Popis zkušenosti:

Leželi jsme s manželem v posteli a dívali se na televizi. Obrátila jsem se, abych se k němu schoulila a v tu chvíli to začalo. Bylo to jako by mě z jednoho boku do druhého, probodl oštěp nebo meč. Bolest byla tak intenzivní, že jsem se podívala, jestli mi neteče krev, i když to bylo nelogické. Bolest trochu ustoupila a já si myslela, že to přejde. Celou noc jsem se uklidňovala, ale občasná prudká bolest mi dávala najevo, že se asi něco stalo. Udělala bych lépe, kdybych hned v tu noc odjela, ale myslela jsem si, že se to zlepší. Nemocnice byla drahá, takže jsem se snažila, abych tam nemusela a zůstala doma.

Hned ráno se ta intenzivní bolest ozvala znovu. Tentokrát to bylo silnější a trvalo to déle. Náš byt je záměrně vybudován pro zdravotně postižené, ale přísahám, že jsem se musela hodně přemáhat, abych zasunula tyč vedle toalety. Rozhodně nastala chvíle odjet na pohotovost. Mám špatnou kyčel a chůze na dlouhé vzdálenosti je pro mne bolestivá. Díky bohu, že máme invalidní vozík, protože jsem nemohla projít ani kolem pohovky a téměř jsem se zhroutila na podlahu v ložnici, když jsem se snažila obléknout. Můj manžel mě posadil na invalidní vozík a dotlačil mě k autu. Těch dvacet minut jízdy autem bylo nejdelších dvacet minut v mém životě. Když jsme přijeli na pohotovost, nikdo se mnou neztrácel čas a hned začali s milionem testů: rentgen, CT a krve tolik, že si to ani nedokážete představit. Když mě začali připravovat na mimořádně naléhavou operaci, už si toho moc nepamatuji. Bylo to vážně děsivé.

Moje další vzpomínka je, na temnou prázdnotu. Nebyl tam ani tunel, ani usmívající se rodina ani předoucí koťátko. Byla jsem v přítomnosti nějaké bytosti a nevěřím, že to byl anděl. Byl vysoký, s velmi dlouhýma rukama a nohama. Byl skvrnitý, zelenavě šedý a jeho kůže byla drsná. Měl křídla, která vyrůstala z jeho rukou, a byla srostlá s jeho trupem, jako křídla netopýra. Ani jednou jsem mu neviděla do obličeje. Bylo to spíš tím, že jsem ho viděla jen z mého úhlu pohledu, diváka shora a za bytostí. Nebála jsem se ho. Uvědomovala jsem si, že tam jsem, protože jsem nemusela tu operaci přežít. Bytost se ke mně přiblížila a velmi jemně kolem mě ovinula paže s křídly, aniž by řekla jedno slovo. Když mě sevřel pevněji do svého objetí, otočila jsem hlavu a opřela si tvář o jeho hruď. Vůbec jsem neměla strach. Spíše jsem to přijala a byla připravena dobrovolně odejít ze svého života. Byla jsem trochu smutná, že ztratím svoji rodinu, ale věděla jsem, že všichni budou v pořádku. Cítila jsem se klidná a vyrovnaná. Pak jsem měla pocit, jako bych byla zbavována jeho objetí. Nelpěl na mně ani nebránil mému vytažení. Když jsem byla vytažena z jeho náruče, jednoduše se mě už jen přidržoval.

Probudila jsem se na JIPce, stále s intubací v ústech. Vypadalo to, že jsem okamžitě ocitla mimo dosah té bytosti. Další týden mého života začalo neskutečným peklem.

Nějaký pacient vedle mě neustále volal: „BOLÍ TO !! BOLÍ TO!!' Měl mozkovou obrnu. Byl vyděšený, zmatený a zoufalý od bolesti. Když mě přeřadili k běžným pacientům, byl tam přemístěn také. Sestry a pečovatelky se chovali naprosto neprofesionálně, neustále vcházeli do pokoje a klepání na dveře nebralo konce. Alarmy od mých infuzí zněly téměř nepřetržitě. Jednou jsem měla ve svých žilách dokonce sedm infuzí najednou. Vypadalo to, že chtějí využít každou příležitost, aby mi mohli přidat další jehlu s infuzí. Nejdříve jehlu vytáhli, aby se vzápětí vrátili zpátky, s další dávkou. Dokonce i infuzní terapeutka se rozzlobila, protože nechtěla, aby mi pořád ubližovali. Jednu z mých sester jsem snášela velmi špatně, protože jsem si nemohla ani zdřímnout mezi neustálým klepáním na dveře a výkřiky chlapa „BOLÍ TO!!“. Terapeutka pak dala na dveře cedulku s poznámkou, aby mě pár hodin nerušili a hned po dvou minutách se ozvalo další klepání, pečovatelka jen chtěla doplnit zásoby v mém pokoji, aniž by si cedulky všimla. Můj manžel se musel přijít přesvědčit, že ihned odešla.

Každopádně, tohle je celý můj příběh. Je to už něco přes tři měsíce, já se stále zotavuji a v budoucnu mě čekají další operace. Myslím na ten prožitek každý den. Nikdy na něj nezapomenu, ani na podrobnosti z této zkušenosti. Mohu říci, že už se smrti nebojím. Přesto se teď nedokážu smířit s každodenním životem, protože vím, že na druhé straně je něco, co přináší úlevu. Také si uvědomuji, že náš život je jen dočasný stav. Nechci nikam spěchat; Vím, že se ještě mám hodně co učit. Ale někdy se cítím ztracená. Vím, že všechno tady, v této říši jednou pomine. Přechod na druhou stranu pro mne znamená, že budu osvobozena od tohoto světa s jeho odpovědnostmi a útrapami na srdci. Teď se mi život jeví, jako úplně triviální. Jako.., nejsem bohatá, ale nemám ani pocit, že to je důležité. Bohatství si nikdo neodnese.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: 11/06/2019