Popis zkušenosti:

Byl jsem ve škole, utekli jsme z vyučování se dvěma mými spolužáky tak, že jsme se ukryli na záchodě a čekali, až učitel z chodby odešel. Můj přítel mi ukázal "omdlévací hru" tak, že mi tlakem na plíce bránil se nadechnout, tak dlouho dokud jsem nezačal vidět černě skvrny, které vstoupili do mého zorného pole, až se i v mém oku objevila krev. Chtěl jsem ho zastavit, ale pořád mě dusil. Předpokládám, že jsem spadl dopředu, a když jsem padal, zasáhl hlavou pisoár přede mnou. Dostal jsem záchvat. Mrskal jsem sebou na podlaze, jako ryba vytažená z vody. Oba mí přátelé mne jen zmateně a vyděšeně sledovali, než mě jeden z nich silně nekopl do trupu.

Vzpomínám si na to, jak moje vědomí nejdříve upadlo do temnoty. Cítil jsem, jak v té temnotě vířím a stoupám v ní. Podíval jsem se dolů a spatřil v té temnotě podivný předmět. Připadalo mi, že něco nebylo úplně v pořádku. Byl to spíše pocit, který jsem při tom pohledu získal, ale nebyla to zřetelná myšlenka. Letěl jsem k tomu objektu, abych zjistil, že to bylo moje vlastní tělo, které umírá. Zdálo se, jako by si tělo chtělo rychle sednout, bez ohledu na jeho bezpečí, nebo rozbití hlavy. Vypadalo, že všechno je špatně, při pohledu na zkřivenou kostru, která vypadala nepřirozeně a plná bolesti. Spadl jsem zpět do mého těla. V tuto chvíli jsem se probudil a skočil na nohy. Zřejmě jsem vypadal jako zmatené divoké zvíře.

Moji přátelé se smáli a já se cítil velmi zmatený, nebyl jsem si jistý, kdo, nebo co jsem. Rychle jsem omdlel a opět upadl, pak jsem znovu vstal a divoce se krvavýma očima rozhlížel. Díval jsem se do zrcadla v koupelně, nevěděl jsem, na co jsem se vlastně díval. Měl jsem pocit oddělení od těla, který mne stále znepokojuje. Pomalu mi docházelo, že jsem to přežil. Byl jsem opět člověk a byl jsem zase Ryan. Moji přátelé mi nadšeně povídali, že jsem měl záchvat, po mdlobách a udeření do hlavy, a "skákal po podlaze jako ryba bez vody". Byl jsem stále velmi zmatený, šel jsem ke své skříňce, abych si vzal věci a šel domů.

Byl jsem vždy plaché a tiché dítě. Podle mého názoru si po tomto incidentu ani nikdo nevšiml mých ran a modřin po celé hlavě. Jel jsem domů zhruba dvě míle a nikomu jsem několik let nic neřekl. Nikdy mne nikdo nevyšetřil, nebo diagnostikoval. Když jsem řekl lékařům a mým rodičům tuto zkušenost, podceňovali to a řekli: " Teď už vypadáš dobře." Nikdy jsem však nebyl v pořádku; i když jsem pak byl neustále hluboce motivován k tomu, abych byl laskavý vůči druhým a dělal i terapeutické služby. Vždycky jsem tím byl zneklidněný a bojoval se svým duševním zdravím. Tato zkušenost ve mě zanechala pocit hluboce zmateného člověka, fascinovaného smrtí. Vždycky jsem uvažoval o jeho významu a přemýšlel jsem, jestli jsem neztratil svou druhou šanci v životě.

Základní informace:

Pohlaví: Muž

PBS se stalo: Jaro 2005