Popis zkušenosti:

Přecházela jsem přes ulici a ztratila sandál. Bez přemýšlení jsem se pro něj otočila a byla sražena autem. Byla to nezapomenutelná rána mého života a to ještě nebylo nic ve srovnání s tím, co mělo následovat!

Viděla jsem se, jak padám do nehlubokého příkopu na okraji ulice a věděla jsem, že jsem těžce zraněná: možná i umírám? Když jsem si tu otázku pokládala, byla jsem zrovna nakládána do sanitky, která přijela k nehodě. Viděla jsem, že zdravotní sestra tam ztratila prsten, který měla od své matky a viděla jsem, kam zapadl. Po cestě do nemocnice řidič zabloudil. V tu chvíli jsem usoudila, že do nemocnice nikdy nedojedeme, ale byla jsem klidná! Pomyslela jsem si: „Takový šťastný konec? Páni!“ Vešla jsem do tunelu, který se mi zdál velmi povědomý. Postupovala jsem závratnou rychlostí vpřed a směrem domů, aniž bych měla potřebu se zastavovat a prohlédnout si tunel podrobněji - jen jsem toužila dostat se domů.

Tunel byl poloprůhledný, viděla jsem vzdálené světelné body, které vypadaly jako hvězdy vyzařující nerovnoměrné paprsky světel, připomínající světlomety zpomalujících aut v zatáčkách. Moje rychlost se neustále zvyšovala, dokud mě již ani světla nemohla dostihnout. Pamatuji si, že tunel byl jeden obrovský oblouk, který jsem neviděla, ale spíše cítila. Pak jsem se ocitla doma. Světlo mě obklopilo a já se ocitla ve věčnosti. Na každou moji otázku jsem dostala okamžitou a jasnou odpověď, i když jsem asi všemu nerozuměla. Kolem mě zněla jemná melodie s mnoha hlasy, kterým jsem nerozuměla. Pak jsem se bosá procházela měkkou trávou, skrze zvlněnou louku, na které rostl dub. Byl impozantnější než cokoli, co jsem kdy viděla, zářivě zelený, jako sám život. (Mohla bych o tom stromu napsat celou knihu, ale nebudu ho popisovat.)

Pod stromem čekal mladý chlapec, byl krásný a důstojný. Pozval mě, abych si odpočinula, nechal mě posadit se na dřevěnou lavici u stolu, na kterém byl chléb a červené víno (můj otec vyráběl víno, takže vínu rozumím a červené miluji). Když jsem se najedla, řekl: „Všechno, co vidíš, jsou jen představy. Stejně jako když vidíš psa na obloze, ale víš, že je to jen mrak. Teď se vidíš už doma, ale dobře víš, že ještě doma nejsi, musíš se vrátit.“ Odpověděla jsem mu strohým a zřetelným; „Ne." Nerozuměla jsem, proč bych měla odejít, když jsem se cítila tak skvěle. Zeptal se: "Nechybí ti tvoje matka a otec?" Řekla jsem: „Ne, brzy tady budou a uvidím je znovu!“ (Čas nic neznamenal: neexistoval.) S extrémní láskou a trpělivostí mi vysvětlil, že se toho musím ještě hodně naučit a ukázal mi můj budoucí život, jako by to byla jen jakási cesta.

Mohla jsem si vybrat různé cesty, ale musela jsem vždy postupovat z bodu A do bodu B. Důležité události a mety byly symbolizovány mramorovými sochami, zatímco ty méně důležité byly vyrobeny z tvárné hlíny, stále připravené, aby z nich bylo něco jiného. Pochopila jsem, že nejde o to, jestli čas existuje, ale že všechny situace musí proběhnout na základě mé svobodné vůle. Série mých svobodných rozhodnutí a reakcí na určité události, určovaly podmínky nalezení východisek, nebo k jejich přehlédnutí. Je to tak svobodné, že se člověk může rozhodnout nalézat je znovu: nezáleží na tom, jak dlouho to trvá, kdy nebo kde se to stane, čas a prostor neexistují, jediné na čem záleží je „splnit ty podmínky“, aby bylo dosaženo správného cíle, ke kterému jsem zatím nedospěla. Bez ohledu na jeho vysvětlení jsem se stále odmítala vrátit. Vzal mě tedy do náruče a ukázal mi řeku a všechna města za ní, ze kterých bych se už nemusela vracet. Řekl mi, že bych mohla čekat věčně a neměla bych se bát, protože určitě splním všechna jeho očekávání. Řekl mi mnoho dalších věcí, ale já byla stále odhodlaná zůstat hýčkaná v jeho náručí a ukolébávána jeho hlasem tak, že jsem ho neposlouchala. Dívala jsem se s dětskou zvědavostí na jeho prsten. Byl to basreliéf se třemi zakřivenými liniemi, které se protínaly a tvořily trojúhelník, ve kterém byl podpis, který znamenal věčnost. Řekl mi: „Nyní se můžeš v klidu vrátit.“ Opět jsem s dětinskou tvrdohlavostí odmítla jeho návrh. „Pak si budeš muset promluvit s mým otcem," řekl.

Vůbec jsem se nebála, byla odhodlaná a jeho rozhodnutí přijala. Ukázal mi cestu. Musela jsem projít labyrintem živých plotů, ale byla jsem z toho příliš vyděšená a dělala všechno, abych se mu vyhnula! Najednou jsem procházela tím živým porostem, poškrábaná a v bolestech, dobře jsem věděla, že ten živý plot je jediná věc, která mne může zranit. Pak mne vyzvedly „milující paže Otce.“ Nazval mě mým jménem (což znamenalo „moje opice plná zvědavosti a vzpoury“) a já jsem v něm poznala „svého Boha“, s nímž jsem si dříve tolik „hrávala“. Co se stalo potom, je osobní a zmíním se o tom až ke konci. Dopředu však musím zmínit, že když jsem lhala, věděla jsem, že to ví, přesto jsem to zkoušela – řekl;

„Podívejme, jsi připravena. Miluješ lidstvo?“

Já: „Ano.“

ON: „Více než sebe?“

JÁ: „Pravděpodobně - ano - teoreticky ano.“

ON: „Tolik, že by ses vzdala svého života?“

JÁ: „Ano - bezpodmínečné ano!“

ON: „Asi jsi nerozuměla. Miluješ mě?“

JÁ: „Tolik, že zůstanu věčně.“

ON: „Takže pokud mě miluješ a miluješ lidstvo, stejně jako miluješ mne, tak se vrať, a můj záměr bude naplněn v jejich prospěch!“

Tady mě nachytal - pro dobro všech!! Pomyslela jsem si. "Problém s Ním je, že má vždy pravdu!" ON telepaticky slyšel mou myšlenku a společně jsme se jí v myšlenkách zasmáli (nevím, jak to mám popsat). Nevybrala jsem si. Mohla jsem se vrátit zpět na zem, nebo odtamtud jít pryč.

Zoufale jsem plakala a obrátila se k mladíkovi, který mi kladl na srdce, abych raději na všechno zapomněla, protože stesk po domově mi bude v mém životě ubližovat. Tak si vzpomenu na svoji zkušenost jen v případě potřeby. Zřídkakdy si nechám radit a neposlouchám, proto tím steskem trpím dodnes.

Připadalo mi, že nedokážu v životě naplnit svůj osud a byla jsem naplněna hrůzou! Prosila jsem mladíka: „Prosím, prosím tě. Vím, že nenajdu svou cestu. Moc prosím; Nechci ho zklamat! Prosím tě, že když selžu, tak mě chytneš a přivedeš zpátky! V tu chvíli se formálně vzdala veškeré svobody: donuť mne, i když budu říkat ne.“ Odpověděl mi: „Věřím ti.“ Chtěla jsem ho zlíbat, ale zastavil mě. Pak se usmál a slíbil: „Ano, zasáhnu, budu s tebou každý den až do konce.“

Po pravdě řečeno, to byla jen první část mého slibu, který se týkal jen mne.

Cesta zpátky byla ve všech mých smyslech velmi bolestivá a nechci ji teď znovu prožívat. Vstoupila jsem do svého těla, jako bych si oblékala rukavice, nejprve prsty a nakonec zbytek ruky. Pak přišla intenzivní bolest a já se probrala z kómatu (tak to zaznamenal i mozkový monitor). Můj mozek prakticky trčel ven z lebky a stále tam mám velkou jizvu. Lékaři mě chtějí vždy okamžitě hospitalizovat, i když potřebují jen rentgen. Přesto jsem v pořádku a podle lékařů jsem se z toho dostala jen díky „mimořádné síle a dětskému věku.“

Když jsem se probrala, křičela jsem na všechny lékaře: „Vrahové!!!"

„Nerozumíte! Jsem připravena zemřít! Nechte mě jít zpátky! Kašlu na vás! Pomozte mi zemřít!“ Uklidnila jsem se, až když jsem uviděla sestřičku, která ztratila prsten a řekla jí, kde ho najde. Pak jsem si s obrovským úsilím začala na všechno vzpomínat, a když myslím všechno: Tak i na věci, které jsem měla zapomenout. Lékaři se velmi obávali o můj duševní stav. Nařídili mi psychologickou léčbu a také mě poslali do skupiny, která se zabývala prožitky blízké smrti. Dnes ve čtyřiceti letech mohu říci, že jsem absolutně nechápala, jak obrovskou měli pravdu. Děkuji Ti Otče, ať už je Tvé jméno jakékoli, protože ho sama neznám.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: Jaro 1972