Popis zkušenosti:

V té době jsem byla matkou samoživitelkou a měla dceru, které bylo osm let. Snažila jsem se nás uživit, jak to šlo. Pracovala jsem na jeden plný úvazek a dva částečné. V ten osudný den jsem pracovala jako prodavačka ve večerce, která stála mimo hranice města, u hlavní čtyřproudé silnice s velkým provozem. Jednou z mých povinností bylo zamést chodník i parkoviště. Večer kolem devíti hodin jsem právě zametala. Ze tmy se ze silnice rychle a zběsile přiřítilo auto, objelo benzínové pumpy a zamířilo přímo ke mě.

Měla jsem pocit, že budu mít čas uhnout a myslela si, že se auto určitě zastaví, až přijedou blíže. Nezastavili, auto se ke mě stále přibližovalo a mířilo přímo na mě, ať jsem se snažila uhnout kamkoli. Náraz se odehrál velmi rychle a to tak, že auto zastavila jen betonová zeď obchodu, kam mě přimáčkli. Byla jsem ohnutá přes kapotu a z té pozice viděla řidičku. Nevěřícně jsem poslouchala, jak opakovaně vykřikovala: "Proč já, proč já, proč já?" Spolujezdec se ji snažil dostat zpoza volantu. Nakonec ji vytáhl na parkoviště násilím, protože jsem neustále žadonila, aby zacouvali a uvolnili mě ze sevření. Nemohla jsem se pohnout a byla zaskočena, že nic necítím - dokud auto pomalu nezacouvalo.

Celým mým tělem projela ta nejstrašnější bolest v životě. Nemohla jsem se postavit a zůstala viset přes kapotu. Vezla jsem se na kapotě a táhla nohy po zemi. Pak jsem obloukem zvedla levou paži, takže se ocitla vedle mě. Na levé ruce toho moc nezbylo. Když jsem to uviděla a i díky zdrcující bolesti jsem omdlela. Přišla jsem k sobě, když mě ti dva idioti vtáhli dovnitř a hodili na pult. Bolest byla nesnesitelná, ale snažila jsem se, abych znovu neztratila vědomí. Prosila jsem je, ať mi pomůžou, ale odmítli to. V podstatě mi jen řekli, že zemřu, ale nenechají mě zemřít samotnou. Viděla jsem, že nebyli při smyslech. Později jsem se dozvěděla, že se přiznali k dvoudennímu pití a braní drog.

Drželi mě asi pětačtyřicet minut jako rukojmí, než kolemjdoucí zavolali policii, aby přijeli a vysvobodili mě. Pořád jsem si říkala, že musím vydržet při životě, abych byla schopna policii říci, co udělali. Celou tu dobu jsem bojovala o život. Věrná svému předsevzetí jsem pak vyprávěla mužům zákona celý příběh, zatímco zdravotníci z pohotovosti ošetřovali zlomené kosti a snažili se zastavit krvácení. Jakmile jsem byla v sanitce, prosila jsem o prášky proti bolesti, ale odmítli mi je dát, abych neztratila vědomí. Všechno mě bolelo a byla tak unavená, že jsem přestala odpovídat na jejich otázky a zavřela oči. Byla jsem připravena odejít.

Zdálo se, jako by se čas zastavil, ale zároveň ubíhal velmi rychle. Nevím jak, ale zvolna mě zaplavil pocit, že se vznáším v naprosté tmě. Temnota mi přinesla úlevu od bolesti a já přestala cítit své pozemské tělo. Vznášela jsem se ve tmě, která mě kupodivu uklidňovala. Žádný zvuk, žádné světlo, ale hlavně žádná bolest. Napadla mě myšlenka, že jsem zemřela, ale vůbec mi na tom nezáleželo. Už jsem se o nic nestarala. Bylo mi v tom stavu dobře. Známé lidské pocity, byly nahrazeny extrémním nic. Překvapivě mi to vůbec nevadilo.

Najednou se přede mnou začaly objevovat záblesky z celého mého života. Vypadalo to jako fotografické momentky. Svištěly kolem mého vědomí i skrze něj. Střídaly se rychleji a rychleji. Při jejich sledování jsem necítila žádné emoce (ani štěstí, smutek). Pak se ten příval zpomalil a já měla pocit, že jsem na svém pohřbu v rakvi a dívám se z ní nahoru. Viděla jsem z té pozice barevně obraz mé plačící matky, která se opírala o otce. Se zlomeným srdcem vypadal velmi staře. Oba měli položenou ruku na obou ramenech mé dcery. Viděla jen část jejího obličeje od nosu nahoru a osm prstíků držících se desky rakve. Nekontrolovatelně plakala a křičela: „Neopouštěj mě, mami, mami, vrať se." Opakovaně jsem mezi vzlyky slyšela její volání.

Nepamatuji si, že bych s někým mluvila a nevzpomínám si, že bych u sebe cítila něčí přítomnost, ale někdo nebo něco mi ty momentky během krátkého pozemského okamžiku ukázal. V jednom okamžiku jsem měla pocit, že dostávám na výběr. Věděla jsem, že se musím vrátit a udělat co musím, kvůli dceři i rodičům. Potřebovali mě víc, než jsem potřebovala já - zůstat bez bolesti.

Cítila jsem, jako by do mě udeřila obrovská síla a měla pocit, jako bych byla vražena do mého těla, zpět na nosítka a do tohoto světa. Uslyšela jsem hlas ženy, která o mě pečovala, říkala: „Jime, za jak dlouho tam budeme?" Jimova odpověď z přední části sanitky zněla: „Asi za pět minut." „Nemáme pět minut," řekla zdravotnice a pak říkala, že nemám žádný krevní tlak. V tom jsem otevřela oči a pokusila se na ni usmát. Zhluboka se nadechla a řekla mi, že si myslela, že mě ztrácejí. Pak mi doporučila, že musím mluvit a nesmím usnout. Dál si toho už moc nepamatuji, kromě bolesti a mnoha lidí, kteří mě zachraňovali a léčili.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: 13. 11. 1983

Prvky PBS:

Byl váš zážitek spojen s ohrožením života? Ano, kriminální útok a život ohrožující stav. Nebyla to jen klinická smrt, zemřela jsem. Vím, že jsem byla mrtvá.

Jak hodnotíte obsah své zkušenosti? Mám z toho smíšené pocity.

Cítili jste se odděleni od fyzického těla? Ano, byla jsem mimo své tělo.

Jak byste porovnali úroveň vědomí a bdělosti během zážitku s vaším běžným každodenním vědomím a bdělostí? Normální vědomí a bdělost.

Ve kterém okamžiku jste se během zážitku cítili na nejvyšší úrovni vědomí a bdělosti? Ke konci prožitku, když se epizoda zpomalila natolik, abych procítila ty pocity v rakvi.

Bylo vaše myšlení rychlejší? Ani ne.

Zdál se vám čas rychlejší, nebo pomalejší? Vypadalo to spíše, že se všechno stalo najednou. Zdálo se, jako bych toho prožila velmi mnoho za kratičký pozemský čas. Když moje duše putovala, neuvědomovala si čas, jak ho vnímáme na Zemi.

Byly vaše smysly citlivější než obvykle? Ani ne.

Porovnejte prosím vaše sluchové schopnosti během zážitku - s vaším sluchem bezprostředně před zážitkem. Během zážitku jsem nic neslyšela. Bylo naprosté ticho, dokud jsem nebyla zpět ve svém těle.

Zdálo se vám, že jste si byli vědomi věcí, které se dějí na jiných místech? Ne.

Vstoupili jste do tunelu, nebo jím prošli? Nejsem si jistá, cítila jsem, jak se zvedám nebo byla zvednuta nahoru, do naprosté tmy. Nevzpomínám si, že bych viděla nějaké světlo. Jen jsem sledovala scény ze svého života.

Viděli jste ve své zkušenosti nějaké bytosti? Žádné.

Setkali jste se, nebo jste se nějak jinak dozvěděli o jiných zesnulých (nebo živých) bytostech? Nevzpomínám si, že bych někoho nebo něco viděla, ale věděla jsem, že jsem v přítomnosti něčeho, co mi nabídlo šanci vrátit se k rodině.

Viděli jste, nebo se cítili obklopeni, zářivým světlem? Ne.

Jaké emoce jste během vaší zkušenosti cítili? Bylo to téměř bez pocitů, i když jsem se dívala na obrázky a scény. Cítila jsem totální účast, když jsem viděla svoji rodinu na mém pohřbu. Nemůžu říct, že jsem byla klidná. Cítila jsem velký smutek, jako bych se nutně potřebovala vrátit. Ale vím, že se mi tam líbilo. Žádné starosti, žádná bolest, břemena, lehkost, žádný smutek, žádné zoufalství, pouze spokojenost.

Měli jste pocit klidu nebo pohody? Pocit úlevy a klidu.

Měli jste pocit harmonie nebo jednoty s vesmírem? Spíše jsem byla v dokonalém souladu s přírodou.

Viděli jste scény z vaší minulosti? Ano - minulost se přede mnou mihla, mimo moji kontrolu. Viděla jsem to v podobě zachycených momentů z různých období mého života. Ale přicházelo to tak rychle, že jsem z toho nic neměla. Jen jsem si byla vědoma, že to je o mně. Pak se to zpomalilo a já prožila tu pohřební scénu.

Dospěli jste na hranici nebo místo, odkud by nebylo možné se vrátit? Vědomé rozhodnutí vrátit se zpět k rodině.

Názory a víra po PBS:

Změnilo se po PBS vaše vyznání nebo víra? Ano, donutilo mě to, abych hledala více, než co mě naučili rodiče a víra. Stále věřím v Boha Otce, Syna a Ducha Svatého, ale rozšířila jsem svůj obzor. Více naslouchám víře a teoriím jiných lidí.

Otázky týkající se pozemského života.

Dozvěděli jste se něco o vašem pozemském poslání? Nejsem si úplně jistá, ale v poslední době na to myslívám mnohem častěji než dříve. Přistihla jsem se několikrát, že si nahlas říkám, že bych toho měla znát více. Něco, co jsem se už měla vědět dříve. Při hledání jsem narazila na vaše stránky - snažím se z mé zkušenosti něco důležitého pochopit - něco, co jsem si měla přinést. Přes všechnu tu bolest, rehabilitace a starosti o dceru jsem na to zapomněla. Všechno jsem to zasunula do nejhlubšího kouta mysli a trochu odepsala jako holý nesmysl. Netuším, proč mě to stále pronásleduje.

Změnil prožitek vaše mezilidské vztahy? Ne.

Po prožitku:

Bylo pro vás obtížné vyjádřit PBS slovy? Ne.

Máte po své zkušenosti nějaké duševní, nebo jiné neobvyklé speciální schopnosti, dary, které jste před touto zkušeností neměli? Ne.

Chtěli byste zdůraznit některé části z vaší zkušenosti, které jsou pro vás zvlášť smysluplné nebo významné? Momentálně mě nejvíce trápí otázka, co jsem se měla naučit ze svého prožitku. Možná jediným mým úkolem bylo zůstat na Zemi a postarat se o dceru, která byla mým jediným zájmem. Později, když mé dceři bylo jednadvacet let, jsem se provdala za muže se dvěma chlapci, kterým bylo deset a třináct. Posledních deset let bylo drsných, ale nakonec jsme s manželem vychovali kluky k samostatnosti. Možná jsem se měla naučit, jak je důležité být trpělivá i při jejich výchově.

Sdíleli jste se někdy tuto zkušenost s ostatními? Ano, asi po šesti měsících jsem to vyprávěla rodičům. Usmáli se a řekli: „No není Bůh velký? Byl k nám tak laskavý.“ Nikdy se na mě nedívali divně. Neřekli mi, že jsem hloupá a na nic se nevyptávali. Dceři jsem to řekla, když jí bylo asi třináct. Řekla, že je to úžasné. Byla ráda, že jsem ji neopustila. Řekla jsem jí, že mi byla velkou motivací během uzdravování a mohu popravdě říci, že ona byla hlavním smyslem mého života.

Měli jste před vaším zážitkem nějaké povědomí o prožitcích blízkosti smrti? Ano, četla jsem pár příběhů v nějakých časopisech a všemu věřím. Většina z lidí zmiňovalo vidění světla a setkání s milovanými osobami, které už zemřely. V těch příbězích byly velké rozdíly, v porovnání s mým vlastním prožitkem.

Jaké bylo vaše přesvědčení o realitě zážitku, krátce poté (týden; měsíc), co k němu došlo? Myslela jsem si, že zkušenost asi nebyla reálná, protože jsem si byla vědoma, že umírám a jedna část mého já si to i přála. Byla jsem ze života a nekonečného boje velmi unavená. Neuvědomovala jsem si jaké požehnání život ve skutečnosti je. Možná to byl jen sen, vyvolaný nadměrnou ztrátou krve. Možná se mi zdál jen proto, abych měla důvod vydržet a nevzdat se.

Jaké je teď vaše přesvědčení o realitě zážitku? Teď si myslím, že to muselo být skutečné. Věci v mém životě se zpomalily a zklidnily. Přemýšlím o své minulosti a snažím se pochopit své vnímání víry, „Boha“. Studuji bibli a snažím se žít podle ní. Přitom zjišťuji, že je to pro mě málo. Ve svých představách si stále vybavuji ten reálný zážitek, kdy jsem se vznášela mezi životem, smrtí. Uvažuji nad tím, jestli jsem dokázala vykonat vše, kvůli čemu jsem sem přišla. A přemýšlím, jestli jsem nezapomněla na něco důležitého, co jsem se měla během své zkušenosti naučit.