Popis zkušenosti:

V červenci 1983 jsem byla v univerzitní nemocnici v Augustě (ve státě Georgia, USA) poté, co mě přijali s diagnózou „nástupu roztroušené sklerózy“. Tohle bylo později vyloučeno a došlo se k závěru, že jsem měla nemoc zvanou „Sydenhamova chorea“, nemoc běžnou v první polovině 19. Století. Začala se projevovat o mnoho let dříve v souvislosti s neléčeným nemocným hrdlem (infikovaným streptokokovou infekcí), která přešla přes revmatickou horečku (kterou jsem si v té době neuvědomovala) až po neurologické problémy.

Pokud nic jiného, tak jsem alespoň byla v nemocnici s úžasnými doktory, kteří se snažili přijít na to, co je se mnou špatně. Byla jsem nesmírně rozrušená a vystresovaná až na pokraji paniky už jenom tím, že jsem tam byla. Měla jsem totiž 18ti měsíční dítě, které bylo u přátel, zatímco jsem já byla nemocná a tolik mi scházelo. Moje spolubydlící z pokoje byla v kómatu. Silně jsem cítila, že nejsem tak moc nemocná, abych zabírala postel, kterou pravděpodobně mohl potřebovat někdo jiný. Chtěla jsem jít domů. S tím byl ale problém v tom, že jsem nemohla držet vlastní dítě, nebo se postarat o jakoukoliv svoji potřebu, protože jsem nemohla plně ovládat svoje ruce nebo nohy, což mi však nikdy nezabránilo rozčilovat sestřičky tím, že jsem se neustále pokoušela dostat z postele bez asistence.

Při jedné z těchto příležitostí jsem, předpokládám, ztratila vědomí, když jsem vylézala z postele a povstávala – všechno co vím je, že jsem najednou byla ve velmi dlouhém, tmavém tunelu a pohybovala se velmi rychle k obřímu zářivému světlu, které vyzařovalo lásku. Slyšela jsem nádhernou zvonkohru o vysokém tónu a slyšela jsem i zpívající anděly, zástupy andělů. Zpívali Doxologii (tj. křesťanské chvalozpěvy – provolávání Boží slávy, pozn. překladatele). To světlo byl Ježíš Kristus a v ten moment mi to bylo zcela zřejmé. V tunelu jsem prožila přehled života, který mi ukázal momenty v mém životě, kdy jsem prokázala bezpodmínečnou lásku a dávání ostatním – a byly tam zahrnuty i momenty, které jsem prožila a zapomněla, protože v té době byly zdánlivě tak malé a nedůležité.

Pak z ničeho nic, jsem byla odmrštěna zpět, jako by mne táhlo obrovské lano. Zavřela jsem oči a uslyšela ženu volající mé jméno znovu a znovu. Když jsem otevřela oči, byla to zdravotní sestřička a já jsem ležela na podlaze. Bylo očividné, že jsem omdlela.

Postavili mě a pomohli mi do postele. Ale osoba, které pomohli vstát, už nebyla stejnou osobou, jaká tam předtím upadla, v mnoha, mnoha věcech.

Nikdy jsem nikomu neřekla, co se stalo. Až po dvou letech, protože jsem sama nerozuměla tomu, co se stalo. Moji nejbližší to však přijali srdečně, protože zde nebylo nic jiného, co by mohlo vysvětlit ten rozsah změny, který se ve mne udál v průběhu dvou let - mezitím, co jsem prožila tento zážitek a tím, kdy jsem konečně odhodlána informacemi z Moodyho knihy (pozn. překladatele: Moody byl jedním z prvních výzkumníků těchto tzv. prožitků blízkosti smrti) tento svůj zážitek s nimi sdílela.

Dodatečné informace:

Pohlaví: žena

Datum, kdy se zážitek udál: 20. července 1983

Prvky PBS (prožitku blízkosti smrti):

V momentě vašeho zážitku, byla zde nějaká související život ohrožující událost? Neurčitá nemoc

Nemoc, úraz nebo jiný stav, který se nepovažuje za život ohrožující

Byla jsem v nemocnici s akutní nemocí, ale nebyl zde žádný důvod domnívat se, že bezprostředně hrozí smrt. Vstupní diagnóza zněla „nástup roztroušené sklerózy“, protože to odpovídalo klinickému zhodnocení (ztráta jemné motoriky se současnou ztrátou zraku u 21 leté ženy, docela klasické zhodnocení). Ale poté u mne byla diagnóza roztroušené sklerózy přehodnocena na jinou nemoc, která také není považována přímo za život ohrožující.

Jak hodnotíte obsah vašeho zážitku? Pozitivní

Cítil(a) jste se odloučen(a) od vašeho těla? Ne

V jakém momentě jste se během vašeho zážitku cítil(a) na nejvyšší úrovni vědomí a pozornosti? Během omdlení, v době, kdy jsem byla v bezvědomí.

Zdálo se vám, že se běh času zrychluje nebo zpomaluje? Ne

Odlišoval se váš sluch od normálního stavu? Slyšela jsem krásný cinkot zvonků a obrovský zástup andělů zpívající Doxologii (tj. křesťanské chvalozpěvy – provolávání Boží slávy, pozn. překladatele). Mám přítelkyni, která je rovněž zdravotní sestřičkou, která také slyšela chór andělů, ale tehdy zpívali jiný chvalozpěv.

Dostal(a) jste se do tunelu, nebo se pohyboval(a) skrze tunel? Ano, prolétla jsem skrze temný tunel směrem k obřímu, nádhernému světlu.

Setkal(a) jste se, nebo všiml(a) jste si nějakých zemřelých (nebo živých) bytostí? Ne

Zážitek obsahoval: Temnotu, Světlo

Viděl(a) jste nějaké světlo, které by nepocházelo ze Země? Ano. Světlo bylo obrovské a překrásné, a já jsem věděla, že to světlo je Ježíš Kristus. Vyzařovalo lásku a klid.

Zdálo se vám, že vstupujete do nějakého jiného, nepozemského světa? Ne

Zdálo se vám, že najednou rozumíte všemu? Ne

Zážitek obsahoval: Přehled života

Vrátili se k vám scény z vaší minulosti? Moje minulost mi prolétla před očima, mimo moji kontrolu. Když jsem prožívala přehled života, tak všechno, co mi bylo ukázáno, bylo cokoliv, co jsem udělala motivována čistou láskou a dobročinností. – většinu z těchto věcí jsem tehdy již dávno zapomněla. Co jsem se naučila, bylo, že milovat ostatní je všechno, na čem záleží.

Viděl(a) jste scény z budoucnosti? Ne

Dostal(a) jste se k hranici nebo bodu, odkud není návratu? Ne, tak daleko jsem se nedostala.

Bůh, duchovno a náboženství:

Jaké je vaše současné náboženství? Umírněné

Změnily se vaše hodnoty a to, čemu věříte, v důsledku vašeho zážitku? Ano, zcela. Před tímto zážitkem jsem dokonce ani nevěřila, že Ježíš Kristus vůbec existoval. Po něm jsem se stala jednou z těch šťastlivců, pro něž není náboženské přesvědčení založeno na víře, ale na přímé znalosti a prožitku. Začala jsem navštěvovat křesťanský kostel „unity“ a byla jsem v něm aktivní po mnoho let. Nejsem si zcela jistá, jestli je tato církev považována za umírněnou nebo liberální. V čase, kdy toto píšu, jsem v průběhu konverze na klasickou katolickou křesťanskou víru.

Po prožitku blízkosti smrti:

Bylo pro vás těžké vyjádřit váš zážitek slovy? Ano, bylo to až příliš krásné na to, aby se to dalo vyjádřit slovy.

Máte nějaké duchovní, nezvyklé, nebo jiné zvláštní dary po vašem zážitku, které jste neměl(a) před ním? Ano, ačkoliv jsem byla mírně jasnozřivá do 13 let věku, tak po tomto zážitku jsem začala prožívat dary empatie, které se pomalu naplno rozvíjely v následujících letech po mém zážitku.

Je ve vašem zážitku jedna nebo více částí, které jsou pro vás obzvláště důležité nebo s významem? Všechno bylo nejlepší částí. Vidět Ježíše Krista a úplná ztráta strachu ze smrti.

Sdílel(a) jste tento svůj zážitek s ostatními? Ano. Několik lidí jím bylo ovlivněno. Většina lidí se k vám chová, jako byste se zbláznili. Většina zdravotních sestřiček (mých kolegyň) vám věří, protože se setkávají se smrtí tak často a protože, upřímně řečeno, sami zažily mnoho případů v souvislosti se smrtí pacientů, které jim věda nedokáže objasnit. Například, viděla jsem mnoho pacientů, jejichž stav se rapidně zhoršoval, kteří náhle začali zdlouhavě diskutovat s osobami, které na místě vůbec nebyly. Zdravotní sestřičky, které znám, toto nazývají „mluvit s anděly“ a vyskytuje se to u pacientů, u nichž se očekává, že zemřou přibližně v rámci 24 hodin. Další věc – tento svůj příběh běžně sdílím s pacienty, kteří se blíží smrti a sami vědí, že zemřou. Říkám jim, co se mi stalo, a že Ježíš Kristus tam na ně čeká. Nikdy jsem neviděla od pacientů nic jiného, než vděk a/nebo úlevu.

Stalo se vám (kdykoliv ve vašem životě), že by něco dokázalo reprodukovat jakoukoliv část vašeho zážitku? Ne