Popis zkušenosti:

Okamžik mé smrti považuji za největší dar mého života. Nicméně, nikdo, kdo mě na pohotovosti slyšel v obrovské panice křičet z plných plic, by nevěřil, že za dvacet čtyři hodin budu naplněna krásou a klidem posmrtného života. Měla jsem kolizi a úraz hlavy při běhu Austin 10K (Texas). Na několika místech jsem si narazila záda a utrpěla několik vnitřních zranění. V té době jsem neměla zdravotní pojištění a musela jsem čekat sedmnáct hodin, než na mne měli chirurgové čas. Nedostala jsem tedy žádné léky proti bolesti a nic co by mé útrapy zmírnilo.

Během operace jsem vyskočila z těla a měla úplný zážitek NDE. Nikdo, s výjimkou možná nejzarytějšího ateisty, by nemohl být překvapen více, než jsem byla já na začátku mého zážitku smrti. První okamžiky mimo mé tělo byly vzrušující a elektrizující. Můj duch jakoby tančil irský tanec Jig, když jsem si uvědomila, že existuje více existencí než jen fyzická. Znovu jsem se cítila jako dítě a těšila se na to, co bude následovat. Byla jsem ráda, že mé duchovní tělo si zachovalo podstatu toho, kdo jsem. I když jsem byla trochu znepokojena přítomností mého fyzického těla ležícího na stole. V rádiu hrála uklidňující hudba a na zádech jsem měla dlouhý, krvavý řez. Chirurgie se mi v tuto chvíli jevila brutálnější a krvavější, než jsem si kdy představovala. Díky mému prostorovému vnímání z vyšší pozice jsem viděla lékaře a celou místnost najednou, bez mrkání a točení bulvami. V té místnosti s lékaři, zdravotními sestrami, chirurgy, anesteziology, a dalšími, jsem cítila neuvěřitelnou radost a šok, když jsem si uvědomila, že ne všechno umírá s tělem.

Po chvilkách radosti jsem si všimla přítomnosti dvou nejinteligentnějších bytostí, jaké jsem kdy viděla. Bytosti byly velmi vysoké, přibližně dva a půl nebo tři metry, bezpohlavní, s dlouhými vlasy a širokými rameny, stvořené více ze světla, než z pevné hmoty. Nazývám je prostě anděly, protože pro ně nemám žádný jiný výraz. Tito andělé byli součástí vyšší reality, tedy ne jako sen.

Zdálo se mi již tisíce snů, ale tento okamžik byl skutečnější než jakýkoli okamžik bdění v mém životě. Lidé vždy chtějí vědět více o tom, jak vypadali andělé. Ptají se: "Měli křídla?" "Byli oblečeni?" 'Kolik?' "Jak jsi věděla, že to jsou andělé?" Nevím, jestli tyto dvě bytosti byly andělé, v tradičním biblickém smyslu. Vím jen, že jsem je okamžitě chápala jako neuvěřitelně inteligentní bytosti, jejichž přítomnost mi dodávala pocit nepopsatelného míru. Mé vlastní uvědomování si této nové dimenze se zdálo být mnohem primitivnější, než jejich vědomí.

Většinu z toho, co jsem si uvědomovala mimo své tělo na operačním sále, přišlo naprosto přirozeně, stejně jako dítě vycítí, zda jsou dospělí lidé důvěryhodní, nebo ne. Andělé byli důvěryhodní a pomáhali mi, utěšovali mě, takže jsem tu jejich autoritu nezpochybňovala. Posílali mi vlny světla, kterými mi přenášeli zprávy ve formě dokončených myšlenek a pocitů, bez individuálních slov. Světlo vyzařující z očí andělů a poslané do mé duše mi umožnilo rychlejší zpracování informací, než je nejrychlejší širokopásmová rychlost v megabajtech nebo dokonce terabajtech. Andělé nebyli jen schopni komunikovat s mým duchovním tělem, ale byli také schopni komunikovat s oběma neurochirurgy a skrze ně. Chirurgové si tuto interakci s největší pravděpodobností neuvědomovali. Věděla jsem, že mé vědomí, porozumění světu a moje schopnost prožívat radost roste s přibývajícím časem. Těsně předtím, než monitor začal pípat, což signalizovalo, že se mé srdce zastavilo, andělé omezili komunikaci. Upřeně se na mě podívali, hlasitě a silně řekli: „Sleduj tohle!“ Stejné světlo, které vnesli do mého ducha, poslali skrze ruce lékařů do mého těla. Mé fyzické tělo bylo okamžitě změněno a uzdraveno způsobem, kterým by mě lékaři možná nedokázali vyléčit. Věděla jsem, že budu znovu chodit, že úlomky kosti budou z mé páteře vyjmuty, a že se budu cítit zdravě a po určité době budu znovu běhat.

Andělé se ke mě otočili zpět a nechali tento okamžik vstřebat. Zatím co andělé pokračovali v práci na mém těle, uvažovala jsem, jak jsou chirurgové vedení jejich energií a že andělská energie je nezbytnou součástí mého uzdravení. Možná by to sebevědomí chirurgů nechtělo ani slyšet, nebo by neradi věděli, že andělé pracují skrze ně. Věděla jsem jen, že si musím tento okamžik dobře zapamatovat. Andělé chtěli, abych si uvědomovala, že v budoucnu mohou pracovat skrze mne. Když andělé pokračovali v práci na mém těle, mé fyzické tělo se třpytilo světlem a energií. Po několika chvilkách stroj signalizoval, že se moje srdce zastavilo. Už jsem se dál nechtěla dívat na své fyzické tělo, protože bylo technicky mrtvé, tak jsem proletěla zdí nemocnice.

Udělala jsem si pauzu jen proto, abych se mrkla na svého nevlastního otce, který v tu chvíli stál u prodejního automatu a vytahoval si nějakou tyčinku. Šel kolem nemocnice a vrátil se do čekárny s čokoládovou tyčinkou. Poté, co jsem spatřila svého nevlastního otce, cítila jsem se sjednocena s každým, koho jsem kdy poznala.

Poté, co jsem zakusila pocit jednoty a porozumění s lidmi, které jsem znala, strávila jsem několik okamžiků v dětství se svým dědečkem. Byl jediný, kdo mi byl blízký a zemřel. Můj dědeček, chudý vesničan, mne rozmazloval, jak nejlépe uměl. Naskočila jsem na korbu jeho modré dodávky a on nás pomalu vezl směrem ke světlu. Nohy mi projížděly prozářeným jetelem a trávou, zelenější a intenzivnější, než tráva jakou znám z pozemského života. Děda byl mladší a zdravější, než jsem si ho pamatovala. Naklonil hlavu z okna, aby se mne zeptal, jestli chci pokračovat. Přikývla jsem. Dodávka se zvedla ze země a zamířila ke světlu. V určitém okamžiku jsem už v autě nebyla a můj dědeček už se mnou nebyl.

Byla jsem velmi blízko lásce, kterou nemohu vyjádřit slovy. Pokusila jsem se o této zkušenosti psát tolikrát, ale vždy jsem zjistila, že to nemohu popsat slovy. Chybí mi láska. Chybí mi světlo. Obrovská část mého já nikdy nechtěla opustit bezpečí tohoto místa.

V tom místě jsem necítila žádný stres a pocítila více lásky, než jsem si kdy představovala. Cítila jsem větší radost a spokojenost, než v nejkrásnějších okamžicích, které jsem kdy zažila v tomto životě. Nechtěla jsem se vrátit do svého těla. Kdyby se duše mohla smát, pak moje duše se smála. Byla jsem šťastná a bez obav. Cítila jsem v této zkušenosti naprostou a totální důvěru. Když jsem se dostala hlouběji do světla, cítila jsem modlitby své matky, otce, babiček a pár mých tet. Zvláště intenzivně jsem cítila modlitbu své tety, která přišla o dceru při autonehodě. Velmi jasně jsem slyšela její modlitbu, jak prosila Boha, aby moje matka netrpěla bolestí, kterou trpěla ona, když ztratila dceru. To se mě dotklo a chtěla jsem se vrátit snad jen kvůli její sladké modlitbě…

Jedno z nejdůležitějších ponaučení, které mi bylo předáno světlem, že jen láska je to, na čem opravdu záleží. Ačkoli to vypadá jako hippie slogan nebo parafráze z Beatles, to poselství se do mě vnořilo na hlubší úrovni. Každá interakce je bezvýznamná, pokud k ní není nějakým způsobem připojena láska. Modlitba bez lásky je bezvýznamná. Kázání bez lásky je bezvýznamné. Náboženství bez lásky je bezvýznamné. Modlitby těch, kteří mě milovali, jsem cítila jako vítr, který zmírňoval moji cestu směrem ke světlu. Ačkoli jsem jejich sladkou lásku cítila a připomínala mi můj život na zemi, jejich modlitby nezastavily mou touhu pokračovat hlouběji do světla. Vždycky jsem byla dobrodružná duše a toto bylo mé největší dobrodružství, které jsem kdy zažila. Když jsem se vrátila do svého těla, připadalo mi to, jako by mě pohltil tmavý vítr. Stále jsem se cítila jednotná se vším.

Kdybych to měla celé shrnout, hlavní lekcí z mého zážitku NDE je, že Bůh, nebo světlo, je milující silou, která nechce, aby si lidé vzájemně ubližovali, ale chce, abychom v našich životech cítili radost a štěstí. Láska a laskavost jsou největším darem, který můžeme ostatním rozdávat. Všichni jsme součástí tohoto světla, ale zapomněli jsme milovat kvůli strachu. Zapomínáme, že máme procházet tímto světem jako světlo. Všichni jsme jako děti blíže k Bohu, protože láska je pro nás přirozenější. Můžeme mít radost z domácího mazlíčka, ptáka na obloze, dívat se do očí našich rodičů. Jako děti jsme dýchali svobodněji a prožívali daleko intenzivněji, každý moment našeho dětství. Milujeme svět a svět miluje nás.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

NDE se stalo dne: Duben 1994


Překlad JP
Zdroj: https://www.nderf.org/Experiences/1tricia_b_nde.html