Popis zkušenosti:

Jel jsem autem po Queen Elizabeth Way z Buffalo do Wellandu v Ontariu, byl jsem velmi unavený po zhruba čtyřiceti hodinách práce na čtyřech nebo pěti hudebních projektech. Často jezdím mezi Torontem a Buffalem. Jel jsem se svoji přítelkyni k mým rodičům domů do Wellandu, ale usnul jsem za volantem. Uvědomil jsem si, že jsme opustili naše těla, drželi se za ruce a rychle vzlétli do vesmíru. Asi tak minutu jsme letěli vzhůru, když se před námi začal objevovat nějaký park, nebo krajina. Vypadalo to, jakoby se stmívalo a byla spíše tma, přesto jsme viděli stromy, keře atd. Najednou nás zastavily čtyři bytosti. Byly asi tři metry vysoké a neviditelné, přesto šlo vidět nejasný humanoidní obrys (moje nejlepší přirovnání by bylo, asi jako neviditelný lovec lidí ve filmu „Predátor“, který jsem viděl až za několik let). Oba jsme měli dva z nich po boku, když nás začaly jemně oddělovat. Zahrnovaly nás pocitem nejvyšší lásky a soucitu, které byly tak intenzivní, že na Zemi jsem nic takového nepoznal - božská láska. Proto jsme se jejich úsilí nebránili. Vzpomínám si, že jsem se cítil jako dítě v náručí matky, ale je těžké to přesně popsat. Dva z nich vzali přítelkyni nahoru do vzdálené krajiny a ti dva moji mne poslali zpět dolů. Cítil jsem tak intenzivní lásku, mír a pohodlí, že jsem chtěl protestovat a říci „Ne, prosím, dovolte mi, abych tady zůstal“, ale zaslechl jsem (bez zvuku, nějak telepaticky), že zůstat nemohu. Pak jsem viděl své auto v plamenech, z výšky asi tři sta metrů. V autě jsem ucítil pád do těla a probral se.

Předek auta byl v ohni. Odsunul jsem přítelkyni, která se o mě opírala, protože jsem věděl, že její tělo je už jen prázdná ulita. Stále se o mne opírala, jako ve chvíli, kdy jsem usnul. Nechal jsem ji nahoře s těmi bytostmi. V šoku jsem udělal několik neúspěšných pokusů o vystoupení z auta, netušil jsem, proč nemohu zvednout nohy. Byly totiž zaklíněné v podlaze. Pak jsem se několikrát probudil a omdlel. Mezi tím jsem viděl někoho, kdo se blížil k autu. Muž z projíždějícího náklaďáku uviděl plameny, když nás míjel a podíval se zpět, jestli je někdo uvnitř. Bylo vidět, že je vyděšený tím, jak vypadám a řekl mi, abych si nedělal starosti, že sežene pomoc. Vzpomínám si, že mne vyprošťovali hasiči, když už hořela palubní deska. Mnohokrát jsem se probral a zase ztratil vědomí, jak na místě havárie, tak v nemocnici ve Wellandu a potom ve státní nemocnicí. O několik týdnů později, když už jsem byl v intenzivní péči, mne sžíral zármutek a vina, že jsem zavinil smrt člověka. Prošla mým oknem jako klasické zjevení „ženy v bílém“ a znovu jsem uslyšel, aniž bych to slyšel fyzicky, že bych se neměl obviňovat a že všechno bylo tak, jak to mělo být. Tohle bylo velmi těžké napsat. Stále při té vzpomínce brečím. Potom proplula dveřmi do chodby a prošla přímo mezi dvěma sestřičkami, které ji zjevně neviděly. Stále mě to udivuje.

Základní informace:

Pohlaví: Muž

PBS se stalo: 20. prosince 1984