Popis zkušenosti:

Byly jsme tři sestry. Moje starší sestra, kterou si nepamatuji, měla mozkový nádor a zemřela 6. ledna 1960 ve věku sedmi let. Všechny jsme se narodily vrozmezí tří a půl let.

Asi v polovině prosince 1993 jsem pečovala o svou druhou nemocnou sestru, která umírala na rakovinu žaludku. Sestře bylo 33 let a byly jsme si nesmírně blízké. Když jsem tu noc usnula, zdálo se mi, že slyším hlas své starší sestry. Trpím narkolepsií, ale to s　tím nemělo nic společného. Vím to, protože pracuji ve zdravotnictví. Ve snu mě hlas mé sestry uklidňoval. Řekla mi: „Vyřiď Jody, ať se nebojí umřít, až přijde její čas. Budu tam pro ni. Řekni jí, ať najde moji modrou ruku.“ Pak dodala: „Budeš sní ty, protože mamince jsem umřela vnáručí a ona by to znovu nezvládla. Všichni, včetně zdravotních sester, budou vpokoji, ale neboj se, s　tím si poradím. Poznáš, až přijde ten správný čas. Protože trpíš narkolepsií, musíš už tento týden objednat vkvětinářství velké srdce snápisem ‚tři sestry, jedno srdce‘. Pak si vyžehli své černé šaty a urči někoho, kdo všechny obvolá, protože máme početnou rodinu. Řekni Jody, že pokud vokamžiku smrti neuvidí, co jsi jí popsala, tak půjdeš sní.“ Pak mi slíbila: „Až bude umírat, nebudeš nemocná, ale pak ti tvou narkolepsii budeme muset vrátit."

Když jsem se probudila, byla jsem velmi klidná a zároveň vystrašená. Udělala jsem, oč mě sestra požádala. V　prvním lednovém týdnu roku 1994 požádala jednoho rána Jody zdravotní sestru, aby mě zavolala zpět. Právě jsem dorazila domů, abych se trochu vyspala, protože jsem byla s Jody celou noc. Zdravotní sestra mi řekla, abych přišla do matčina domu (bydlely jsme vedle sebe). Když jsem tam dorazila, byla Jody duchapřítomná a seděla vzpřímeně, což bylo vkontrastu sjejím obvyklým polobdělým stavem. Třásly se jí ruce. Řekla mi: „Kim, mám stejná halucinace jako ty. Mám strach.“ Objala jsem ji. Prosila mě: „Drž mě. Ne, takhle ne. Vlez si ke mně do postele, chci ti ukázat, jak mě musíš držet.“ Potom se mi schoulila do náručí a sklouzla zpět do svého polobdělého stavu. Obrátila jsem se kmamince a řekla jsem jí: „Já se nepohnu.“ Bylo třetího ledna a já měla tušení, že zemře šestého ledna.

Ráno pátého ledna se probudila. Stále jsem byla s ní. Celé dva dny jsem ji držela za ruku. Vůbec jsem nespala, ale byla jsem vpořádku. Poprosila mě, abych zavolala tátovi do práce. Když přiběhl domů, Jody vstala, aby ho políbila a poděkovala mu za život, který jí daroval. Naši maminku milovala příliš na to, aby jí řekla sbohem. Vždycky říkala: „Nemůžu uvěřit, že jí udělám to samé, co Anna, naše starší sestra.“ A já jí na to odpověděla: „Nemohla jsi vědět, že umřeš.“ Když políbila otce a než upadla zpět do kómatu, tak řekla: „Nyní můžu jít do nebe.“ Ve čtvrtek šestého ledna vjedenáct hodin dopoledne se probudila a vykřikla mé jméno. Pořád jsem ji držela za ruku. Otočila ke mně hlavu a řekla: „Kim, miluju tě.“ Zůstala vkómatu do soboty osmého ledna. Protože se narodila osmého června, bylo jí toho dne přesně 33 a půl roku. V　pokoji byli moji rodiče, její manžel, jejich dvouletá dcerka a zdravotní sestry.

Najednou se mému otci udělalo nevolno a musel jít zvracet, holčička začala plakat, tak ji Jodyin manžel vyvedl z pokoje. Maminka ucítila, že se v　kuchyni něco připaluje. Věděla jsem, že nastal čas. Řekla jsem to zdravotní sestře. Ta poznamenala, že stále dýchá. Nadzdvihla jsem ji a opřela ji o sebe. Pak jsem jí vtiskla do dlaně modlitbu jejího jmenovce, Svatého Judy. Pošeptala jsem jí: „Jody, už je čas. Ann mi řekla, že máš najít babičku a dědu a její modrou ruku. Nesmíš odtud odejít, dokud je neuvidíš. Jestli je nenajdeš, půjdu s tebou." Pak jsem se zeptala: „Vidíš Aninu modrou ruku?" Otevřela oči, usmála se, pokývala hlavou a zemřela. Přitiskla jsem ji k sobě a v ten okamžik jsem měla částečný záchvat kataplexie, kdy jsem měla pohyblivou jen část těla od pasu nahoru. Zdravotní sestra se mě snažila odstrčit, ale zakřičela jsem na ni: „Ne, musím být s　ní."

Protože jsem respirační terapeutka, těsně před tím než zemřela, ve chvíli, kdy v ní explodovala rakovina, jsem ji otočila, aby se nedusila černou tekutinou vycházející z jejích úst a nosu. Pak jsem ji otočila zpět k sobě a líbala jsem ji. Zvedla jsem oči a podívala jsem se na naše tři fotky visící nad matčinou postelí. Najednou jsem pocítila náhlou, intenzivní vřelost. Bylo to nádherné. Sestra opustila své tělo, zatímco jsem ji stále líbala. Vylétla zpokoje ve žlutých nadýchaných šatech, které dokážu vykreslit do posledního detailu. Babička sdědečkem byli po jejím boku a nad její hlavou se vznášela modrá ruka. Než odešla nadobro, poslala mi vzdušný polibek. Teprve poté jsem dostala záchvat kataplexie a ztratila jsem na dvě hodiny zcela kontrolu nad svým tělem.

Tu noc jsem řekla svému manželovi: „Kdybych tak věděla, že neměla bolesti. Nedala na sobě nic znát a já jsem jí dala extra dávku morfia, ale copak můžu vědět s jistotou, že netrpěla?” Když jsem nakonec usnula, zjevila se mi ve snu. Já občas nejdu pro sprosté slovo daleko a ona zase nikdy neklela. Tentokrát mě však překvapila: „Ty kozo pitomá, kvůli tobě jsem musela takovou dálku až z nebe, abych ti řekla, že jsem neměla bolesti. Držela jsi mě, jako kdybys byla moje máma. Miluju tě a moc ti děkuju. Když ti budu muset předat nějakou důležitou zprávu, vždycky si k tobě najdu cestu. A víš, jak jsem byla poslední dobou kvůli rakovině zohyzděná? Až mě zítra večer uvidíš vrakvi, budu stejně krásná jako ve svatební den. Oni tady vědí, jak moc mě miluješ a že by ses zhroutila, kdyby sis nebyla jistá, že jsem vnebi. Proto jsi viděla, co jsi viděla, když jsem umírala. Řekni mamince, že je ta nejšťastnější žena na světě, protože její dva andělé vnebi umožnili jejímu andělovi na Zemi, aby spatřil nebe."

V den jejího pohřbu byla přesně tak krásná, jak předpověděla. Ani jedna jizva po chemoterapii, žádné znetvoření. Byla nádherná. Její manžel odjel o dva dny později s jejich dvouletou dcerkou. Moji rodiče bojovali o opatrovnictví, protože Jody si přála, aby její dcera žila s námi. Když umírala, velmi se tím trápila. Moc jsme se snažili, ale boj o opatrovnictví jsme nakonec prohráli. Svoji neteř vídám teď jeden víkend vměsíci. Občas se stane, že když je moje neteř nemocná nebo pláče, zjeví se mi sestra třeba přímo na ulici nebo ve snu a říká: „Moje holčička, moje holčička.“ Vtakový okamžik popadnu telefon a neteři zavolám, abych zjistila, že jí je právě hrozně smutno.

Jednou jsem šla na hřbitov a viděla jsem u jejího hrobu růže broskvové barvy. Když jsem byla na odchodu, prohnal se kolem mě vítr a dveře se zabouchly. Je pohřbená uvnitř mauzolea. Slyšela jsem ji ve své mysli, mluvila mým hlasem. Říkala: „Vrať se zpět.” Poslechla jsem ji a na zemi ležela jedna rudá růže. Podívala jsem se na její fotku na náhrobku a slyšela jsem ji, jak říká: „Nemohla jsem přece zapomenout na tvé narozeniny.“ Mám narozeniny osmnáctého ledna a obě moje sestry zemřely vlednu.

Od její smrti se stalo hodně zvláštních věcí. Mluvila jsem o tom sknězem a ten mi řekl, že mi Judy dala cenný dar. Nestala se ze mě pobožná žena, i když se za ni neustále modlím. Než zemřela, nikdy jsem na posmrtný život nevěřila.

Základní informace:

Druh zážitku:　　　　Žena