

Základní informace:

Pohlaví: Muž

PBS se stalo: Neuvedeno