Pozor: Barvité násilí

Popis zkušenosti:

Žila jsem již bez manžela, od kterého jsem odešla. Schovávala jsem se před ním i se dvěma malými dětmi, mladšímu z nich bylo šestnáct měsíců. Jednoho dne ráno jsme měli s právníky velmi drsné společné setkání. Vezla jsem ho tam autem, protože on tenkrát neřídil. Věděla jsem, že kdybych ho na to sezení nedovezla, nešel by tam. Takže jsem se rozhodla jej tam dovézt. Po návratu do našeho společného domku, kde jsem již nebydlela, mne žádal, abych šla dovnitř. Omluvila jsem se a zůstala v autě. Jakmile vystoupil z auta, odjela jsem od obrubníku, ale třásla se strachy. Jela jsem rovnou do domu mé kamarádky, kde čekal můj syn. Snědli jsme oběd a já si přála odvézt syna domů do postýlky, aby si zdřímnul. Kamarádka mě žádala, abych zůstala, ale měla jsem špatnou náladu. Teď vím, že jsem měla více naslouchat intuice a Ducha svatého, ale tenkrát jsem těm věcem nerozuměla. Viděla, že jsem rozrušená, a prosila mě, abych neodcházela. Měla jsem tenkrát pocit, že si potřebuji utřídit myšlenky. Slíbila jsem jí, že jakmile se syn probudí, vrátím se. Naléhala, abych u ní zůstala.

Jela jsem domů, jen pár minut. Když jsem přijela domů, můj syn již spal v autosedačce. Vždy když usnul, vytáhla jsem ho z auta, odnesla si ho přes rameno k domu, odemkla přední dveře a položila ho hned do jeho postele. Pak bych šla dolů, otevřela garáž, zaparkovala auto a zavřela dveře garáže. Auto by bylo ukryté a dveře garáže zavřené. Zbývalo by mi jen zamknout hlavní dveře. To vše by netrvalo déle, než čtyři minuty.

Když jsem uložila svého syna do postýlky, pomyslela jsem si, jak je klidný. Taková malá útěcha uprostřed chaosu. Když jsem sestupovala dolů ze schodů, uslyšela jsem, jak někdo vchází předními dveřmi do domu. Pomyslela jsem si, že to bude někdo ze sousedů, kteří mě viděli přijet domů. Pravděpodobně si někdo přišel popovídat u šálku čaje. Zahnula jsem za roh ve spodní části schodiště a najednou jsem se ocitla tváří v tvář, proti svému muži.

Jak našel můj dům, myslela jsem si, že jsem v bezpečí? Jak se sem dostal? Zachvátila mně panika. Když jsem vjížděla na příjezdovou cestu, nikoho jsem neviděla a venku se nebylo kam schovat. Byla to ulice, za sebou postavených řadových domů bez mezer, kde nebyly žádné velké keře. Žádné stavby, za které byste se mohli schovat. Odkud přišel? Byla jsem nahoře jen minutu nebo dvě. Okamžitě jsem si pomyslela: „Bože! Pomoz mi!“

Instinktivně jsem měla pocit, že ho musím držet dál od dítěte. Udělala jsem tedy jedinou věc, kterou jsem za daných okolností mohla udělat a pozvala jsem ho do obývacího pokoje. Šla jsem do kuchyně nalít a uvařit vodu na čaj. To mi poskytlo minutku nebo dvě na přemýšlení. Promyslela jsem si, o čem budu mluvit, což byla má poslední racionální úvaha.

Obývací pokoj byl jen spoře zařízený. Seděla jsem v jednom křesle a on seděl na kraji sedačky. Byla jsem napjatá a ostražitá. Manžel začal mluvit. Chtěl, abych se k němu vrátila a dala mu další šanci. Chtěl, abychom byli opět rodina. Nepochopil, že na to už je příliš pozdě, protože jsem ztratila veškerou důvěru, lásku nebo pozitivní city, které jsem k němu chovala. Prosil: „Nemůžu tě nechat jít! Nemůžu opustit děti! Nemůžu tě nechat jít!“ V úzkosti jsem si pomyslela: „Bože! Potřebuji tvou pomoc! Tohle sama nezvládnu!“ Uvnitř mne všechno křičelo!

Na okamžik jsem odvedla hovor pryč od našich problémů. Byla jsem zoufalá a myslela si, že by mohl třeba odejít, ale seděl tam dál. Pak mě požádal o půjčení auta. Toužila jsem ho dostat z domu. Můj manžel sice neměl řidičský průkaz a nikdy přede mnou neřídil auto, ale v tu chvíli mi bylo jedno, jestli se mi auto někdy vrátí. Pokud by na tom trval, dala bych mu ho. Postrádala jsem všechno racionální myšlení. Řekla jsem mu, aby potom požádal našeho společného přítele, aby mi auto vrátil, a aby ho vrátil včas, abych vyzvedla dceru ze školy. A pak, téměř tak rychle, jak se objevil, byl pryč. Byla jsem zpocená úplně všude.

Pár minut po třetí hodině jsem potřebovala vyzvednout dceru ze školy. Syn ještě spal, ale vzbudila bych ho až na poslední chvíli, asi deset minut po třetí jsme museli vyjet. Bylo nějak devět minut po třetí, když se auto zastavilo na příjezdové cestě. Jasné odpolední slunce se zrcadlilo na kapotě, takže jsem neviděla do tváře řidiče a předpokládala, že to je náš společný přítel. Řidič pak otevřel dveře a vystoupil z auta. Byl to můj manžel! Zbývalo mi jen dvacet minut na probuzení dítěte, zajet do školy a vyzvednout dceru. Doufala jsem, že si vezmu klíče od mého manžela, aniž bych ho pustila do domu. Ale než jsem se dostala k hlavním dveřím, zamknul je a rázně vstoupil do domu. Nesl obálku od soudu a znovu byl vzteklý. Vešel do kuchyně a hodil obálku na stůl. Křičel na mě, pak otevřel obálku, ve vzdorném hněvu tam načmáral své jméno a stále na mě křičel, i když to podepsal. "Pokud to je to, chceš, tak tady to máš!" zavrčel.

Chtěla jsem se dostat co nejdále od jeho zuřivosti. Vešla jsem do obývacího pokoje a on šel za mnou. Přešel místnost a posadil se na okraj sedačky. Začal zase prosit, abych mu to nedělala. Seděla jsem ztuhlá v křesle a byla úplně bezmocná. Nenáviděla jsem ho a chtěla jsem, aby odešel, ale nemohla jsem se strachy ani pohnout. V tu chvíli jsem si nemohla dovolit udělat něco špatně. Manžel ke mně přistoupil a položil mi ruku na koleno. Plakal a opakoval: „Nemohu bez tebe být, Nemohu být bez tebe.“ Bez varování sevřel moji nohu prsty. Rychle jsem se mu podívala do očí. „Nevzdám se tě", procedil mezi zuby.

Pozorovala jsem, jak se jeho osobnost před mýma očima během pár vteřin mění. Znala jsem ten výraz, když býval opilý. Tentokrát však byl střízlivý a velmi nebezpečný. Bylo to rychlé a nezaměnitelné, jakoby do jeho duše vstoupil temný stín. Než jsem stačila zareagovat, jeho ruce vyletěly k mému krku a začal mě dusit. Pomyslela jsem si: „Bože můj! Chce mě zabít!“ A pak to řekl: „Zabiju tě!“

Drápala jsem mu ruce a oba jsme spadli na koberec. Snažila jsem se strhnout jeho ruce z krku, ale měl velkou sílu. Kdybych mohla strčit alespoň jeden nebo dva prsty mezi jeho ruce a hrdlo. Nemohla jsem už dýchat. Převalila jsem se na koberci a strhla ho. Jeho stisk se na vteřinu uvolnil. Stačila jsem se nadechnout. Znovu stiskl. Křičel a nadával mi. Srdce mi bušilo. Pokaždé, když se mi podařilo trochu uvolnit z jeho sevření a trochu jsem se nadechla, jeho ruce si znovu našly krk a sevřely mne obnovenou silou. Dusila jsem se k smrti a už téměř umírala. Na pokraji omdlení mi probleskly hlavou myšlenky na mé děti. Co se s nimi stane? Kdo se o ně postará? Nemohla jsem zemřít! Musela jsem se o ně postarat! Vyprostila jsem se rukama nohama a zhluboka se nadechla. Manželův stisk na okamžik ustal a já se od něj vyškrábala. Musela jsem se dostat ke dveřím. Ale byl příliš rychlý. Zablokoval chodbičku do kuchyně, takže jsem skočila ke dveřím. Skočil zpět do chodby a já uviděla záblesk kovu v jeho ruce. Popadl mě a shodil na zem. Zakryla jsem si instinktivně tvář, když se jeho ruka ke mě blížila. Přikrčila jsem se pod ní a jednou rukou mu drápla do hrdla. Snažila jsem se ho kopnout do rozkroku. Snažila jsem se kousat i kopat; abych mu utekla. Stále jsme se rvali, nejprve na chodbě a potom i v obývacím pokoji. Na koberci už byly krvavé skvrny. Na stěnách byly cákance krve. Potom mě zalehl na podlaze a potřetí zavrčel: „Zabiju tě!“

I když jsem se stále bránila, nemohla jsem se nadechnout. Konečně mi přerušil přívod vzduchu a já věděla, že v několika příštích vteřinách zemřu. Vzdala jsem to a všechen strach mě opustil. Už jsem padala do tmy a ještě si pomyslela: „Jsem připravena zemřít, Pane.“

Čisté, zářivé světlo mě pohltilo, když už jsem nebyla ve fyzickém těle, ale stále nějak existovala. Neměla jsem oči, ale viděla vše kolem sebe. Byla jsem ve středu obrovské nicoty, která však nebyla úplně prázdná. Byla naplněna přítomností existujícího Boha. V našem jazyce neexistují slova, kterými bych byla schopna popsat to místo, kde jsem se vlastně ocitla. Byla jsem totiž v centru Slávy. Potom mě Pán zahalil do své Lásky a držel mě na své hrudi. Byla jsem propojena každičkým vláknem svého bytí s jeho klidem, který mne naplnil veškerým porozuměním, každou mojí buňkou jsem cítila jeho obrovskou lásku. Ó můj bože! Nikdy jsem netušila, že mě tak miluje! V lásce a náručí Otce, jsem se zcela a bez váhání vzdala své vůle, svého já a všeho, čím jsem doposud byla. Byla jsem v náručí svého Otce a jediné, co jsem si v tu chvíli přála, bylo zůstat tam navždy. Řekla jsem Otci, že jsem připravena jít domů.

Otec věnoval svá slova jen mě. Mohu teď tvrdit, že očekával chvíli, kdy jsem mu zcela odevzdala svoji vůli, sebe i svůj život. Pak mi řekl, že mě posílá zpět, protože ještě nenastal správný čas, abych mohla domů. Otec mi dal nový život, fyzicky i duchovně. Položil mě zpět na podlahu toho malého obývacího pokoje. Uvolnil sevření mého manžela a odstrčil ho. Pomalu jsem si začala uvědomovat, že jsem zpět na Zemi. Ležela jsem na koberci obývacího pokoje a celé tělo mě bolelo. Pomalu jsem otevřela oči a uviděla svého manžela sedět přikrčeného pár metrů ode mne. Slzy mu stékaly po tvářích a všude byla krev. Plakal, sténal, vzlykal s tváří zabořenou v dlaních. Tričko i kalhoty měl celé od krve. Slyšela jsem slova, která stále opakoval: „Co jsem to udělal? Pane Bože! Co jsem to udělal?“ Nechápala jsem, proč byl celý od krve. To jsem ještě nevěděla, že to byla má krev.

Už jsem se nebála. Překonala jsem smrt a všechen můj strach byl pryč. Věděla jsem, že ho musím dostat z domu. Začal nesouvisle blábolit a já do toho promluvila. Když viděl, že jsem naživu, roztřeseně se postavil na nohy. Poprvé si všiml, že je celý od krve a vyděsil se. Pomalu jsem vstala z podlahy a tiše na něj mluvila. Kvůli poškození krku jsem ztratila hlas. Bolelo mě v něm a jen jsem chraptila. Stále jsem ho musela přesvědčovat, aby odešel. Prosil mě, abych nevolala policii. Řekla jsem vše, co chtěl slyšet a ujistila jsem ho, že je nezavolám. Oba jsme věděli, že nemůže odejít celý od krve. Zašla jsem nahoru, popadla první kalhoty, o kterých jsem si myslela, že mu budou. Když jsem mu je dala, rychle je nasadil, ale stále svíral zakrvácenou rukojeť. Nebyl si jistý, co má udělat. Znovu začal být rozrušený a iracionální. Mluvila jsem s ním klidně a snažila se říkat věci, aby se uklidnil. Současně jsem ho doprovázela ke vchodovým dveřím.

Dodnes nevím, co ho přimělo odejít. Mohl to být jen Pán. Vypadalo to, jako bych ho doslova vytlačila chodbou a pak ven z předních dveří. Vzpomínám si, jak jsem ihned zamkla dveře, jakmile byl venku. Potom jsem běžela do kuchyně, abych viděla, kterým směrem běžel. Trvalo pár vteřin, než jsem se dostala k oknu. Ale když jsem se podívala ven, byl už pryč. Nebylo po něm ani stopy, jakoby se vypařil. Pak jsem dostala šok.

Vše je v policejní zprávě a dokumentech z nemocnice, kde byly i fotografie mých zranění. Když jsem byla převezena do nemocnice, u dveří mého pokoje hlídkovala policie. Do půl roku jsem se přestěhovala, rozvedla, změnila jména sobě i rodině a ukryla se. Bývalý manžel žije v jiné zemi, je stále naživu a stále nebezpečný.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: Říjen 1984

Prvky PBS:

Byl váš zážitek spojen s ohrožením života? Byla jsem vražděna mým manželem. (zastavené dýchání nebo srdeční potíže)

Jak byste porovnali úroveň vědomí a bdělosti během zážitku s vaším běžným každodenním vědomím a bdělostí? Více vědomí, než obvykle. Neumím to vyjádřit slovy. Připadlo mi, jako by každá buňka mé bytosti byla živá.

Ve kterém okamžiku jste během zážitku byli na nejvyšší úrovni vědomí a bdělosti? Když jsem byla schoulena v Boží náruči.

Bylo vaše myšlení rychlejší? Neuvěřitelně rychlé

Zdál se vám čas rychlejší, nebo pomalejší? Nebyl tam čas - prostě neexistoval.

Byly vaše smysly citlivější než obvykle? Neuvěřitelně bystré.

Porovnejte prosím vaše zrakové schopnosti během zážitku - s vaším zrakem bezprostředně před zážitkem. Nebyla jsem v nebi, nebo jsem ho neviděla. Byla jsem ve Slávě samotného Boha.

Porovnejte prosím vaše sluchové schopnosti během zážitku - s vaším sluchem bezprostředně před zážitkem. Slyšela jsem Boha jasněji, než cokoli dříve, ale komunikovali jsme telepaticky a bez mluvení.

Vstoupili jste do tunelu, nebo jím prošli? Na průchod tunelem si nevzpomínám. Pamatuji si nádherné zářivé světlo, ve kterém jsem se ocitla.

Přišli jste na hranici nebo místo, odkud by nebylo možné se vrátit? Bůh mi řekl, že se musím vrátit. Nechtěla jsem se vrátit, ale neměla jsem na vybranou. Přesvědčil mne tím nejlaskavějším způsobem.