Popis zkušenosti:

I po 38 letech mě stále pronásleduje bolest, zděšení a otřes, které přišli té historické noci v říjnu 1960. Stěží se dá vysvětlit vědomí neomezené Boží milosti a odpuštění, které následovalo po mém pokusu o sebevraždu a přetrvává až dodnes. To, o čem budu vyprávět, rozhodně není halucinace nebo sebeklam. Vyprávím, co se stalo, a doufám, že to může někde někomu pomoct poznat a přivítat Boží přítomnost v jeho nebo jejím životě v čase, kdy se smrt zdá jediným východiskem. Kdyby mi před 38 lety někdo řekl, že budu kráčet cestou ztracené víry na samé dno pekla, tak bych se tomu smál.

V roce 1948 jsem se oženil s krásnou ženou jménem Pat. Byla to oblíbená dívka a já jsem cítil jako velkou výsadu, že jsem ji získal. Tvrdě jsem pracoval na dosažení svých cílů v pozici účetního a byl jsem příliš zaneprázdněný tím, co by to mohlo přinést i přes všechny těžkosti s tím spojené, než abych si vůbec mohl všimnout narůstajících bouřkových mračen. V následujících letech se všechny moje naděje, sny a jasné vyhlídky rozplynuly. Jako člověk, který kdysi pil pouze ve společnosti a s mírou, jsem začal pít více a vice, a než jsem si uvědomil, co se děje, dostal jsem se na hranici vážné závislosti na alkoholu. Výsledkem byla úplně ztracená víra, strachy, impotence a sebelítost. Po pouze sedmi měsících toho, o čem jsem si stále myslel, že je perfektní manželství, jsem zjistil, že mne žena podvádí, a to mne posunulo ještě hlouběji do utrácení a chlastu. Také jsem byl obviněn, že jsem zničil naše manželství. Pokaždé, když vyšla na světlo nová aféra, ať už to byla krátká aféra nebo celoroční romance, řekl jsem mnoho zraňujících věcí a udělal vše, co jsem mohl, aby žena cítila velkou vinu. I přesto byla tehdy na schůzce, když jsem se konečně rozhodl udělat něco s tím, co jsem viděl jako totálně beznadějnou a zvrhávající se situací.

Jak Pat odešla, pravděpodobně na celou noc, strčil jsem své dva chlapce a malou dceru do postele a poslouchal jejich modlitby. Modlitby mi v té době připadaly poněkud plytké a nesmyslné. Nenacházel jsem v modlitbě žádnou jistotu ani naději. Stal jsem se zapřisáhlým ateistou. Když to vypadalo, že děti usnuly, posbíral jsem materiál k tomu, o čem jsem uvažoval jako o „posledním útěku“; dvě lahvičky tablet na spaní a lahvičku na předpis z lékárničky - léky na uklidnění, které jsem hromadil. S přidáním tří lahví chlastu jsem myslel, že mám vše, co potřebuji, abych zrealizoval svůj velký útěk. Vybavuji si, jak mi doktor říkal, abych nemíchal alkohol s těmito pilulkami nebo že mne to může zabít. Tehdy jsem neměl touhu zemřít, ale přesto náš rozhovor do mě zasadil sebevražednou myšlenku.

Napsal jsem dopis na rozloučenou a nasypal si pět uklidňováků. Namíchal jsem si drinky s alkoholem a připil jsem si s prázdnou židlí mé ženy. „Připíjím na nic, na nicotu“ Kapsle lehce sklouzly dolů a projelo mnou falešné teplo chlastu. „Jsem na cestě“, pomyslel jsem si a nebylo návratu!! Na můj druhý drink padla sedativa a moje prsty na rukách a nohách začaly brnět. „No, možná ty pilulky vůbec nebudou fungovat“ pomyslel jsem si. Cítil jsem se ne opilý, ale jen trochu otupělý a malátný. Měl jsem strašný strach, že budu ve svém pokusu zastaven, jako jsem byl ve všem ostatním, co jsem považoval za důležité, a tak jsem si dal další hrst prášků na spaní. Když jsem si nalíval svůj poslední bourbon, moje ruka byla stále stabilní. Co mám dělat, co budu dělat, když to nezafunguje? Pocítil jsem pálení, které začalo narůstat v mém žaludku. Můj návyk v alkoholu byl tak silný, že pár drinků k obědu, posilňovák na cestu domů, dvě flašky vodky nebo bourbonu, když jsem skončil večer, byly stěží dostačující, aby otupily mou bolest a frustraci. Nechci se vzbudit jen s další kocovinou a se všemi svými problémy, které mne stále sžírají. Nechci se už nikdy probudit. Dorazil jsem všechen chlast a pilulky a začal jsem vidět něco jako tmavý mrak, který se ke mně přibližoval. Přicházelo to přímo skrze strop mojí kuchyně, přiblížil se ke mně a pohltil mě. Cítil jsem, jak se rychle pohybuji tunelem. Viděl jsem světlo na konci tunelu a byl jsem zvědavý, jestli je to místo, kam jdu. Nevím, jestli jsem už byl mrtvý nebo ještě naživu, ale vzpomínám si, že jsem se podíval zpět a viděl jsem, jak jsem ležel v mdlobách na kuchyňské podlaze, úplně netečný k této druhé časti mého já, která vypadala, že někam směřuje. „Je tohle smrt?“ Chtěl jsem vědět. „Ne“ přišla odněkud odpověď.

Byl jsem šokován, když jsem uviděl bytost neuvěřitelné krásy, vyzařující velkou lásku, soucit a vřelost. Byla to bytost krásného zářivého bílého světla, která vyzařovala stříbrná vlákna ze svého nitra. Zdráhal jsem se něco říct a potom jsem si uvědomil, že tato úžasná bytost světla čte mé myšlenky. „Ne!“ zopakoval znovu. „Takto nevypadá smrt. Pojď, ukážu ti to.“ Pamatuji si, že jsem s ním letěl přes nějakou propast, kde se mi naskytl pohled na velmi deprimující scénu s krajinou zcela bez krásy, bez života, kde se lidé šourali dokola se sklopenými hlavami a shrbenými rameny zcela deprimovaní a rezignovaní. Zůstávali s hlavou sklopenou a dívali se na svá chodidla a bezcílně bloudili kolem, občas do sebe narazili, ale pokračovali stále dál. Byla to děsivá myšlenka, že tu budu bloudit zdeptaný společně s těmito ztracenými dušemi, ale zdálo se, že hlas pochopil moje zděšení a zmírnil ho následujícími slovy: „To je Peklo, které si vytváříš. Nakonec budeš muset jít zpět na zemi, prožít nový život a znovu čelit stejným potížím, kterým jsi čelil v tomto životě. Do té doby zůstaneš s těmito ztracenými dušemi. Sebevražda není východisko.“

Byl mi ukázán panoramatický pohled na můj život. Posledních pět let, které byly tak zatížené mou závislostí na alkoholu, ve mne zanechalo nejvíc bolestivých věcí a vzpomínek, jaké jsem si vůbec dokázal představit. Byl mi ukázán obraz, jaký dopad měl vliv alkoholu na život mých malých dětí a výsledek, který by způsobil v jejich budoucnosti. Viděl jsem zármutek, který by prožívaly mé děti nad mojí ztrátou a ztrátou rodiny. Bylo mi ukázáno, že se jejich matka o ně dobře nepostará a nakonec by byly umístěny do dětského domova. Také jsem dostal náhled na to, jak by můj alkoholismus ovlivnil život mých dětí, kdybych pokračoval v pití tak, jak jsem si zvykl a zůstal s rodinou. Viděl jsem, že všechny tři děti – dva chlapci a děvče – budou následovat můj ubohý příklad a každé nakonec sáhne po láhvi, aby uteklo před každodenním stresem, dokud nebudou všechny na cestě stát se také alkoholiky. Vidina mé milované dcery, jak vyroste, vdá se za chlápka alkoholika, který jí nakonec bude bít a vynucovat si pohlavní styk na jejich čtyřech dcerách, bylo víc, než jsem dokázal unést. Byla to facka do tváře. Obrovská revize reality.

Viděl jsem, kdybych se posbíral a začal se chovat jako zodpovědný otec a vzor, že by všechny tři děti vyrostly a byly šťastné a tvořivé. To neznamená zcela bez bojů každodenního života, ale měly by šanci vytvořit si vlastní cestu, nezávislou na užívání návykových látek. Viděl jsem, kdybych zůstal a choval se jako skutečný otec, jak se můj nejstarší syn bude moct stát významným člověkem ve své době. Viděl jsem i obrácenou stranu této budoucnosti, kdybych s nimi zůstal jako slabý opilý otec, dal se na drogy a skončil ve vězení kvůli činům, které bych spáchal, abych získal peníze na drogy. Bylo to pro mě děsivé a rozhodl jsem se přímo tehdy a tam, že to není to, co chci pro své děti ani pro sebe. Bylo mi ukázáno, kdybych pokračoval jako beznadějný ubohý opilec, že by nebylo kam uniknout. Jelikož si musím prožít všechny zkoušky a traumata, která mne přivedla až k bodu sebevraždy, musel bych jim čelit znovu v jiném životě, a to se mi zdálo ještě děsivější, než jsem si byl ochotný připustit. Plakal jsem. Zdálo se, že bytost světla chápe, že jsem naplněn pocity viny, lítosti, soucitu a lásky. Řekl přísným hlasem, ale stále jako když otec mluví k synovi, „Tvůj život nemůžeš brát, jak se ti zlíbí. Stvořil jsi sám sebe? Dal sis život? Ne. Tak si také nemůžeš vybírat smrt.“ Nemohl jsem mluvit, nemohl jsem myslet, plakal jsem ještě víc. Pomyslel jsem si, že ta bytost musí být Duch svatý, který mi byl seslán. Hlas, nyní mírněji, pokračoval, „Nejsem s tebou hotový, tvá práce neskončila, vrať se zpět a udělej to, co jsi mínil udělat.“

První, co jsem uviděl, když jsem se probudil, byla obrovská úleva na tváři mé dcery. Nancy se v noci probudila a marně se snažila, aby ve mně udržela jiskřičku života. „Ach tati“ řekla „tak jsem se bála, že jsme tě ztratili. Byl jsi tak studený a ani jsem necítila bít tvé srdce“

V kuchyni má žena připravovala oběd. „Děti, pojďte si dát“, volala, „a ty si můžeš dát taky, jestli se zvládneš takhle opilý dostat ke stolu“, řekla sarkasticky. Cítil jsem se totálně vyčerpaný a strašně hladový, ale vůbec jsem neměl kocovinu. Z nějakého zvláštního důvodu jsem neměl ani tu silnou bolest, kterou jsem cítil minulou noc poté, co jsem se předávkoval léky. Nejlepší na tom bylo, že jsem stále cítil tu vnitřní lásku, klid a péči, které přišli minulou noc.

Bylo by příjemné říct, že život byl od té doby dokonalý, ale byla by to lež. Odloučení a rozvod byly srdcervoucí, i když jsem si udržel děti. Chtěl jsem děti a ony chtěly mne a přítel mé ženy je nechtěl. Skončil jsem s prací účetního a trvalo to, než jsem se stal profesorem na místní střední škole, a bylo to obtížné.

Vyčerpal jsem všechny své úspory a penzijní fondy, abych zaplatil účty a udržel rodinu nedotčenou během dlouhého měsíčního hledání práce, a stálo mne to pocit bezpečí, jaký jsem kdysi míval. Učil jsem se nové věci do práce a obojí tehdy bylo pro mne velmi náročné. Nicméně pocit klidu a útěchy, který jsem poprvé poznal, když jsem stál na samém okraji Pekla, mne nikdy neopustil a nedovolil mi ztratit mou nabytou víru a důvěru. Někteří přátelé nechápou, proč se necítím zahořklý; nejlepší odpovědi leží ve dvacátém třetím žalmu: „I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.“

Uvědomil jsem si, že od mého zážitku se již více nebojím smrti, mám na život mnohem duchovnější pohled a beru nyní velmi vážně zodpovědnost za výchovu svých dětí. Jsem tu pro ně a můžu hrdě prohlásit, že jejich životy jsou mnohem lepší, když jsem se stal otcem, jakým jsem měl vždycky být. Také jsem se seznámil a oženil s krásnou ženou, která je krásná i uvnitř a která mi dává sílu a odvahu dostat se skrze všechny životní zkoušky a strasti. Nikdy nezapomenu na svoji zkušenost ze samého pokraje Pekla a to, co mne to naučilo.

Negativní Prožitek Blízkosti Smrti není negativní, když z něho vzejde něco dobrého. Nyní jsem poradce faráře a bokem dělám nějaké účetnictví pro malé podniky. Moje děti jsou samostatné a mají šťastné, plné a tvořivé životy. Cítím se vyrovnaný a klidný.

Základní informace:

Druh zážitku:    Muž