Popis zkušenosti:

Narodila jsem se s vrozenou srdeční vadou, kdy mezi dvěma komorami srdce jsem měla otvor. Za těchto okolností se mísila cévní krev s arteriální. Nikdy jsem nepociťovala žádné příznaky tohoto stavu a nikdy to neohrožovalo můj život. Neobvyklé je, že v mém případě byla přesná diagnóza provedena měsíc před mými šestnáctými narozeninami. Do té doby se všichni kardiologové mýlili a zkoušeli mě léčit různě. Moje kardiomyopatie mi byla diagnostikována během prvních let mého života. První kardiolog, který mě správně diagnostikoval, byl překvapen tím, že jsem se dožila téměř šestnácti let v dokonalém zdraví. Měla jsem úžasnou vitalitu, mé tělo bylo plné života, aniž jsem si někdy pomyslela, že jsem nemocná. Moje srdce nikdy nejevilo žádné známky, že již funguje přesčas, nebo dokonce nebylo v rovnováze. Lékař byl okamžitě velmi odhodlaný a velmi rozhodně hovořil s rodiči o okamžité operaci. Říkal, že kdybychom operaci neprovedli, měla bych nevratné srdeční problémy. Měla jsem být operována bez příznaků a výhradně z preventivních důvodů. To mi mělo zaručit zdravý život bez nutnosti další léčby a braní léků. Ve skutečnosti je v mé lékařské složce napsáno "chirurgicky vyléčena".

V kanceláři toho doktora, tváří v tvář kardiologovi, který rozhodoval o tom, kde a kdy budu operována, moje hlava myšlenku na operaci srdce zcela odmítala. Během těch dvou měsíců před chirurgickým zákrokem jsem cítila obrovskou úzkost a byla jsem přesvědčena, že zemřu. Byla jsem šestnáctiletá dívka a pro mne srdce souviselo s romantickými myšlenkami o lásce. Byla jsem přesvědčena, že člověk nemůže žít, jako by se mu nic nestalo, když mu nejdříve otevřou srdce a pak bude zase normálně fungovat. Mimo jiné jsem také neschvalovala myšlenku, že tu operaci nutně potřebuji, protože jsem byla přesvědčena, že jsem nikdy nepociťovala žádné zdravotní problémy, a to i navzdory naléhání kardiologa. Ta preventivní operace, aby se předešlo jakýmkoli budoucím problémům na srdci, v šestnácti letech prostě neodpovídalo mému způsobu myšlení a uvažování, nebo vidění života. Prozkoumala jsem všechny chirurgické techniky, které měly být použity, a fakt, že chirurg odhadoval čas operace na strašně dlouhou dobu, mne ještě více vyděsil. Vize, jak ležím na operačním stole s dočasně zastaveným srdcem a s dočasně nefunkčním hrudním košem bez krve utvrdilo mé přesvědčení, že tam určitě zemřu. Nyní popíšu zkušenosti, které jsem u toho prožila.

Operace srdce byla plánovaná až za několik hodin. Provedli přípravu běžnými postupy, po kterých jsem byla převezena na operaci. Ležela jsem v jiném typu nemocničního lůžka, ve kterém jsem byla připojena ke všem druhům monitorů, které nepřetržitě zaznamenávaly různé fyziologické funkce mých orgánů. Pak už jsem nebyla v mém těle. Plula jsem bez váhy nebo pocitu fyzického těla. Byla jsem nad mým tělem a těsně pod stropem. Pozorovala jsem scénu, která se odehrávala pode mnou. Říkám "pode mnou" a chtěla bych spíše vysvětlit, že nemám na mysli pouze fyzickou nebo logickou pozici. Já, která už nebyla v těle, které mi před chvílí patřilo, jsem se ocitla v pozici, která byla "energeticky" vyšší. Bylo to místo, které nemělo nic společného s žádnou pozemskou nebo materiální zkušeností.

Byla jsem čistým projevem "Existence" a existovala jsem na jiné úrovni a v jiné dimenzi. Z této dimenze jsem pozorovala všechno, co se dělo, a všechny následující události bez toho, abych se na nich podílela. Když jsem se tak volně pohybovala, bez myšlenek nebo fyzických omezení, jsem zažila pocit nekonečného, nejvyššího požehnání nebo štěstí, který byl nezávislý na jakýchkoli vnějších faktorech. Cítila jsem se, že se v tom místě vznáším a byla v nějakém požehnaném prostoru. Volně jsem se vznášela; bez pocitu nějakého účelu, nebo směru. Byla jsem a hotovo. Současně jsem zažila extrémně živý a ostrý stav mysli. Chápala jsem na velmi hluboké úrovni to, co se dělo v té pozemské rovině existence, kde bylo mé tělo, které mi patřilo a které bylo nyní na podpůrném dýchacím přístroji v operačním sále. Ty myšlenky byly velmi jasné a přicházely skrze okamžité vědomí. Byl to jakýsi jiný způsob myšlení, než jaký jsem zažívala na zemi. Poznala jsem, že tělo je moje, ale už mne nezajímalo: nebylo to – to moje tělo.

Cítila jsem se velmi dobře tam, kde jsem se nacházela, a byla velmi překvapena podívanou, která se děla kolem těla, které mi kdysi patřilo. Dívala jsem se na ty události, ale nebyly to moje fyzické oči, které viděly všechno, co doktoři dělají. Viděla jsem celou bytostí. Měla jsem zkušenost jiného stavu vědomí, který úplně prostoupil do mého bytí, a já z tohoto vyvýšeného místa všechno vnímala. Věděla jsem, že doktoři si dávají velkou práci, aby mě dostali zpátky z místa, kde jsem byla. Věděla jsem, že z jiných oddělení přišli i další chirurgové, aby jim pomohli, ale nechtěla jsem se vrátit z toho místa, kde jsem zrovna byla.

Vznášela jsem se v dimenzi, kde jsem byla obklopena měkkým nebeským světlem, velmi jemným. Bylo to světlo plné ticha a klidu. Vyjadřující bezpodmínečnou nekonečnou blaženost. Byla jsem osvobozena od "bytí". Tady bylo všechno nebeské. Byla jsem obklopena nebem. V této dimenzi jsem teď jednoduše "existovala“. Zakoušela jsem faktické bytí. A tato zkušenost se děla úplně na jiné úrovni existence. Vždycky jsem si uvědomovala, že jsem tenkrát byla v dimenzi mimo časoprostor a nechtěla se vrátit ke svému tělu.

Nechápala jsem rozrušení, které přicházelo od všech těch lékařů, kteří obklopovali mé tělo a s nímž jsem teď nechtěla nic mít. Vzpomínám si, jak jsem přemýšlela: "Proč jim na tom tolik záleží? Jaký je jejich problém? Jsem v pohodě, tam kde jsem." Věděla jsem, že se nechci vrátit do těla, protože jsem nechtěla čelit tomu všemu, co mě na zemi čeká. I kdybych nevěděla, co mě čeká, věděla jsem s absolutní jistotou, že to nebude nic jako ta pohoda, kterou jsem zrovna cítila. Nic nikdy nebude tak dokonalé a jemné jako tento nebeský stav absolutní blaženosti, v níž jsem se vznášela.

Ale přivedli mě zpátky do těla a zpět na zem. Když jsem otevřela oči zpátky v mém těle, byla jsem na intenzivní péči a nepamatovala si na svůj prožitek. Nic jsem si nepamatovala. Věděla jsem ale zcela jistě, že jsem se vrátila z nějaké cesty a věděla, že ta cesta trvala dlouho i přestože to byl jen krátký pozemský okamžik. Pak mi byl potvrzen ten rozruch na sále i externími lékaři. Obvykle když se pacient probudí po takové operaci, jako byla ta moje, není schopen mluvit. Obecně ta neschopnost mluvit trvá asi den, ale já mluvila okamžitě.

Zatímco jsem mluvila a smála se s lékaři, kteří byli všude kolem mě, najednou jsem pocítila neovladatelnou touhu pomoci ženě, která byla na posteli vedle mne. Byla operována po mně. Budu vždy vzpomínat na tu neverbální komunikaci, kterou jsme spolu měli. Byla to diskuze, která přišla bez mluvení nebo slov, skrze naše oči a myšlenky. Prosila mě, abych jí pomohla. Bylo ji velmi chladno a nemohla mluvit, protože, jak jsem vysvětlila, nemohla požádat lékaře o přikrývku; to je důvod, proč požádala mne. Když v euforii mluvila s lékaři, řekla jsem jim, aby ji přikryli. Mluvila jsem neverbálně, i když jsem si nepamatovala na svou zkušenost blízkosti smrti. Zjevně ta blaženost stále ve mně ještě vibrovala. Byla jsem velmi šťastná, že jsem byla schopná pomoci další živé bytosti. Vzpomínám si, že jsem silně cítila touhu posloužit ostatním a ta dáma mi tu příležitost nabídla. Dnes si stále pamatuji její živý pohled vděčnosti, který mi poslala, když ji přikryli. Cítila jsem energii lásky a velmi silný cit.

Zároveň jsem se cítila mnohem starší, než jsem byla. Vždy jsem byla plachá a nejistá. Rok před operací jsem si začala svou první romanci. Na kterou jsem stále myslela až do operace. Ale v tom okamžiku, kdy mě oživili po operaci a ve stejném okamžiku, kdy jsem měla tu zkušenost se ženou vedle mě, jsem si uvědomila, že jsem se vrátila z nějaké dlouhé cesty, ve které jsem byla velmi daleko a přesto velmi blízko. Věděla jsem také, že jsem dospěla v jediném okamžiku a že ta dívka, se kterou jsem byla před operací v souladu, už nebyla ta, kterou jsem chtěla být. Chtěla jsem něco jiného, ale nevěděla co.

Během doby kdy lékaři mluvili s mými rodiči, jsem se dozvěděla, že to bylo deset minut, během kterých vážně bojovali o můj život, protože mé srdce na jejich podněty neodpovídalo. Od toho okamžiku a dalších jedenáct let jsem si zkušenost nepamatovala. Ale pokaždé, když jsem mluvila o operaci srdce, věděla jsem, že to byla nejdůležitější zkušenost mého života, ale nedokázala jsem si vzpomenout, proč jsem se tak cítila. Pokaždé, když jsem o tom mluvila, byla jsem plná silných emocí, které mne rozplakaly. Od té chvíle jsem se už smrti nebála. I když jsem nerozuměla proč. Naopak jsem si to racionálně vysvětlila: vydržela jsem a přežila jsem ten typ operace. Lékaři mi způsobili jakýsi typ klinické smrti, tak proč bych se teď měla bát smrti?

Po nemocnici jsem znovu začala žít svůj život, ale už jsem nebyla stejná osoba. Věci, přátelé a moje zábavy předtím už mne neuspokojovaly. Byla jsem neklidná, nespokojená a začala jsem něco hledat. Jediná věc byla jasná - chtěla jsem být jiná. Chtěla jsem být jako ta žena na intenzivní péčí, a víc než to. Myslela jsem, že si tu touhu splním tím, že se přihlásím na katedru medicíny, abych se stala kardiologem. Ale moje zkušenost nebyla jako tamta. Vzpomínka na ten stav vědomí během operace srdce byla opravdu oživením mé bytosti, mojí podstatou. A z toho tam se odvíjela nit, která začala řídit události v mém životě a stala se mým průvodcem. Snažila jsem se dát všemu smysl, abych mohla uchopit události z tohoto fascinujícího dobrodružství ve správném kontextu. Záhadná a překvapivá věc je život, který jsem se rozhodla žít na této zemi, v tomto těle.

Pak, jedenáct let po operaci srdce a poté, co jsem se vdala a hned rozvedla, jsem začala odvážnou cestu sebeobjevování. To hledání přineslo úrodu v pochopení všech důvodů a pravdu o tom, proč a jak jsem skončila u oltáře s někým, kdo byl pro mne tak odlišný, že bychom se vůbec nikdy nemohli setkat. Začala jsem s psychoterapií, abych zvládla stres, frustraci, úzkost, zděšení a ztrátu manželství. Sotva jsem se vdala, okamžitě to končilo rozvodem, který se blížil. Jako první z těch sérií jsem prožila něco, co bych definovala pojmem "Probuzení vědomí".

Znovu jsem prožila to, co se stalo na operačním sále. Byla to stejná zkušenost. Najednou jsem zaslechla tlumený zvuk v levém uchu. Byla jsem "jemně" vyhozena z mého těla. Poté a pokaždé, když se to stalo znovu, jsem poznala v tom zvuku, vibraci stvoření - AOUM. Z tohoto nového pohledu mimo své tělo jsem přistála na útesu v jiné dimenzi existence. Byla to dimenze mimo čas a prostor, kde vše, co existuje, je blaženost, harmonie, svoboda a dokonalost. Všechno, co se stane, je dokonalé, protože dokonale odpovídá kosmickému řádu, v němž se všichni nacházíme. V okamžiku jsem věděla, že život, který žijeme, je iluze. Není to skutečné, protože je to stvořeno naší myslí. Neustále vytváříme myšlenky a realizujeme tyto myšlenky mimo mysl, stejně jako promítání filmových záběrů na obrazovku. V tom okamžiku jsem věděla, že skutečný život je něco jiného, než to, co si myslíme. Všichni jsme projevem energie lásky. Odkud přicházíme a kam je nám předurčeno se vrátit, abychom se znovu spojili v té originální Jednotě, která naše mysl stále vede k pocitu, že jsme ji ztratili. To místo je Ráj a naše Jednota se vším.

Ve své první zkušenosti a také ve všech následujících letech vždy prožívám stav splynutí se vším, který orientální tradice definuje jako "samadhi" nebo stav kosmického splynutí. Takže jsem zažila zkušenost splynutí se Stvořením mnohokrát. První zkušenost byla při mé operaci. Dokonce, i kdyby to závoj zapomnění na chvíli pohltil, stopa ve mně by vždy zůstala živá a znovu by mne dovedla k odhalení Pravdy existence. Měla jsem zkušenost sjednocení se vším, co žije a vibruje v tomto vesmíru. Cítila jsem jednotu s horami, které byly přede mnou, s jezery; Cítila jsem se spojená s mořem a přílivy; Cítila jsem, že mezi mnou a mraky není žádný rozdíl. Zatímco jsem byla v tomto stavu, komunikovala jsem s lidmi i se zvířaty. Věděla jsem, co si ostatní lidé myslí a co cítí. Věděla jsem, kdo je za zavřenými dveřmi. A já zůstávala v tom stavu splynutí po celé dny a týdny.

Abych to shrnula, mohu říci, že jsem dostala dar zkušenosti spojení se vším. Nosím si v povědomí, že to vše je jedinečná energie, která se pohybuje z rafinované úrovně a hlubin přes stále hustší úrovně v souladu s duševním stavem, kterým byla má zkušenost. Díky za dar, kterým znovu prožívám tu zkušenost, teď vím, že život je věčný, nenarušený a že smrt, jak ji vidíme na zemi, neexistuje. Je to jen výlet do jiné roviny existence. Od mé první zkušenosti až do dneška si uvědomuji, že každý den, v němž žiji na zemi a v tomto těle, budu prožívat radost a blaženost. Život, který zde žijeme, se nestává náhodou; naše životy jsou přímým důsledkem toho, co vytváří mysl. Jsem tady na zemi, abych každý den otevřela své srdce bezpodmínečné lásce. Jsem tady v tomto těle, abych opustila všechen zbytečný strach a spoutanost. Jsem tady na zemi, abych každodenně vyjádřila radost, kterou mám. Jsem tady, abych zde nyní objevila, kolik prostoru pro svobodu leží hluboko ve mně. Jsem tady, abych se naučila svobodu, rozšířila ji po celém světě a kolem mne. Jsem tady na zemi, abych žila šťastně a s lehkostí bytí. Jsem tady v tomto těle a v této dimenzi prostoru a času, abych zjistila, že každý okamžik je jen skutečnost, která se momentálně odehrává. Všechno ostatní je iluze vytvořená myšlenkami a vytvořená myslí. Jsem tady, abych si vzpomněla, že v každém okamžiku mohu znovu zjistit, kdo opravdu jsem já a že jsem tady, abych se bavila a hrála si, protože tento svět je radostné stvoření Boží. Jsem tady na této zemi, protože mám plné a svaté právo dělat všechno, co mě dělá šťastnou a je moje povinnost vytvořit ještě větší radost, abych přispěla k expanzi štěstí všemu ve stvoření. Přišla jsem do tohoto těla, na této zemi, abych byla srdečná a bezstarostná, tady a teď.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: 23. 9. 1976