Popis zkušenosti:

Nejdříve to bylo Světlo, zářivé bílé světlo, bez lesku a oslnění. Potom mě obklopil skvělý pocit tichého nadšení, míru a neuvěřitelného klidu. Nebyla to extáze ani žádný známý pocit, který bych dokázal identifikovat, snad kromě slávy, v tom nejvřelejším a nejpozitivnějším smyslu. Vůbec se to nepodobalo tomu, co jsem zkusil jako letecký důstojník 5. května 1960 na základně letectva Lackland pro důstojníky letectva, kde mne úmyslně přivedli do hyperventilace, abych s tím měl zkušenost a věděl jaké to je. Později pak v šesti tisících metrech nad mořem, bez kyslíkové masky ve zkušební letové komoře s nízkým obsahem kyslíku. V obou těchto případech jsem prožíval vzrušení z hypoxie, jakož i dalších symptomů, které se fyziologicky během nedostatku kyslíku vyskytují. Učili jsme se rozpoznávat hyperventilaci od hypoxie, což je velmi důležité, když pilot letí ve vysokých nadmořských výškách nebo přistává.

Během té chvíle radosti a klidu ve Světle, jsem nic neslyšel a nic necítil. Necítil jsem pachy, neměl žádné bolesti a žádný pocit fyzického bytí. Měl jsem jen „pocit“, že jsem mluvil s Bohem, od kterého jsem dostal důležité informace a fakta o povaze našeho bytí a důvodech naší existence. Měl jsem si je pamatovat a sdělit je ostatním, kvůli jejich neuvěřitelnému významu. Uložili do mě informaci, že milující Bůh existuje a je to stejný Bůh pro všechny lidi na Světě.

Jsem přesvědčen, že mi toho bylo sděleno daleko více, ale mám asi krátkou paměť a nevzpomínám si na nic konkrétního. Vzpomínám si, na jejich sdělení, že můj čas ještě nenastal. Musel jsem se vrátit, protože mým úkolem bylo vykonat a dokončit mnohem více. Vše se lišilo od mé představy, kterou jsem měl o svém životě já.

Pak jsem začal slyšet velmi hlasité a nepříjemné zvuky - trhání papíru (nebo možná sterilních obalů od obvazů) a do toho hlasy, muži a ženy mluvící téměř šeptem - a pak hlas, který říká „už je skoro čas na oběd“ a pak dalšího, jak říká „přestal dýchat“. Stále jsem necítil bolest a vůbec nic jsem neviděl (bílé světlo zmizelo).

O něco později jsem se probudil, na nemocničním lůžku, v nemocnici na oddělení neurochirurgické intenzivní péče s připevněnou tracheostomií. Ruce i nohy jsem měl přivázané k posteli, na rukou infuze a močový katetr. Probudily mne rušivé zvuky oddělení jednotky intenzivní péče. Věděl jsem, že jsem přestal dýchat, ale nevěděl jsem proč, a co se stalo. Poslední situaci jsem pamatoval, jak jdu do nemocnice na fixaci krční páteře a fúzi, která měla pomoci odstranit následky úrazu způsobené lyžařskou nehodou v březnu 1968 na Killington Mountain ve Vermontu. Občas mi to způsobovalo bolest, ale těsně před touto návštěvou jsem už měl problémy s pohybem pravé ruky. Myslel jsem si, že bude rozumné konečně podstoupit operaci, která mi byla už dávno doporučována.

Vzpomněl jsem si také na předoperační procedury před intubací. Později mi bylo řečeno, že jsem šel se sestrou po chodbě, den po úspěšné operaci, fúzi a bezchybné intubaci. Pak jsem se náhle zhroutil na podlahu a nemohl se nadechnout. Naštěstí - operační sál byl hned ve vedlejší místnosti, udělali mi akutně tracheotomii, protože mi nemohli v bezvědomí dát intubaci.

Měl jsem z intubace oteklé hrdlo. Později jsem viděl i záznamy, na kterých byly důkazy, že v deset třicet, kdy jsem měl zástavu dýchání, klesl můj kyslík v krvi na šedesát procent. Jakmile jsem byl operován, rychle vzrostl na normální úroveň. Nevím, jak dlouhý čas uběhl od zástavy dýchání a úspěšným zákrokem tracheostomie, ale vím, že pokus o normální intubaci byl neúspěšný.

Nikomu jsem zpočátku neřekl, co jsem prožil - nemohl jsem stejně s tou tracheostomií mluvit. Měl jsem problémy, abych zpočátku alespoň smysluplně promluvil, dokud mi pozorná sestra nedala papír a tužku, za což jsem jí byl nesmírně vděčný. Stále si živě vzpomínám, na její slzy dojetí, když jsem jí řekl, jak moc si vážím její pozornosti.

Uzdravoval jsem se dlouho a strávil v nemocnici asi čtyři týdny (a pak čtyři týdny na rehabilitaci.) Když jsem se v nemocnici pokusil „zjistit“ v jakém jsem stavu a proč jsem měl tu "zkušenost", na kterou jsem nemohl zapomenout. Myslel jsem si, že jsem měl poškozený mozek v důsledku hypoxie. (Jsem totiž lékař se vzděláním v neurologii a psychiatrii).

Vzpomínám si, že mé myšlení bylo zpočátku zmatené a nemohl si vzpomenout na posledních šest prezidentů, ani odečíst sedm od sta, nebo hláskovat slova odzadu. Nakonec mne napadlo zeptat se, jaké mi dávají léky, a uvědomil jsem si, že nemusím brát haloperidol i jiné léky, které mi dávali.

Brzy jsem byl schopen vzpomenout si na těch posledních šest prezidentů, odečíst sedm od sta, hláskovat slova odzadu a už jsem neměl pocity, že slyším nebo vidím věci, které tam ve skutečnosti nebyly. Neustále jsem se zdráhal sdílet svůj „prožitek“, než jsem se ocitl v bezpečí domova. I tehdy jsem se však obával vyprávět svůj prožitek a řekl jej jen těm, kterým jsem důvěřoval. Ještě lidem, u kterých jsem očekával vysvětlení, zda se nejednalo o psychózu, nebo poškození mozku.

Od té doby „Světla“ /PBS/ jsem přečetl stovky příběhů blízké smrti a přihlásil se k odběru měsíčníku „Journal of Near Death Studies“, který se ve svém přístupu snaží být striktně nezaujatý.

Přečetl jsem mnoho publikací od Elizabeth Kubler-Rossové MD, PMH Atwaterové, Kennetha Ringa, Michaela Saboma, Garyho Zukova, Kimberly Clarke Sharpové a mnoho dalších výzkumů od Bruce Greysona, MD, Melvina Morse, MD, Sama. Parnia, MD a Peter Fenwick, MD, ale lékařská literatura je na tento fenomén skoupá, i když se to v současné době mění.

Z toho všeho jsem pochopil, že spousta lidí měla podobnou zkušenost, jako já. Zdá se, že tyto zkušenosti překračují náboženské, sociální a kulturní bariéry, i když popisy zážitků se zdají být ovlivněny právě náboženstvím a kulturou jednotlivců. Zdá se mi, že mnoho lidí po „prožitku“ přichází zpět s větší vírou v Boha, ale možná s méně konvenčním přístupem k náboženstvím, i když jsem nenašel žádné studie, které by to kvantifikovaly. Vypadá to, že děti mají „nevinnější zážitky“ bez kulturních podtextů. Někteří dospělí mají „zkušenosti“, které si spojují s významnou náboženskou postavou nebo „božstvem“, které přesně odpovídá jejich předchozí náboženské výchově. Někteří lidé, kteří se neúspěšně pokoušeli spáchat sebevraždu, měli údajně děsivý prožitek blízkosti smrti.

Po mém uzdravení jsem obnovil praxi jako psychiatr a začal používat několik nepřímých otázek týkajících se neobvyklých zkušeností, které lidé mohli mít během nějaké nehody, nebo chirurgického zákroku. Měl jsem dva pacienty, kteří mi spontánně vyprávěli o tom, co předtím nikomu neřekli, a popsali mi jejich vlastní varianty, podobné mému vlastnímu prožitku. Dříve nikomu nic neřekli ze strachu, že je druzí budou považovat „za blázny“. (Žádný z těch pacientů nebyl léčen kvůli psychotickému onemocnění).

Byla moje zkušenost druhotná v důsledku zavodnění mého spánkového laloku, nebo Boží oko bylo aktivováno ketaminy, potenciálně jinou halucinogenní látkou, jak někteří skeptici naznačují? Mezikulturní charakter spíš prožitky zahaluje, než objasňuje… některé kultury vidí jeskyně, jiné tunely světla. Mohla by to být skutečně druhotná hypoxie? Moje vlastní zkušenost s hypoxií v přísně kontrolovaném prostředí v letectví nebyla v žádném případě srovnatelná s pocity, které jsem zažil, když jsem uviděl „Světlo“.

Byla to snad nějaká změna vědomí zprostředkovaná subatomárními částicemi v mozku, které reagovaly podle zákonů kvantové teorie, než podle buněčné a molekulární biologie? Četl jsem poslední díla Kristofa Kocha a dalších významných neurovědců, kteří se pokoušejí lokalizovat místo „vědomí“ v mozku, což je v současné vědě bližší. Vede to však k jedinému neuronu, souboru neuronů, nebo specifických molekulárních neurotransmiterů? Bude se snad velikost částic stále zmenšovat a stanou nedetekovatelnými, než se technologie detekce zvýší o další řád?

Stejně jako v současné době existuje teorie Strun, které se týkají vesmíru, o němž renomovaní vědci teoretizují, mohou existovat mikro-tubuly, nebo pole energie, které obklopují každého z nás a ve kterých sídlí naše "duše", když fyzicky zemřeme. Je snad "smrt" tak krátká, jako ve zkušenostech blízké smrti?

Anebo, co když nakonec připustíme tu nejméně pravděpodobnou možnost, že to byl skutečný „duchovní“ zážitek, který dokazuje existenci Boha? V současné době pracují týmy renomovaných vědců na zlepšování zkušebních metod, zvyšování možností a správnosti výsledků. Existují skupiny, jako je například IANDS, které se snaží vzdělávat, informovat a sponzorovat skutečný vědecký výzkum v oblastech, které se mnohé jeví jako bezpředmětné a založené spíše na přání. Někteří z lidí hovoří o získání různých schopností a píší o tom knihy, které se na dnešním náboženském pop psychologickém trhu velmi dobře prodávají.

Já, poněkud smutně musím oznámit, že jsem asi nezískal žádné speciální vlastnosti nebo schopnosti a nedávné studie zřejmě potvrzují, že takováto tvrzení nelze nijak ověřit, navzdory mnoha neoficiálním zprávám a knihám na přednáškových okruzích. Těším se na vyhodnocení dalších výsledků současných týmů vědců a na stále sofistikovanější otázky, které budou z výzkumu vyplývat.

Nedávno jsem se dozvěděl o studii vědců z University of Chicago, která bude brzy zveřejněna v časopise Journal of General Internal Medicine. Ta tvrdí, že většina amerických lékařů věří v Boha a v posmrtný život. Sedmdesát šest procent dotazovaných z tisíce čtyř lékařů uvedlo, že věří v Boha a padesát devět procent věřilo v určitou formu života po smrti. Moje vlastní víra, před mojí zástavou dýchání /PBS/, zahrnovala víru v Boha, ale se silným přesvědčením, že způsob, jak to ukázat, je být jen nápomocen spoluobčanům během života, ale bez pocitu, že bych měl být po životě odměněn za mé činy, protože jsem tenkrát v posmrtný život nevěřil.

Po mé zástavě dýchání /PBS/ jsem se probudil s pevným přesvědčením, že Bůh existuje, jemný odpouštějící Bůh, který tam je pro celé lidstvo. Byl jsem tak vyděšený mým prožitkem blízkosti smrti, že jsem musel to mé dřívější přesvědčení přenastavit. Rozhodně nemám vzpomínky, že bych během mé „zkušenosti“ prožil něco děsivého. Moje probuzení a pomalá léčba byly nepříjemné, jsem však stále zmatený mým naprostým přesvědčením o Boží existenci. Mám se snad jako vědec diskvalifikovat z hodnocení současného výzkumu a ze strachu, že jsem se dostal do pasti „nezaujatého postoje“, když přijímám za pravdu jen to, co je v souladu s mým osobním přesvědčením? Doufám, že jsem byl dostatečně dobře vzdělán ve vědeckých metodách, protože medicína je založená na důkazech oddělených od „víry“, bez ohledu na to, jak je víra silná. Uplynulo mnoho let, několikrát jsem přemýšlel, jestli jsem také nezískal „super-schopnosti“, o kterých někteří psali.

Jeden z mých synů mi nedávno v rozhovoru řekl, když jsme se bavili o minulost: "Tati, nepamatuješ si, jak ti to bílé světlo řeklo, že máš být tím, kým jsi?"

"Měl ses stát DĚDEČKEM." Tak, asi tak.....

Základní informace:

Pohlaví: Muž