Popis zkušenosti:

Můj první zážitek blízko smrti

Pamatuji si to jednou, když mi bylo asi dva a půl roku (1974-1975, někde v Texasu), byla to moje první zkušenost se smrtí. Bylo pozdě, ale ještě ne dost pozdě na to, abych šel spát. Máma měla u sebe kamaráda, mluvili spolu v jídelně. Táta byl pryč v práci (jako obvykle). My děti jsme byli všichni v obýváku a dívali se na televizi. Máma nám nařídila, abychom tam zůstali a abychom ji ze žádného důvodu neobtěžovali, nebo uvidíme. Každopádně, když jsme se dívali na televizi, objevila se reklama, že další pořad bude barevný (připomeňme, že se psal rok 1975). Jediný barevný televizor, který jsme měli, byl v matčině ložnici. Po několika minutách, kdy moji bratři přemlouvali mé sestry, aby se zeptaly mámy, jedna ze starších sester skutečně vešla do jídelny a zeptala se.

Pamatuji si, že jsem slyšel výkřiky, rozbíjení skla a pak pláč. O pár minut později vyšla máma a řekla, že můžeme, pokud neopustíme ložnici a pokud budeme tak potichu, že ani neví, že jsme tam. Moje sestra, která stále plakala, se bolestně držela za levou paži. Pak nám máma pár minut vyhrožovala. Poté nás odvedla do své ložnice a posadila nás všechny na podlahu. Její postel byla zakázaná, nikdo na ní nemohl, ani sedět. Zapnula televizi, přepnula ji na správnou stanici a pak ztlumila hlasitost tak, že bylo sotva slyšet hlasité části. Potom nám znovu pohrozila a řekla nám, jak moc nás potrestá, pokud se jen odvážíme dotknout ovládání hlasitosti. Když odcházela, zhasla všechna světla kromě jednoho (což byla lampa v rohu) a úplně otevřela dveře. Pak odešla a znovu se připojila ke svému hostu.

Všichni jsme s napětím sledovali, jak film začal, počínaje barevným pávem, vypadalo to parádně. Po několika minutách filmu mě to začalo nudit a chtěl jsem si jít hrát. S vědomím, že nemohu opustit ložnici, jsem se rozhodl hrát si na posteli. Vylezl jsem na ní a začal skákat nahoru a dolů. Ach, bylo to tak zábavné. Slyšel jsem, jak mi jedna z mých sester drsně zašeptala, abych přestal skákat na posteli a slezl z ní. Samozřejmě jsem nechtěl přestat, tak jsem je ignoroval a skákal jsem dál. Nejmladší ze čtyř starších sester, Donda, se rozhodla, že mě přinutí přestat tím, že do mě strčí. Udělala to úplně správně, protože bych bezpečně spadl na postel. Ale protože jsem nechtěl přestat, ani jsem nechtěl spadnout, zkroutil jsem své tělo ve snaze zastavit pád. Při tom se mé nohy zachytily do již tak těsné přikrývky a strhlo mě to dolů, ze zadní strany postele. Tady to začalo být divné.

Jak jsem začal padat, čas se extrémně zpomalil. Všechno se pohybovalo tak pomalu, bylo to úžasné. Moje vidění se pak rozdělilo, takže jsem nyní mohl vidět ze dvou různých úhlů pohledu. Jeden úhel pohledu byl samozřejmě z mých očí. Druhý úhel pohledu však byl z výšky asi třiceti až čtyřiceti stop a mířil přímo na mě. Bylo to, jako bych byl na obloze nad domem a střecha domu tam prostě nebyla. Viděl jsem každý pokoj a všechny lidi v domě.

Když jsem se díval z tohoto nově získaného úhlu pohledu, viděl jsem, že stále padám z boku postele. Z pohledu svých očí jsem viděl, že padám k dřevěnému stolku v rohu, blízko čela postele. Při pohledu na stolek jsem na něm viděl několik věcí; rozsvícenou lampu, budík, pár brožovaných knížek, nějaké dřevěné tácky a modře zdobenou sklenici, téměř plnou čaje, která stála na rohu stolku. Jak jsem padal, viděl jsem, že spadnu na na sklenici. Díval jsem se, protože jsem s tím nemohl nic dělat, prostě jsem se díval. Viděl jsem, že ve sklenici čaje jsou nějaké kostky ledu a že jsou skoro úplně rozpuštěné. Sklenice byla plná asi ze dvou třetin a po stranách skla se srážela spousta rosy. Stále jsem padal a viděl jsem, že můj obličej narazí na sklenici. Podíval jsem se do sklenice a viděl jsem, jak se klidná tekutina chvějivě roztříštila a explodovala mi do očí, když jsem na ni narazil čelem. Z vyvýšeného pohledu jsem viděl, jak mé tělo stále padá, jak moje hlava roztříštila sklenici, pak narazila na roh dřevěného stolku a pak na podlahu, jak váha mého těla pokračovala v pohybu.

Pak jsem slyšel velmi hlasitý děsivý výkřik, když moje sestra (Donda) křičela hrůzou. Viděl jsem, jak všichni vyskočili a křičeli spolu s ní, když se dívali, a viděl jsem moje tělo ležet na podlaze a krvácet tak, jak byste nevěřili. Viděl jsem mámu v druhém pokoji, jak se okamžitě rozčílila, rychle dupala chodbou do ložnice. Když vstoupila do místnosti, podívala se na mě a její nálada se okamžitě změnila z extrémního rozčilení na totální strach. Přiběhla ke mně, zvedla mě do náruče, zakřičela na někoho, aby jí rozsvítil světlo v koupelně (její ložnice měla vlastní koupelnu) a pak mě do ní rychle nesla. Posadila se na komodu se mnou na klíně. Popadla nějaké ručníky a začala otírat část krve, snažila se vsáknout ji rychleji, než vytékala, ve snaze zjistit, jak je to špatné. Když všichni stáli ve dveřích koupelny, Donda se protlačila dovnitř, zvedla velkou náplast a s pláčem se zeptala: „Mami, mami, pomůže to? Mami, pomůže mu to?“ Jak máma pokračovala ve stírání krve z mého obličeje, podařilo se jí mi vyčistit oči. Při pohledu z nich jsem viděl svůj odraz v zrcadle. Moje kůže byla světle šedá a krev byla tak červená, tak tmavá. V zrcadle jsem taky viděl své čelo, kůže byla rozervaná a dokonce jsem viděl bílou kost. Dokonce to vypadalo, jako by byla část kosti zlomená a odštípnutá. V té době se tok krve zpomalil a maminka dokázala setřít spoustu krve, takže se mohla opravdu dobře podívat. Potom odpověděla Dondě a řekla tichým, smutným a plačtivým hlasem: "Ne, zlato, bojím se, že to nepomůže." Všichni začali plakat, dokonce i máma, když mě jemně houpala sem a tam v náručí.

Moje vize pak zcela přešla do pohledu z ptačí perspektivy. Jen jsem se díval. Pamatuji si, že jsem se cítil spokojený a šťastný, jako bych byl ve hře nebo tak něco a hrál přesně tak, jak jsem měl. Ale pak jsem měl pocit, že nejsem jediný, kdo to sleduje, protože jsem cítil, že mě sledují desítky tisíc dalších lidí. Působilo to strašidelně. Zvědavý, kdo mě sleduje, jsem se otočil, abych se podíval. K mému překvapení jsem nic neviděl, a to myslím vážně. Nic jsem neviděl. Nebyly tam žádné hvězdy, žádné mraky, žádná obloha, dokonce ani vzduch, byla to prostě ohromně velká a rozlehlá prázdnota. Pak jsem do ní začal padat, nekontrolovatelně a velkou rychlostí.

Po několika sekundách jsem cítil mravenčení, podobné pocitu, jako když vás při opalování v opravdu horkém dni postříká velmi jemná sprška studené vody. Bylo to vlastně docela příjemné, i když to trvalo jen pár sekund.

Stále jsem padal a začal jsem být zvědavý na své tělo, tak jsem se podíval dolů, abych ho viděl. Neviděl jsem tělo, každopádně ne tělo z masa a krve. Místo toho bylo mé tělo tvořeno modrozelenou světelnou aurou – více zelenou než modrou. Ale i když to bylo světlo, nezdálo se, že by mělo zdroj, byla to prostě světelná záře. Připadalo mi to velmi povědomé, protože jsem si vzpomněl, že je to normální, a nevěnoval jsem tomu více pozornosti.

O několik sekund později, stále sem padal, se kolem vyjasnilo tak, že jsem viděl na míle daleko, i když nebylo na co se dívat. Vypadalo to, jako bych předtím propadal mlhou a jen jsem si to neuvědomoval, ale teď jsem byl venku. Pohled na rozlehlost té prázdnoty bral dech.

Po několika minutách jsem v dálce před sebou uviděl cosi, co vypadalo jako velmi tenká linie, táhnoucí se vodorovně v úrovni očí. Padal jsem přímo k tomu. Jak jsem se na ni díval, na obou stranách se šířila do dálky, která se zdála být nekonečná. Čím blíže jsem k ní padal, tím byla větší, pomalu se vertikálně roztahovala a každou vteřinu byla vyšší a vyšší. Čím blíže jsem se k ní přibližoval, tím byla také jasnější. Byla čistě bílá. Skoro bolelo se na ni dívat. Při svém pádu jsem se k ní dostal už opravdu blízko a jako bych začal slyšet zvuk elektřiny, která začala hučet. Znělo to jako štěbetání milionů kobylek s jejich nepříjemným kolísavým zvukem, který obvykle vydávají. Po několika sekundách, když jsem se ještě víc přiblížil, byly zvuky ohlušující. Znělo to tak strašně, tak hlasitě. Při pohledu na tuto velkou bílou světelnou stěnu jsem se nemohl ubránit úvahám, co se stane, až do ní narazím. Světlo bylo tak silné a jasné, že se se ta zeď zdála být pevná, a rychlost mého klesání se nijak nezpomalila. Padal jsem stále stejně rychle jako předtím. Jakmile jsem do ní ale narazil, světlo prostě zhaslo a zvuk byl okamžitě pryč, protože stěna světla byla tenká jako světlo samo. Můj pád pokračoval. Po několika minutách jsem propadl další stěnou bílého světla, pak další. Propadl jsem jich asi osm.

Poté, co jsem propadl tou poslední, spadl jsem do něčeho, co vypadalo jako mraky. Jediné světlo, které jsem viděl, vycházelo z mé vlastní tělesné aury. Když jsem spadl do těchto mraků, mé světlo bylo omezeno a viděl jsem kolem sebe jen mlhovité prostředí mraků. O několik sekund později jsem vypadl z mraků a propadl do tunelu. Spadl jsem asi ¼ cesty do jeho průměru. Pak jsem přestal padat. Jednoduše jsem se tam vznášel – uvnitř toho neuvěřitelně velkého tunelu. Když jsem se rozhlédl kolem, viděl jsem, že z jednoho konce tunelu vychází zlatavé světlo, které jakoby osvětlovalo věci a zvýrazňovalo jejich okraje. Při pohledu na stěny tunelu jsem díky zlatému nádechu světla viděl, že jsou tvořeny mraky, které vypadaly jako bubliny z vaty.

Když jsem se podíval dolů do tunelu, opačným směrem, než odkud vycházelo světlo, viděl jsem, že tunel a vše, co bylo v něm, se prostě ztrácelo ve tmě. Když jsem se podíval na konec, odkud přicházelo světlo, viděl jsem, že tunel je skutečně velmi dlouhý, protože jsem nemohl vidět jeho konec. Když jsem si prohlížel vnitřek tunelu, všiml jsem si, že v něm jsou nějaké věci.

Tyto věci byly různě velké koule elektrického ohně. Byly nádherné a jejich barvy vypadaly velmi živé. Nejblíže k tomu, k čemu bych mohl tyto barvy připodobnit, jsou různé barvy, které vidíte, když necháte elektrický oblouk procházet skrz trubice s různými plyny, a přesto je to ani vzdáleně nevystihne. Každá ohnivá koule hořela ve své vlastní jedinečné sadě barev a všechny měly různé velikosti. Při pohledu na tyto ohnivé koule jsem si všiml, že ke každé z nich byla připevněna velmi tenká, matná, pískově zlatá šňůrka, jejíž druhý konec byl připojen k další ohnivé kouli a tak dále a tak dále, takže to vypadalo, jako by všechny tyto koule ohně byly připojeny jedna k druhé. Při pohledu na jeden z těchto provázků se mi zdálo, že pohybuje. Abych se lépe podíval, teleskopicky jsem přiblížil svůj pohled (což mi také připadalo jako normální a přirozená schopnost).

Když jsem přiblížil pohled, viděl jsem, že šňůrka byla ve skutečnosti řada lidí, a ti lidé se pohybovali. Nebyli samozřejmě z masa, ale měli těla z pískově zlatého matného světla. Všiml jsem si, že vycházejí z jedné ohnivé koule a jdou do druhé. Také jsem si všiml, že podél jejich cest se nacházely nehybné pozice větších duší. Zdálo se, že vedou lidi tam, kam měli jít (vy jdete sem, vy jdete tam, jdete k tomu tamhle atd.…). Všiml jsem si, že někteří vyšli z jedné koule, udělali smyčku a vrátili se přímo do stejné koule, ze které právě vyšli. Také jsem si všiml, že celkově se zdálo, že všichni směřují ke konci tunelu, z něhož přichází světlo.

Pak jsem se znovu podíval na stěny tunelu. Byl jsem zvědavý, tak jsem se přinutil pohnout se blíž. Čím blíže jsem se dostal k oblačným stěnám, tím negativněji a ustrašeněji jsem se cítil. Nemohl jsem to už to dál snášet, rychle jsem se tedy stáhl zpět do tunelu, směrem k jeho středu. A čím blíže ke středu tunelu jsem byl, tím pozitivnější, uklidněnější, bezpečnější a milovanější jsem se cítil, což mě uvolnilo. Když jsem se uvolnil, vrátil jsem se na místo, kde jsem původně byl. Pak jsem pohlédl na konec tunelu, odkud vycházelo světlo. Pamatuji si, že mi to připadalo teplé a uklidňující. To ve mě samozřejmě vzbudilo zvědavost, a tak jsem začal přibližovat svůj pohled.

Když jsem se podíval blíže, nemohl jsem uvěřit, jak dlouhý tento tunel vlastně je. Byl obrovský. A to množství ohnivých koulí, které v něm byly, můj bože, neodvážil jsem se ani začít je počítat. Muselo to být minimálně v milionech. Když jsem se blíže podíval na tyto ohnivé koule, začal jsem si uvědomovat, že jsou to životy (život jako „život každého tady na zemi právě teď je jeden život“, ne život jako „individuální životní forma“). Každá ohnivá koule představovala zcela odlišnou a nepředstavitelnou realitu. Každá z nich byl jedinečná; každá byl tak odlišná od druhé. Později jsem si uvědomil, že to vlastně byly říše života. Každá ohnivá koule byla jinou říší života, která měla svou vlastní jedinečnou realitu. Všiml jsem si, že čím blíže jsem se blížil konci tunelu, tím smělejší a mocnější se duše z říší stávaly tím, že toho tolik prožily a zažily. Tehdy jsem si také uvědomil, že smrt není součástí života, ale život je spíše malou součástí smrti. Od té doby jsem si také uvědomil, že mnoho lidí má o smrti mylné a zastřené představy, což je myslím pochopitelné, protože málokdo ví, co vlastně smrt je a o čem smrt vlastně je. Znají jen život, protože si nic jiného nepamatují (to má také svůj důvod).

Každopádně, když jsem to přiblížil, nakonec jsem se dostal na konec. Konec tunelu se otevřel jako baňka, jako bych byl uvnitř trychtýře vycházejícího z většího konce. Tunel ústil do hrubé cihlové zdi. Cihly této zdi byly vyrobeny ze zlata. Uprostřed jsem viděl dvoje velmi vysoké a štíhlé dveře a schody, které se táhly do tunelu. Všiml jsem si, že jedny z dveří byly pootevřené, což mi umožnilo nahlédnout dovnitř. Nebyl jsem schopen dále přibližovat pohled, ale mohl jsem se podívat dovnitř.

Uvnitř jsem viděl světle modrou mlhu, která vypadala jako mlhavé jarní ráno. Vypadalo to velmi mírumilovně a bohatě. Všiml jsem si, že cihly jsou z průhledného zlata, protože jsem mohl vidět skrz ně. Za zeď jsem však neviděl. Všiml jsem si, že právě toto světlo, přicházející sem zpoza této stěny skrz průhledné zlaté cihly, vrhá do tunelu zlaté odlesky.

Při pohledu na schody jsem si všiml, že jedna z opravdu velkých duší ukončila všechny životy a bylo jí dovoleno jít dál. Když se vznesl k nejspodnějšímu schodu, proměnil se v tělo a vyšel po schodech ke dveřím. Nebyl by však považován za člověka, v žádném případě ne pro nás zde. Jak šel po schodech, sledoval jsem ho s hrdostí a radostí, a on sám se hrdě chlubil. Skutečně dokázal něco velkého a zasloužil si to.

Ve stejnou chvíli se moje pozornost okamžitě vrátila k místu, kde jsem se vznášel, protože jsem si všiml, že se ke mně blíží dvě větší průvodcovské duše. Jeden se zdál být velmi šťastný, druhý se zdál být rozzlobený, ale bylo cítit (emocionálně jsem to chápal), že se nezlobí na mě. Doletěli za mě a začali mě tlačit. Nebyl jsem schopen odolat, když mě strčili do blízké ohnivé koule, kterou jsem si nepamatoval, že bych ji předtím viděl. Když jsem do ní vstoupil, viděl jsem, jak všude kolem mě praskají jiskry elektřiny. Tyto jiskry byly silnější než já, což způsobilo, že jsem se trochu bál. Když jsem vlétal hlouběji dovnitř, všiml jsem si, že má také schody; bylo však známo, že po těchto schodech se nemá chodit. Byly staré, popraskané a zaprášené.

Když jsem sám vstoupil hluboko do ní (dva průvodci zůstali venku), všechno zčernalo a pak se přede mnou začaly míhat obrazy. Tyto obrazy byly statické a blikaly rychleji, než jsem stačil sledovat. Bylo to, jako by někdo nastavil posuvný projektor na super vysokou rychlost. Všiml jsem si, že to byly obyčejné věci. Byly to obrázky věcí, které většina lidí přirozeně ignoruje, jako je zlomená větev stromu ležící vedle určité silnice na konkrétním místě. Dalším byl pohled mezi stromy do údolí mezi horami. Další ukazoval džbán s čajem stojící na kuchyňském stole. Takové věci. Předposlední obrázek, který jsem viděl, byla mladá žena. Byla velmi mladá, velmi hezká. Měla černé (nebo hodně tmavé) vlasy. Stála na bílé verandě (nebo balkoně) a sledovala východ slunce nad městem, ve kterém žila. Držela mé čerstvě narozené dítě. Vypadala tak smutně, tak osaměle, tak depresivně, že už tam nejsem. Cítil jsem se, jako bych měl znovu zemřít, dříve než bych vůbec věděl, že mám dítě. Soucítil jsem s ní. Poslední obrázek, který jsem viděl, byl hrad. Byl zlatý, ale matný a bez života. Prostě se tam vznášel uprostřed prázdnoty, temnoty. Pamatuji si, že mi to bylo líto. Pak se všechno začalo vířit, až se mi točila hlava, protože jsem byl okamžitě a násilně vražen zpět do svého těla. Pamatuji si, že jsem byl smutný, protože jsem se sem nechtěl vrátit.

Když jsem teď viděl jen pomocí svých očí, spatřil jsem uprostřed kruhového zrcadla velmi jasné světlo, které mi svítilo přímo do obličeje. Vyděšeně jsem se rozhlédl a viděl jsem, jak nade mnou stojí nějací lékaři a v pozadí nějaké sestry. Všichni spěchali a rychle pobíhali, jako by zpanikařili. Jeden doktor, který mi stál přímo u hlavy, se mi podíval do očí a řekl: „Je zpět! Jsi zpět! Už jsi v bezpečí, zkus se uvolnit! Všechno bude v pořádku. Zkus se uvolnit." Najednou se mi do vědomí začaly hrnout vzpomínky na to, co můj mozek mezitím dál zaznamenával. Pamatuji si, že jsme jeli v autě, byl jsem mámě na klíně a nějaký chlapík řídil. Pamatuji si, že mi máma jednou rukou pevně tiskla čelo a druhou mě plácala po tváři, a přitom plakala a křičela: „Probuď se! Probuď se!“ Pamatuji si, jak jsem viděl, že jsme projeli na červenou. Pamatuji si, že jsme jeli mimo město, protože jediné, co jsem viděl, bylo zadní světlo auta daleko před námi, žádné pouliční osvětlení, žádné domy. Pamatuji si, jak jsem ležel na posteli s kolečky a jak mě někdo pomalu tlačil chodbou. Pak si pamatuji na jasné světlo uprostřed zrcadla.

Když jsem prošel vzpomínkami zpět do přítomnosti, začala mě okamžitě neuvěřitelně bolet hlava, cítil jsem závrať, slabost a omdlel jsem. Nikdy předtím jsem nebyl v kostele, ani jsem nevěděl, co je Bible, natož Bůh. Předtím jsem si myslel, že když zemřeš, tak je po všem; prostě neexistuješ, protože to mi řekla máma. Ale zase mi bylo jen dva a půl roku. Později jsem zjistil, že máma byla naštvaná na Boha a obviňovala Boha ze všech svých problémů a ztrát. Tím se vysvětluje, proč mi řekla, co řekla.

Nyní je mi 28 let a žiji poblíž Houstonu v Texasu. Jsem muž, šest let jsem sloužil u námořnictva, byl jsem vysoké a na také několika státních technických odborných školách (pokročilá elektronika a počítače, operátor radaru a opravář 3D Dopplerova radaru GIS SPY Track-II s dlouhým dosahem). V současné době pracuji jako technik ve výzkumné a vývojové laboratoři.

Ačkoli si své sny pamatuji jen zřídka, a ty, které si pamatuji, obvykle zapomínám do hodiny nebo dvou po probuzení v noci, často cítím pocit déjà vu, ne jako bych ten zážitek prožil už dříve, ale spíše to, že jsem snil jsem o tomto zážitku již dříve, a často si vzpomínám, že jsem měl tento sen (obvykle asi dva roky před zážitkem déjà vu) v době zážitku déjà vu. Kromě toho si nejsem vědom žádných dalších aktivních schopností.

Vyprávěl jsem tuto zkušenost většině členů své rodiny (bratrům a sestrám, hlavně proto, abych viděl, zda si na to pamatují nebo ne), a také tu a tam několika přátelům.

Nejlepší na PBS bylo, když jsem se stáhl zpět do středu tunelu; bylo to tak dobré, tak klidné a tak bezpečné. Nejhorší na PBS bylo to, když mě na lékařském stole vrazili zpátky do těla. Cítil jsem se podvedený.

Z mého pohledu je jedno, v jaké náboženství věříte, pokud vůbec v nějaké. V Božích očích jsme jen děti a jako děti máme dovoleno dělat chyby, můžeme si hrát, můžeme se bouřit i nevěřit. Pokud budete dělat to, čemu věříte a co cítíte, že je správné (bez ohledu na to, co to je), pak se na vás bude pohlížet v dobrém smyslu.

Základní informace:

Pohlaví: Muž