Popis zkušenosti:

Bylo mi 12 let, když jsem onemocněla tím, o čem nyní vím, že byla spinální meningitida. Pamatuji si, že jsem jedno odpoledne měla neobvykle trýznivou bolest hlavy, která vůbec nepřestávala. K večeru jsem měla horečku, která přesahovala 38,3 stupňů. Příští den jsem byla hospitalizována v nemocnici. Dělali mi řadu testů, ale nic nepomáhalo.

Drželi mě v místnosti, která vypadala, že je ledově chladná. Když má člověk horečku, není pro něj neobvyklé, že má zimnici. Nicméně klimatizace vše ještě zhoršovala. Nejdříve jsem to dokázala tolerovat, protože jsem střídavě upadala do stavu bezvědomí, ale potom, co přešel týden, jsem cítila zoufalou potřebu se opět zahřát. Klimatizační zařízení mou horečku stejně nesnížilo. Jen čekali, až zemřu.

Dostala jsem nápad, že když se přikryju svým froté županem, mohla bych se zahřát. Fungovalo to. Ale stalo se i něco dalšího. Začala jsem usínat nebo alespoň jsem si to myslela. Mé oči byly zavřené, slyšela jsem vše kolem mě, ale cítila jsem, jak pomalu odplouvám pryč. Slyšela jsem své okolí stále méně a méně a méně, dokud jsem ho už neslyšela vůbec… tečka/a hotovo. Byla jsem příliš mladá na to, abych si uvědomila, že se tím froté županem zabíjím.

Bylo to tak příjemné. Fakt, že to okamžitě zvedne mou teplotu, bylo to poslední, na co jsem myslela. Nicméně, byla jsem si vědomá toho, že můj duch odchází z mého těla, ale nějak jsem si nespojovala to oddělení se smrtí.

Najednou jsem byla na jiném místě. V totální temnotě. Byla jsem na cestě, a aniž by mi kdokoli cokoli řekl, věděla jsem, kam jdu. Byla jsem docela sama, ale celá nedočkavá dostat se na místo na konci cesty. Začala jsem jít svižně. Když jsem byla tak tři palce od svého cíle, stála jsem před oknem, které bylo tak veliké jako divadelní plátno, až na to, že vedlo do jiného světa. Ten svět vypadal tak, jako by vypadala země v Rajské zahradě. Stála jsem na místě, kde končila cesta a začínalo „okno“. Rozhlédla jsem se kolem, jestli neuvidím jiné děti, ale žádné jsem neviděla. Dívala jsem se na zvlněné kopce, které pokrývala dokonale zastřižená zelená tráva – zelenější než jakákoli tráva, kterou jsem kdy viděla na zemi. Chtěla jsem po těch kopcích běžet nahoru a dolů, ale znamenalo to, že bych musela vkročit „dovnitř“ okna. Bála jsem se, že uvnitř „okna“ se skrývají další děti a že vyskočí, aby mě překvapily a polekaly. Abych se dostala k těm kopcům, musela bych také projít mělkou říčkou s křišťálově čistou vodou. To mi ale moc nevadilo. Nějak jsem věděla, že toto je opravdu rajské místo.

Nakonec jsem zvedla nohu, abych vstoupila, a potom ji zase položila zpět. Několikrát jsem tento pohyb opakovala. K mému překvapení vyšel zpoza mě muž a postavil se před okno a bez nějakého představování jsem věděla, kdo to je a uvědomila si, že mě celou dobu sledoval. Řekl: „No tak, můžeš vstoupit, jestli chceš, ale jakmile vstoupíš, už se nemůžeš vrátit.“

Když se mnou začal mluvit, zasáhl mne výtrysk mírumilovné energie s každým slovem, které řekl. Během jedné z vět, když vyslovil druhé slovo, jsem spadla na zem a byla paralyzovaná. Vzpomínám si, jak jsem si myslela, že když bude mluvit dál, tak mě zabije – i když už jsem byla fakticky mrtvá, jen jsem to ještě úplně nezaregistrovala. Věděla jsem, kde jsem, a že jsem opustila své tělo, ale stále jsem si myslela, že mám kontrolu nad tím vrátit se zpět, když budu chtít. Měla jsem v plánu hrát si na kopcích, porozhlédnout se, a pak se vrátit zpět a o všem povědět.

Když mi ale ten člověk dal ultimátum, začala jsem přemýšlet nad tím, jak smutná bude moje máma a sestra. Nechtěla jsem, aby byly smutné. Slyšel moje myšlenky. Takto jsme komunikovali. Když promluvil, slyšela jsem ho v mysli, a když jsem si něco pomyslela, odpověděl na moji myšlenku.

Myšlenka na mou mámu a sestru pro něj evidentně znamenala odpověď „ne“ a já byla okamžitě poslána zpět přesně tak, jak jsem přišla. Pomalu jsem se pohybovala zpět. Slyšela jsem své okolí stále hlasitěji a hlasitěji, dokud jsem nebyla úplně zpět ve svém těle. Byl tu však jeden problém, byla jsem ztuhlá jako prkno a nemohla jsem se pohnout. Očividně jsem byla pryč déle, než jsem měla, protože mé tělo nefungovalo. Mé nohy a celé mé tělo bolelo tak, jako když má člověk v těle napícháno milión špendlíků. Nohy mě bolely nejvíc, jak v nich opět začínala proudit krev.

Jak jsem byla starší, zjistila jsem, že krev začíná houstnout potom, co zemřete. Vím, že proto jsem cítila tak silnou bolest v mém těle. Bylo to, jako kdyby má krev byla zmrzlá a byla rozmrazována.

Ležela jsem tam a plakala, dokud jsem nemohla pohnout rukama. Zazvonil telefon. Byla to má matka. Mé ruce byly první, se kterými jsem mohla pohnout. Levou rukou jsem se přitáhla na pravou stranu postele stejným způsobem, jako by to udělal člověk, který je paralyzovaný od pasu dolů. Moje máma se mě zeptala, proč pláču, a já jsem jí řekla, že mě bolí nohy.

Základní informace:

Druh zážitku: Žena

Datum, kdy se PBS udála: Červenec 1983

Byla vaše zkušenost spojena s ohrožením vašeho života? Ano. Nemoc. Měla jsem spinální meningitidu, která nereagovala na žádný způsob léčby. Poslední možnost byla, že mě umístili do velmi chladné klimatizované místnosti a nesměla jsem mít žádnou přikrývku, aby se mi nezvyšovala horečka.

Prvky PBS:

Jak chápete obsah vaší zkušenosti? Pozitivně

Mohly vaši zkušenost ovlivnit nějaké drogy nebo léky? Ne

Byl váš zážitek v některých projevech jako sen? Vůbec nebyl jako sen. Věděla jsem, co se děje, když jsem se pohybovala pryč, ale byla jsem zvědavá, co se stane. Myslela jsem, že mám kontrolu nad příchodem i odchodem tak, jak se mi bude chtít. Měla jsem v úmyslu udělat nějaký průzkum a potom se vrátit zpět do těla.

Cítili jste se odloučeni od fyzického těla? Ano. Cítila jsem se lépe a měla jsem hodně energie. Oddělená od těla jsem se cítila úplně zdravá. Vypadala jsem přesně tak jako před odloučením od těla. Jediný rozdíl byl ten, že jsem měla neskutečnou energii.

V které fázi během zážitku jste byli na nejvyšší úrovni vědomí a bdělosti? Byla jsem extrémně při vědomí během celé epizody. Byla jsem dostatečně bdělá, abych komunikovala, když jsem byla oslovena.

Vypadal čas rychlejší nebo pomalejší? Připadalo mi, že se vše odehrálo najednou, nebo se čas zastavil, nebo ztratil smysl. Když jsem se vrátila zpět, bylo zřejmé, že jsem byla pryč ze svého těla. Doslova můžu říct, že se mé tělo snažilo zotavit a že přešel určitý čas.

Porovnejte váš sluch během zkušenosti s vaším každodenním sluchem těsně před zkušeností. Žádné neobvyklé zvuky nebo hluk. Na cestě bylo naprosté ticho. Ani zvuk větru.

Prošli jste tunelem? Nejsem si jistá. Stezka byla spíš jako cesta než tunel. Neviděla jsem dále než za svou ruku, ale vím, že jsem nebyla uzavřená v tunelu. Cítila jsem se, jako bych byla na otevřeném poli, ale bez větru.

Setkali jste se nebo měli jakékoliv vědomí o zemřelých (či žijících) bytostech? Ano. Zpoza mne vystoupil muž. Byl to Ježíš Kristus Nazaretský. Poznala jsem Ho bez představení. Okamžitě jsem věděla, kdo to je. Dal mi možnost jít dál nebo se vrátit zpět…pokud chci. Bylo to jako telepatický rozhovor. Nebyly zde žádné skryté myšlenky. Pokud jsem si něco pomyslela, nejenže to slyšel, ale také na to reagoval.

Viděli jste nadpozemské světlo? Ano. Místo pouhého světla jsem viděla nový svět, který měl denní světlo, trávu, kopce, vodu, květiny, mraky a oblohu stejně jako Země, kromě toho, že všechno vypadalo zbrusu nové.

Viděli jste nějaké jiné nadpozemské světy? Místo, které vypadalo jako pohádková země. Všechno bylo tak čisté a ryzí. Barvy byly velmi jasné a přede mnou byla nádherná krajina.

Jaké emoce (pocity) jste cítili během zážitku? Štěstí, volnost a dychtivost se dívat a toulat. Měl(a) jste pocit pochopení všeho? Ne

Byly vám předány vize (události) z vaší budoucnosti? Ne

Dosáhli jste nějaké hranice nebo nějaké ohraničené fyzické struktury? Nejsem si jistá. Pamatuji si, že mezi cestou a oknem byla určitá hranice. Bylo to velmi zjevné.

Dospěli jste k hranici, ze které není návratu? Dospěla jsem k bariéře, kterou jsem nemohla překročit. Jinak bych se již nevrátila. Byla jsem smutná, že jsem to tam nemohla navštívit. Chtěla jsem vidět, jaké to tam je si hrát, a uvědomovala si, že kdybych tam šla, už bych neměla možnost se vrátit na Zemi. Pocit nekonečna byl deprimující.

Bůh, Duchovno a Víra:

Jaké bylo vaše náboženství před vaší zkušeností? Nejsem si jistá

Jaké je vaše náboženství nyní? Konzervativní / fundamentalistické

Změnila se vaše víra ve svých hodnotách a přesvědčeních, protože jste měli vaši zkušenost? Ano. Jako dítě jsem lépe pochopila rozdíly mezi Svatou trojicí.

Týkající se našeho pozemského života z jiného pohledu než náboženství:

Změny ve vašem životě od doby vašeho zážitku PBS: Přibyly

Změnily se nějak konkrétně vaše vztahy po PBS, protože jste měli tento zážitek? Vedlo mě to k většímu uvědomění Boha.

Po PBS:

Je těžké popsat zážitek slovy? Ano. Je těžké to vysvětlit lidem, kteří to nikdy neprožili. Nedokážou pochopit myšlenku toho, co říkám.

Máte nějaké psychické nebo neobyčejné či jiné speciální schopnosti po své zkušenosti, které jste před vaší zkušeností neměli? Nejsem si jistá. Už jsem měla dar rozpoznávání a vědění, ale byla jsem potom příliš snaživá. Také mám dar vnímavosti ke spirituálnímu světu. Vidím a cítím, když je přítomná neviditelná bytost. Také mohu říct, kdy má v sobě člověk přítomného nějakého duchovního průvodce. Dozvěděla jsem se mnoho věcí o lidech, které miluji, a o kterých bych radši nevěděla.

Existují nějaké zážitky z vaší zkušenosti, které jsou obzvláště smysluplné anebo pro vás významné? Nejlepší část byla vidět otvírat se nový svět a nejsmutnější byla, když mé plány na návštěvu a odchod podle mé vůle byly zhaceny.

Sdíleli jste někdy tuto zkušenost s ostatními? Ano. Obvykle cítí šok. Vidím, s jakými obtížemi chápou to, co jim říkám.

Stalo se vám někdy ve vašem životě něco, co by mohlo být považováno za součást vašeho zážitku? Ne

Je ještě něco, co byste rádi přidali ke své zkušenosti PBS? Nic dalšího.

Jsou, podle vašeho názoru, další otázky, na které bychom se měli zeptat, k vysvětlení vašeho zážitku? No