Popis zkušenosti:

Okolnosti:

Bylo mi přibližně 19 let. Studovala jsem na vysoké škole v New Yorku. Vedla jsem celkem vyrovnaný život. Byla jsem prostě normální městská, šťastná teenagerka. Díky mé výchově jsem byla na svůj věk trochu naivní. Dělala jsem spoustu kulturních aktivit a cestovala jsem. Moje rodina pochází z Rakouska-Uherska, vyšší střední třída, nijak zvlášť nábožensky založená, ale s vysokou morálkou. Jsem zdejší první generace a byla jsem vychovaná jako Američanka, jak to jen za daných okolností bylo možné.

Byla chladná zimní noc. Byla jsem s přáteli na večírku v Upper East Side, na oslavě nastěhování do nového bytu. Bylo už dost pozdě večer a bylo asi sedm stupňů pod nulou a foukal mrazivý vítr. Ztratila jsem pojem o čase, a tak jsem se snažila vymyslet co nejlepší a nejlevnější cestu zpět do svého bytu v centru města, protože jako studentka jsem byla věčně ve finanční tísni. Chtěla jsem toho co nejvíce zvládnout sama, bez finanční pomoci rodiny. Bylo už příliš pozdě použít hromadnou dopravu a příliš drahé vzít si taxi. Přítel jedné kamarádky měl VW brouka. Kamarádka bydlela asi 4 nebo 5 bloků daleko ode mě a zeptala se, jestli bych nechtěla svézt do města. Řekla jsem, že ano!

Když jsme se chystali k odjezdu, zjistila jsem, že v tomhle malém autě nás pojede sedm lidí. Pro teenagerský úsudek to bylo v pořádku. Byla to relativně krátká jízda. Na zadním sedadle seděli tři lidé a na nich ležela ještě jedna dívka. Já jsem seděla vpředu nad řadicí pákou auta, mezi řidičem a kamarádkou. Řidič se rozhodl jet po jedenácté avenue do centra města. Jedenáctá avenue vypadá podobně jako jako Park Avenue; obousměrná třída se středovým dělicím pásem, která vede skrz Hell's Kitchen. Všechno vypadalo normálně, řidič jel rychlostí asi 20 mil za hodinu, aby chytil všechna zelená světla po cestě.

Vlastní zkušenost

Poslední cedule s číslem ulice, kterou jsem viděla, byla 52. nebo 53. Právě když jsme se blížili k další křižovatce, uviděla jsem velké černé auto, které se velmi rychle blížilo k 11. avenue z ulice, která nejspíše musela být 51. ulice. Všimla jsem si, že jede touto jednosměrnou ulicí špatným směrem. Otočila jsem hlavu, abych řidiče varovala před touto situací, a uviděla jsem v jeho tváři výraz čiré hrůzy. Ještě dnes vidím jeho tvář, když zavřu oči. Už věděl, že se tomuto rychle jedoucímu autu nemůže vyhnout. Věděla jsem, že nabouráme, a otočila jsem se, abych se podívala, jak se blíží. Nebyl způsob, jak se lépe zajistit, a nebyl čas. Slyšela jsem náraz, zvuk skřípajícího kovu a krátký zvuk tříštícího se skla a pak všechno zmizelo do nicoty.

Nicota se těžko popisuje. Žádný smyslový vstup nebo výstup. Nevím, jak jinak to nazvat, než jako černotu nebo nicotu. Bylo to podobné jako v celkové anestezii, ale přišlo to okamžitě, ne postupně. Bylo to jako černá barva, která velmi rychle stekla po okenním skle. Neměla jsem žádný pocit času ani prostorového vztahu k čemukoli nebo komukoli. Neměla jsem schopnost myslet ani uvažovat. Bylo to prostě... nic. Já jsem nebyla já, nikdo ani žádné místo nebylo ničím. Je těžké to vysvětlovat.

Nevím, jak dlouho tento pocit trval. Nebyl tam žádný vztah k času. Pak se se mnou začalo něco dít. Cítila jsem se, jako bych byla ponořena do něčeho něco, co budu nazývat „těžká černá voda“ a měla jsem pocit, jako bych se dusila, dech se mi vytrácel z hrudi a nemohla jsem se nadechnout.

Nějak jsem věděla, že to souvisí se smrtí. „Těžká černá voda“ ve skutečnosti nebyla černá. Byla to barva, která neexistuje. Bylo to temné a zvláštní. Nikdy před ani po této zkušenosti jsem tuto barvu neviděla.

V tu chvíli jsem byla schopna uvažovat a cítila jsem, jak mě přepadá velká panika. Nějak instinktivně jsem věděla, že pokud nezačnu rychle „plavat vzhůru“ a nedostanu hlavu nad tuto „těžkou černou vodu“, určitě se v ní utopím a zůstanu takhle navždy. Měla jsem pocit, že jsem velmi hluboko dole, ať už byla tato látka podobná vodě jakákoli, měla jsem strach, že v tomto stavu nebo místě zůstanu navždy, pokud se nepokusím dostat ven. Začala jsem tedy používat veškerou svou vůli a energii k „plavání“ za vzduchem tak rychle, jak jsem jen mohla. Byl to velmi únavný boj a měla jsem pocit, že plavu velmi dlouho a nikam to nevede. V žádném okamžiku jsem neměla pocit, že bych tento boj za svobodu vyhrávala. Nevzdala jsem to a plavala, instinktivně jsem směřovala směrem, který jsem považovala za směr „nahoru“. Nikdy jsem si nemyslela, že to je nesprávný směr, ani jsem na to nepomyslela. Nevím, jak jsem poznala, která cesta vede nahoru.

Pak jsem najednou uslyšela hlasy, které mluvily kolem mě. Bylo to, jako by mi někdo zapnul sluch. Neměla jsem žádné jiné smysly. Jen jsem slyšela hlasy. Žádné vizuální vjemy, necítila jsem dotek, teplotu ani bolest. Jasně si pamatuji všechno, co ty hlasy říkaly. Pamatuji si například: „Je na té straně volná? Pospěšte si, než to bouchne, dostaňte ji ven TEĎ!!!! Hrozně to hoří.“ Spousta paniky, hlas mé přítelkyně, který křičel, ale nedával žádný smysl, a něco, co znělo jako spousta mužů, kteří na sebe křičeli rozkazy. Děsivé pandemonium. Bylo to lepší než nic. Cítila jsem úlevu, ale pod nohama jsem viděla černou vodu, jako by mě někdo zvedl do vzduchu, a poslouchala jsem tu vřavu, která postupně slábla jako hudba v pozadí. Z nějakého důvodu jsem v tu chvíli viděla své bosé nohy viset pod sebou ve vzduchu, vysoko nad vodou. Těsně nad nohama jsem viděla spodní část bílé noční košile. Pořád jsem se na to dívala, ale zdálo se, že děsivá část je pryč, alespoň pokud se týkalo mého vztahu k černé vodě. Viděla jsem, ale ne svýma očima. Další zážitek, který nedokážu popsat.

Jako sen, ale ne tak docela.

V ten moment věci nějak poskočily v čase a vztazích. Nejsem si jistá, co se stalo, ale slyšela jsem, jak nějaký muž říká: „Ona se hroutí...“ a já jsem zase „vyletěla“.

Podruhé jsem byla vržena do nicoty, která se před černou vodou objevila. Nemohla jsem už nic „vidět“ ani slyšet. Voda se naštěstí nevrátila. Opět chyběl časový prvek. Myslím, že jsem si až mnohem později uvědomila, že mluví o mně. Přišlo mi zajímavé to poslouchat. Neměla jsem žádné názory ani pocity na to, co se kolem mě děje.

Podruhé se mi obnovil sluch a já slyšela, co se říká. Věděla jsem, že jsem se osvobodila od auta a jsem někde jinde. Slyšela jsem svou kamarádku. Od té chvíle se zdálo, že je blízko. Hodně se mluvilo a bylo mnoho otázek, koho je třeba „jejím" jménem kontaktovat.

Slyšela jsem mužský hlas: „Je roztomilá, co je s ní? Není už mrtvá?“ Ten člověk zněl nesouvisle, takže jsem si nemohla být jistá, co říká, a nevěděla jsem, o kom mluví, ani mě to nezajímalo. Slyšela jsem zvuky v sanitce a lékařské řeči a kamarádku, která křičela, že její „matka je soudkyně a bude všechny žalovat“. To byla věta, která ve mně vyvolala paniku a já si uvědomila, že mluví o mně. Snažila jsem se mluvit, křičet, hýbat se... cokoli, abych jim řekla, že je slyším a že jsem uvnitř. Nemohla jsem dělat nic jiného než poslouchat. Začala jsem se bát, že mě pohřbí zaživa, a pak jsem se zase vrátila do nicoty. Poslední věc, kterou si z tohoto večera pamatuji, bylo probuzení v něčem, co vypadalo jako ohromná bílá místnost. Stál nade mnou obrovský newyorský policista a pořád dokola opakoval: „Měla jsi zatracené štěstí, holka...“ Uviděla jsem pohledného muže v mém věku a vedle sebe na stole ležícího člověka ve svěrací kazajce. Pak už si nic nepamatuji, až o několik měsíců později, když mi řekli, co se mi stalo.

Měli jsme havárii. Byla jsem prohlášena za mrtvou a oživena. Moje kamarádka měla prasklou hrudní kost. Ostatní spolucestující vyvázli bez vážnějších zranění. Prý díky tomu, že jsme byli v autě namačkaní těsně na sebe, se zranění minimalizovala. Muž v černém autě jel rychlostí 55 mil za hodinu, vůbec nebrzdil, a narazil do auta, ve kterém jsem seděla. Byla jsem vymrštěna vpřed skrz čelní sklo auta a v polovině cesty jsem uvázla. Rukou jsem přerazila volant na polovinu a byla jsem úplně sevřená v pokrouceném vraku.

Záchranáři měli problém mě vyprostit z auta. Auto přeskočilo dělicí pruh, smykem přejelo severní pruhy a narazilo do elektrického sloupu. Kolem auta byly jiskřící dráty. Z auta unikal benzín. Hlasy, které jsem slyšela, byli skuteční lidé, kteří se mě snažili dostat ven, než auto vybuchne nebo začne hořet. Vyprostili mě z auta a odnesli do baru nedaleko místa nehody, kde mě položili na stůl, kde jsem čekala na příjezd sanitky. Byl tam opilý muž, který se ptal, jestli jsem mrtvá. Odvezli mě sanitkou do nemocnice a v sanitce jsem měla zástavu srdce. Moje přítelkyně křičela vyhrůžky o žalobě a jela se mnou v sanitce.

Nikdo si nepamatuje newyorského policistu a muže ve svěrací kazajce. Ten hezký muž, kterého jsem viděla, byl můj tehdejší přítel. Nemohla jsem ho poznat jako někoho z mých známých. Dlouho jsem ani nevěděla, kdo jsem. Stále si nejsem jistá, jestli tam byl v té době, nebo někdy později. Věděla jsem, že jsem v bezpečí a naživu.

Co pro mě tato zkušenost v mém životě znamenala

Těžko odpovědět. V různých momentech mého života to znamenalo různé věci. Bylo mi 19. Nyní je mi 38. Nevím, jak moc moje životní zkušenost změnila můj pohled na tuto zkušenost. Těžko říct. Vím, že v 19 jsem si myslela, že jsem nesmrtelná. Po tomto incidentu jsem věděla, že nikdo není nesmrtelný, jak věří mládež. Měla jsem četné fobie, zejména z pohybujících se vozidel a z toho, že nemám kontrolu nad dopravními prostředky, ve kterých se vezu, jako jsou letadla nebo autobusy.

Stále se bojím výšek a létání. Když jsem unavená, zažívám to, čemu říkám automobilová paranoia. Každé auto, které se rychle blíží zprava směrem ke mně, mě jako spolujezdce i jako řidičku k smrti vyděsí. Reaguji přehnaně a mohu tak být nebezpečná, takže v tomto stavu již neřídím.

Když jsem si poprvé uvědomila rozsah této zkušenosti, věřila jsem, že vše, co jsem se naučila o Bohu, bylo špatné, a vědci měli pravdu. Zemřeme a posmrtný život neexistuje. Stála jsem na tom pevně po mnoho let a žila jsem, jako by čas byl ceněnou komoditou. Chtěla jsem zažít všechno a nic mi nesmělo uniknout, protože jsem věřila, že to je vše, co máme. Teď si dávám mnohem větší pozor na to, jak jdu životem.

S přibývajícím věkem chci věřit, že život po smrti existuje, a odpověď na tuto otázku jsem hledala v mnoha velkých náboženstvích. Ani ne tak pro sebe, jako pro mou dceru. Nechci, aby z ní nic nezbylo. Ona je něco jiného! Je mi záhadou, jak tu může být tak krásný nádherný duch a o minutu později tu nebýt. To je ta největší starost, kterou mám. Nechtěla jsem mít děti, dokud nebudu moci odpovědět na tuto otázku, ale v životě se dějí věci, které nemůžeme ovlivnit. Část mého já si stále myslí, že jsme jen součástí nekontrolovatelné chemické laboratoře zvané Země. Žijeme zde a umíráme. Nechci, aby to byla pravda, ale nemám na výběr. Budu muset počkat a uvidím, co se stane, až odejdu nadobro.

Základní informace:

Pohlaví: Žena