Popis zkušenosti:

Byla jsem na návštěvě u mého přítele, který tam měl bratra ze zahraničí s nějakou ženou, kterou kdesi splašil. Všichni byli opilí, seděli kolem stolu, smáli se a bavili. Byla jsem nachlazená a měla ušní infekci a už jsem to nemohla vydržet. Než můj manžel v roce 1973 zemřel, vybral mi tohoto muže jako toho, za kterého bych se měla po jeho smrti vdát. Manžel věděl, že už nemá moc času a bál se, že bych se nikdy znovu nevdala (a nejsem). Podnikal vedle naší realitní kanceláře a vypadal jako skvělý chlap. Byl to skvělý přítel, ale ani jeden z nás nevěděl, že je to alkoholik, protože jsme ho znali jen v pracovní době. Zkoušela jsem snad všechno, co mě napadlo, aby pít přestal, ale nikdy se mi to nepodařilo. Dala jsem mu na výběr - chlast nebo já.

Po našem pětiletém vztahu si vybral chlast a já ho opustila. (Tohle se mi stalo, když jsme spolu byli asi čtyři roky.) Seděla jsem na otočné barové stoličce v kuchyni. Otočila jsem se, abych vstala a odešla, cítila jsem, jak začínám padat. Pak si pamatuji, jak jsem najednou byla nad střechou domu. Viděla jsem skrz střechu ležet na podlaze zkroucené ženské tělo. Bylo velké asi jako panenka Barbie. Zrak i sluch jsem měla úplně skvělý.

Ta žena, se kterou jsem tam byla, přiskočila k tělu a otočila ho. Viděla jsem, že to tělo bylo moje. Na čele byla velká tržná rána a krev tekla po tváři na podlahu. Žena natáhla ruku, vzala utěrku z umyvadla a pokusila se umýt krev z očí a obličeje. Utěrka byla dost mokrá, takže tu krev jen ředila. Bratr mého přítele přiběhl rychle k tělu a zkoušel pulz krční tepny. „Nic necítím.“ Zkusil najít puls na obou zápěstích. Žena přiložila obličej k nosu a ruku položila na hruď. "Nedýchá."

Bratr položil ucho na srdce. Žena dala tělu dva vdechy a bratr zahájil masáž srdce. Můj přítel začal hystericky plakat. „Sivie, pokud zemřeš, zabiju se. Nemůžu bez tebe žít. Miluji tě. Pokud budeš žít, už nikdy nebudu pít. Bože, prosím, nenech ji zemřít.“

Začínalo to být husté. Viděla jsem bez očí, slyšela bez uší a komunikovala bez úst, nebo tělem. Věděla jsem všechno z minulosti i současnosti. Cítila jsem se v přirozeném stavu a tělo bylo jen přechodný nepřirozený stav. Byla jsem doma - tam, kam jsem patřila a kde jsem chtěla zůstat.

Asi jsem měla být v tomhle velmi slabém a nemocném ženském těle. Bylo to přesně to, co jsem zřejmě potřebovala zažít, abych jako duch dospěla k poznání a mohla dál duchovně růst. V jakémsi srovnání, mi to připadalo jako chodit na univerzitní přednášky, které jste nenáviděli (jen jako kalkul), ale věděli jste, že tam musíte jen proto, abyste mohli promovat. Takže jsem neochotně souhlasila, že si vezmu tohle tělo, které patřilo rodině, se kterou jsem nikdy předtím nebyla v kontaktu. Také jsem věděla, že jsem v předchozím těle byla obrovský muž, který týral ženy a děti. Potřebovala jsem asi dojít k poznání, jaké to je být slabou nemocnou ženou. Pochopila jsem, proč jsem dyslektik. Najednou se to pro mne stalo skutečnou výzvou, v těch čtyřicátých a padesátých letech dvacátého století, kdy jste byli ponižováni a trestáni za to, že jste nevěděli, co je vpravo a co vlevo.

Možná bych měla objasnit, proč jsem si vybrala ošetřovatelství a vždy, když jsem se pokusila tuto práci ukončit, nebo odejít do jiné profese, byla jsem okolnostmi donucena se vrátit. Všechno bylo jasné. Odešla jsem do školy daleko od domova a měla jen jednu tašku, do které jsem si mohla všechno sbalit. Mezi tím vším, co jsem si mohla vzít, tam zůstalo malé místečko. Musela jsem si vybrat jednu jedinou věc, kterou si vezmu s sebou (například - oblíbeného plyšového medvídka) - vybrala jsem si své umělecké schopnosti a byla to moudrá volba. Duchové věděli, stejně jako já, že jsem na své nové cestě. Pak se na konci uličky rozjasňovalo jasné bílé světlo. Chtěla jsem se k němu přiblížit. Bylo jasnější a jasnější a já se se snažila tam dospět rychleji a rychleji. Oni i já jsme věděli, že jsem souhlasila s tím, že si toto tělo beru velmi neochotně a že jsem svůj úkol v něm nedokončila.

Cítila jsem se klidná, že už nebudu osamocená a sama jsem schopna si zapamatovat hodně věcí, kterými jsem prošla. Připadalo mi to jako vzrušující debata s velvyslancem, který zde má dokázat, že na něj mohou být hrdí. Spoustu let jsem se modlila, abych sama sebe ve svém srdci přesvědčila, že po smrti stále něco je. Abatyše a jeptišky mi v mých sedmi letech říkávali "nevěřící Tomáš", jelikož jsem všechno zpochybňovala. Věděla jsem, že mluví nesmysly, i když jsem nevěděla, co je pravda.

Světlo vědělo, jakou bolest se snažím pamatovat. Snažím se dávat smysl úryvkům snů, které ostatní děti neměly. Několikrát jsem málem zemřela při těžkých nemocech a ve čtrnácti jsem měla sny o tom, že budu mimo své tělo a budu v jiných tělech s jejich zkušenostmi, které jsem nedokázala vysvětlit - nesouhlasila jsem se svým náboženstvím.

V šesti letech jsem uviděla malou sochu Michelangelova Davida s fíkovým listem. Rozzuřila jsem se, ala sama nevěděla proč. Jednou jsem našla kousek jasně modrého kamene v potoce poblíž našeho domu. Opatrně jsem ho vykopala a vzrušeně jsem běžela k matce. Řekla jsem jí, že tohle je ta barva, kterou on nutně potřebuje. Někdo to tenkrát podle mého úsudku potřeboval. Ale nevěděla jsem, kdo. Byla jsem velmi zarmoucená a plakala. Nakonec si jej matka vzala a řekla, že si ho pro něj schová. Jednou v noci, když jsem měla horečku (kterou jsem mívala často), jsem ho slyšela říkat: "Dlouhé a pomalé údery". Považovala jsem ten studený hladký kámen za veledůležitý artefakt. Musela jsem ho leštit hrubým hadříkem a jemným práškem z nějaké hromady prachu. Jednou jsem byla kdesi vysoko a bála se, že spadnu, ale více jsem se bála "jeho". Jako dospělá jsem viděla obrázek skutečného "Davida" a hned jsem věděla, že to je on. Jsem stále velmi připoutána k této soše. Ale teď vím, kdo mě provázel.

Světlo mi slíbilo, že takové představy už mít nebudu a budu si to pamatovat, až se vrátím do těla. Věděla jsem, že i když tam chci zůstat, musím se vrátit a vrátila se. Najednou jsem byla zpět ve svém těle, třásla jsem se zimou a nesnesitelnou bolestí. Nic jsem přes krev v očích neviděla. Ta žena mi položila suchý hadřík na hlavu a otřela mi tvář. Uložili mě do postele a odešli. Můj přítel odpadl.

Kolem půlnoci přišel domů jeho spolubydlící a vzal mě do nemocnice. Tam mi zašili tržnou ránu na čele a poslali mě domů. Sestra na pohotovosti si myslela, že mám otřes mozku, ale doktor ji neposlouchal. Doporučila mi, abych už před otevřením ordinace seděla na schodech u svého lékaře. Byla jsem tam. Potvrdil otřes mozku, ale když jsem se mu snažila vyprávět, co se mi stalo, řekl mi, abych s těmi povídačkami přestala, nebo mě bude muset poslat jinam. Dlouho jsem to pak nikomu neřekla.

Pro nikoho to není tak důležité, jako pro mne. Ať už znáte "pravdu", nebo ne, nic to nezmění. Kdysi byli všichni „přesvědčeni“, že Země je placka a slunce se točí kolem Země, která však vždy byla kulatá a točila se kolem Slunce. Nevím, proč jsem na vašich stránkách. Nevím, proč to píšu. Už tyto věci nezpochybňuji. Děkuji vám za příležitost můj příběh zveřejnit. Cítím se lépe, i když si myslím, že to možná ani nikdo nebude číst. Ještě jedna poznámka. Můj milovaný manžel, má spřízněná duše, který zemřel v roce 1973, tam nebyl. Nečekala jsem, že tam bude. Vrátil se sem, ale v tuto chvíli mne nenapadá, kde by mohl být.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: 1977