Popis zkušenosti:

Byl třeskutý mrazivý den a lehce sněžilo, když jsem „zemřel“. 27. Ledna 1996 jsem lyžoval v Aspenu v Coloradu. Byl jsem se svojí dívkou. Doufal jsem, že na ní udělám dojem svými „akrobatickými“ dovednostmi, když jsem se dostal blízko srážce s velmi silnou borovicí. Udeřil jsem se a upadl do bezvědomí. Byl jsem ohromený, když jsem si uvědomil, že se vznáším několik stop nad svým tělem. Moje dívka se snažila oživovat mé tělo, ale marně. Jakmile mohla, zakřičela na ostatní lyžaře, aby jí pomohli. 

„Podívejte, tady je krev!“ řekl jeden z přihlížejících. Lehce mne zaujala poznámka, že krvácím z řezné rány na pravé straně mojí tváře, která leží na sněhu. Moje přítelkyně si sundala svoji bílou chlupatou čepici a položila ji pečlivě pod moji hlavu. „Polštář“ se brzy obarvil mojí krví a já jsem si pomyslel, že jí budu muset koupit novou čepici.

Následoval jsem lyžařskou hlídku, když naložili mé bezvládné tělo a vezli mne z hory dolů. Zdálo se, že cesta sanitkou trvá snad celou věčnost, tak jsem se zaletěl podívat do města, jestli něco neuvidím. Necítil jsem zvláštní obavy, ale začínal jsem být naštvaný, že jedou tak dlouho, když umírám. Zpozoroval jsem sanitku a následoval ji zpět na cestě na stanici první pomoci.

Sněhová bouře se změnila v úplnou vánici, která způsobila, že se řidič sanitky smýkal do zatáček. Slyšel jsem ho hlasitě nadávat pokaždé, když to málem nevybral. „Hej chlape, drž to“ řekl jsem hlasitě. To bylo místo, kde to začínalo být opravdu zvláštní. Ačkoli sněžení bylo opravdu husté, viděl jsem přímo skrze něj. Všiml jsem si, že sněhové vločky padají přímo skrze mé natažené paže a lehce jsem zářil. Neměl jsem žádný pocit chladu. Cítil jsem emoce každého, kdo byl spojený s touto scénou. Celá věc vypadala jako velmi intenzivní film. Vznášel jsem se v sanitce a mimo sanitku, když se pomalu pohybovala ulicemi.  

Najednou zmizely všechny pocity, když jsem si uvědomil jinou dimenzi ve vesmíru. Těžké znepokojující myšlenky zmizely a já cítil opravdu mírumilovný pocit, jako když jsem zpět doma a koupu se v lásce ze zdroje, který se zdál dobře známý a laskavý. Vím, že to zní bláznivě, ale cítil jsem, že patřím k části všeho velkolepého, co je ve vesmíru. To místo, kde jsem byl, se nedá popsat slovy.

Vypadá to, jako by vždy existovalo a je součástí všeho teď a navždy.  

Viděl jsem krásné nachové místo a cítil jsem milující bytost, jak se mne „telepaticky” ptá, jestli se chci vrátit nebo zůstat. Pomyslel jsem na své příští dny na vysoké škole. Zeptal jsem se „bytosti”, pokud se nyní vrátím zpět, jestli bude nějaký problém se sem později vrátit. Bytost se začala přátelsky pochechtávat, což mne také rozesmálo a pak se to přihodilo v jednom okamžiku.

Byl jsem opět ve světě bolesti. Bylo mi řečeno, že jsem utrpěl otřes mozku a byl jsem v bezvědomí třináct hodin.

Později bylo tak těžké se se všemi těmi věcmi vypořádat. Po tom všem jsem byl tak jiný. Nemohl jsem o tom s nikým doopravdy mluvit, protože by nechápali a jen by si mysleli, že jsem se zbláznil. Zvážněl jsem a začal jsem se zajímat a učit se vše kolem psychologie, náboženství, filosofie a obecně hledat jakékoliv pravdy, které bych mohl nalézt v literatuře, přednáškách a na setkáních. Mí rodiče akceptovali změny, ale má přítelkyně odešla za jiným. Nakonec to bylo nejlepší rozhodnutí. Myslím, že jsem ji dost vystrašil, když jsem jí pověděl o epizodě s čepicí a všechnu její konverzaci s lyžařskou hlídkou atd. Je dobré vědět, že se jednou budu moct vrátit na to milující, mírumilovné místo. Už se nebojím své smrti ani smrti svých rodičů.