Popis zkušenosti:

Bydlel jsem na velmi malé vesničce, kde se všichni navzájem znali. V létě 1978 mi bylo patnáct let. Byl jsem na tréninku na motokrosové dráze, když několik dní předtím pršelo. Mířil jsem k dvojnásobnému skoku, který jsem v minulosti projel nejméně stokrát. Z neznámého důvodu jsem se ten den rozhodl, že ty skoky projedu rychleji, než obvykle. Chtěl jsem zkusit přeskočit oba hřebeny jedním skokem. Když jsem se blížil k prvnímu skoku, zrychlil jsem přibližně na sto deset km/h. Nějaký hlas mi říkal, že musím zpomalit. Já však ten hlas ignoroval a zrychlil jsem ještě více.

Nebylo to poprvé, kdy jsem ten výjimečný hlas zaslechl a občas ho stále slyším. Vyrůstal jsem v přísné domácnosti s extrémními tresty. Mnohokrát jsem byl bit, bičován, nebo za trest zamčený. V těchto okamžicích jsem ten hlas slýchával, aby mě utěšil. Slýchával jsem ho, i když jsem měl nějaké problémy, v nouzi, nebo když se mělo stát něco důležitého. Nechápejte mě špatně, nevyhledávám soucit. Myslel jsem si tenkrát, že všechny děti žijí stejně jako já, takže jsem se považoval za normálního. Ten hlas, nebo ta něčí přítomnost mě nejen utěšovala, ale také upozorňovala na možné nebezpečí, které se blížilo. Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel, dokud jsem nezestárl a zjistil, že ten hlas všichni neslyší.

Zpátky k nehodě - jak jsem řekl, ignoroval jsem ten hlas a rychle jsem se blížil ke skoku, místo abych zpomalil. Byl jsem odhodlán skočit dál než kdykoliv předtím. Těsně před tím, než jsem se odrazil, jsem uviděl na vrcholu vlny vyjetou kolej, která mne překvapila a já ztratit kontrolu nad řízením. Přední část motocyklu mířila k zemi, zatímco zadní kolo se pohybovalo směrem do vzduchu. Neletěl jsem ale za druhou vlnu a nebyl schopen srovnat skok. Když jsem dopadl, narazil jsem hlavou, do nájezdové hrany druhé vlny - pak jsem ztratil vědomí.

Dva chlapci, kteří za mnou jeli mnohem pomaleji, celou nehodu sledovali. Oba mě viděli, jak jsem vyskočil, potom narazil do hrany a zvířil spoustu prachu. Pak mne uviděli letět asi metr a půl nad prachem vzhůru nohama, než jsem se jim opět ztratil ve zvířeném oblaku, kde jsem jim zmizel z dohledu. Říkali, že se báli přijet až ke mně, proto se zastavili asi čtyřicet metrů za mnou. Dívali se pár minut a všimli si, že tam jen bezvládně ležím. Pak se mezi sebou domluvili a rozhodli se přijet blíž. Zastavili se asi čtyři metry ode mě, sestoupili z motocyklů. Stáli tam, dívali se na mne, ale báli se přijít blíž. Mysleli si, že jsem mrtvý, protože neviděli žádný pohyb ani můj dech. Po pár slovech se jeden z nich osmělil a přistoupil blíž, ale stále neviděl žádný pohyb, nebo známky života. Najednou byl svědkem, že jsem se zhluboka nadechl a pak pomalu otevřel oči. Později mi řekli, že od nárazu, do mého nádechu uběhlo asi pět minut.

Navíc jsem neměl helmu na hlavě, protože jsem si jen něco zkoušel, koneckonců to byl jen tréning. Pozoroval jsem, jak se přibližuji hlavou k zemi a pak úder. Vše v tu chvíli zčernalo. Chvíli jsem slyšel a cítil bít mé srdce, pak jsem otevřel oči a postavil se. K mému velkému překvapení jsem tam stál a díval se na sebe, jak ležím zkroucený na zemi.

Pak jsem uslyšel ten známý hlas, který jsem vždycky slýchal. Říkal mi: "Pospěš, musíme jít!" Okamžitě jsem se otočil. Poprvé jsem uviděl, komu ten hlas patřil. Tuto bytost bych mohl popsat snad jako anděla. Anděl měl výšku asi pětileté dívky, ale byl mocný, energický a velmi autoritativní. Odpověděl jsem mu v šoku: „Co tím myslíte, že musíme jít? Jít kam?“ Naléhavým tónem řekl: „Spěchej, musíme jít! Temní přicházejí." Pak ukázal na západ od místa, kde jsme byli. Tři temní duchové, zjevně zlověstní, byli od nás kolem patnácti metrů, velmi rychle se blížili a zřejmě mně chtěli vzít s sebou. Měl jsem pocit, že byli posláni satanem, nebo nějakou jinou temnou silou, aby chytili mého ducha a prohlásili, že já patřím jim. Bytosti vypadaly, jako by byly vzájemně propojené, kroužily kolem sebe vířivými pohyby obklopené temným oblakem, který se vznášel nad zemí. Byly oblečené v černých hábitech a měly bledé a prázdné obličeje, ve kterých byli jen oči. Také jsem cítil, že jeden z nich představoval bolest a utrpení, jeden z nich se zdál být ztracený a uvězněný v zoufalství a třetí představoval zlo a vedl ty ostatní, aby mě chytili. Zjevně byl nad těmi dvěma ve vyšším postavení.

Míjeli jsme hvězdy a planety tak rychle, že vypadaly jako rozmazané. Začal jsem se dívat směrem, kterým jsme mířili. Bylo velmi obtížné, pohnout krkem a zvednout hlavu, kvůli vysoké rychlosti, kterou jsme putovali. Musel jsem do toho vložit veškerou sílu. Hvězdy a planety jsme míjeli tak rychle, že světlo odrážející se od hvězd a planet, vypadalo jako bychom procházeli tunelem světla.

Konečně jsme dorazili na místo. Prošli jsme jakousi hranicí, nebo bariérou a dospěli do cíle. Bylo to jako zlaté světlo, zamlžený oblak, který byl zavěšený ve vesmíru a osvětlený měkkým příjemným světlem. Cítil jsem se tam překrásně. Nebylo tam horko ani chlad, žádná bolest, nepohodlí, žádný hlad nebo žízeň, prostě nic, co bych potřeboval. Měl jsem ohromující pocit všeobjímající lásky, která odtud vycházela, vyzařovala a prosycovala celé místo. To místo bylo dokonalé, jak si jen dokážete představit. Věřím, že to místo bylo nebe. Anděl mě přivedl až k okraji, kde jsem se musel chytit a přitáhnout se nahoru. Anděl řekl: „Musím jít. Jsou i jiní." To mě vyděsilo, protože jsem se na tom zvláštním místě cítil osamocen. Podíval jsem se vpravo, kde u vyvýšeného stupínku stáli dvě bytosti s knihou. Kniha měřila asi půl metru na výšku, čtyřicet centimetrů na šířku a byla asi šest centimetrů tlustá. Ti dva na pódiu mě zřejmě znali, a v tu chvíli jsem je poznal i já. Bylo mi řečeno, že se nemohu hned vrátit, když vím tak moc. Takže později, když jsem byl poslán zpět, nevzpomněl jsem si na spoustu podrobností, které jsem tam prožil.

Jeden z mužů stál a díval se druhému přes rameno. Bylo to, jako by jen dohlížel, nebo mu radil. Muž přede mnou se na mě podíval a zeptal se: „Proč jsi tady?" Podíval jsem se na něj ve strachu a se smutkem. Zeptal jsem se třesoucím se hlasem: „Co myslíš tou otázkou, proč jsem tady? Myslíš, že mám jít dolů?" Když jsem se díval dolů a představoval si místo, kam mne ty ponuré bytosti chtěli vzít, nebo do pekla, jak mi asi naznačovali. Musím vám ještě říci, že jsme během celé mé zkušenosti nehovořili slovy, ale byl to jakýsi podprahový jazyk, který jsem pochopil a domluvil se jím. Například jsem slyšel jedno slovo, promítl se mi obraz do mysli a já okamžitě pochopil podstatu. Na Zemi by to možná obsáhlo stovky slov, než bych pochopil, co říkají. Myslím "oni", ale tam jsme všichni měli stejný názor a řešení – nedorozumění nebylo možné.

Oba se usmívali a ujišťovali mě: „Ne, že ještě není tvůj čas." Odpověděl jsem: „Jak to myslíte, že ještě není můj čas?" Otočili knihu a otevřeli ji, abych to sám viděl. Viděl jsem, že na každé stránce knihy byly shora dolů tři sloupce jmen. Muž vpředu sjel znovu očima stránku knihy, na niž se odkazoval a zopakoval: „Ještě nenastal tvůj okamžik. Tady je dnešek a ty tady zapsán nejsi." Pak se obrátil zpět do knihy, kde bylo čtyřicet centimetrů levé stránky, a řekl: „Až tady bude tvůj čas", a ukázal na mé jméno v knize. V tu chvíli mne napadala spoustu myšlenek, že se dostanu do nebe až úplně na konci knihy, tam kde bylo napsáno mé jméno. Možná to nebyl konec všeho, ale jen konec jmen v knize. Pochopil jsem, že jsem milován a že se tam vrátím.

Řekl jsem jim: „Ale já jsem tady teď a chtěl bych zůstat." Odpověděli: „Musíš se vrátit. Jsi součástí Božího plánu, a pokud přijdeš až tady, budeš tady mít všechno", a ukázali do knihy na místo, kde bylo mé jméno. Odpověděl jsem: „Co tím myslíte, že tady bude všechno? Myslíte, že to potom bude lepší, než teď?" Odpověděli: "Záleží na tvých skutcích na zemi, ale nemůžeme tě jen tak vrátit zpět." Zeptal jsem se: „Co tím myslíte, že jsem součástí Božího plánu, musím se vrátit a nemůžete mě poslat zpátky?" Řekli: „Vezmeme tě k Bohu. Bude vědět, co má dělat."

Ti dva mě vzali na místo, kde byl Bůh. Seděl na vyšším místě v nebi. Když mě k němu přivedli, viděl jsem, že sedí jako Ind s překříženýma nohama. Byl oblečený v šedo-bílém oblečení. Naklonil se ke mně, dal ruce dolů, stejně jako k malému dítěti, které se chystá zvednout a řekl: „Pojď." Zvedl jsem ruce. Uchopil mě za ně, vytáhl mne a postavil před sebe. Jeho ruce byly největší, nejsilnější a nejtvrdší, ale nejmenší, nejteplejší a nejjemnější ruce. Bál jsem se na něj podívat. Zasmál se a řekl: „Vy všichni lidé máte stejnou pověru, že se na mě nesmíte dívat. Vaše přesvědčení a vaše bible nejsou úplně správné nebo úplné, ale je to nejlepší, co máte a musíte s tím zacházet, jak nejlépe umíte." Zdálo se, že je námi velmi potěšen. Pomalu jsem na něj vzhlédl. Byl obrovský. Byl asi tři metry vysoký, vlasy a vousy měl bělavé šedé a měl příjemnou tvář. Civěl jsem na něj téměř bez dechu. Bůh mi položil ruku na hlavu. Věděl všechno a vnímal vše, co jsem ve svém životě udělal. Viděl, jak mne trápí špatné věci, které jsem kdy udělal a jak jsem je cítil v mém srdci v době, když jsem je provedl. Také vnímal, jak jsem se u toho cítil a jestli jsem se omluvil, nebo jak jsem ty situace cítil. Viděl také všechny dobré věci, které jsem kdy v životě udělal, zda jsem byl opravdu hodný, nebo zda jsem dělal dobré věci jen proto, abych tím něco získal, a jak jsem to tehdy skutečně myslel. Zvážil to dobré i špatné v mém životě a řekl: „Ano, jsi dobrý." Pak řekl: „Jsi součástí mého plánu." Ukázal mi moji budoucnost, jako staršího muže s chlapcem. Věděl jsem, že ten chlapec byl můj syn, který mne tlačil na invalidním vozíku, protože jsem si zranil krční páteř při motocyklové nehodě, kterou jsem právě prodělal. Chápal jsem, že to znamená, že budu paralyzován a že se můj syn bude o mě muset starat. Ptal jsem se: „A kde je matka toho chlapce? Je mrtvá?" Řekl: "Odešla na západ." Byla to vize do mé budoucnosti, v době kdy mi bylo pouhých patnáct let.

Později jsem se ve dvaceti třech letech oženil a měl syna se svou první manželkou. Když bylo mému synovi rok a půl, rozvedli jsme se, opustila nás a odešla do Kalifornie, aby se už nikdy nevrátila.

Bůh mi pak řekl: „Můžeš tady zůstat, ale chci, aby ses vrátil, protože jsi součástí mého plánu." Ptal jsem se: „Co tím myslíš, že jsem součástí tvého plánu?" Bylo mi pak ukázáno, jaká je moje část Božího plánu a jak každý z nás ovlivňuje všechny kolem nás. Bylo mi ukázáno, že existují reakce na všechny naše akce, jako domino-efekt dobrého a špatného. Bylo mi jasné, že kdybych tam zůstal, Bůh by musel měnit miliony událostí, aby jeho plán fungoval, protože bych nevykonal, co je mým úkolem. Řekl jsem Bohu: „Já se vrátím kvůli tobě, pokud je to součástí tvého plánu (o kterém jsem v té době věděl vše), ale když se vrátím, mohl bys mi uzdravit krk? Ne pro mě, ale pro mého syna, aby se o mě nemusel starat? Bude pro něj už dost náročné, že jeho matka odejde." Bůh souhlasil a řekl: „Nemůžeš si pamatovat všechno, co jsi tady zjistil, protože lidstvo ani netuší a nepochopilo by, jaký je můj plán."

Tímto to skončilo a já pochopil, že mě Bůh vrátí do mého těla. Bylo to téměř okamžité, ve srovnání s cestou do nebe s andělem. Vložil mě zpátky do mého těla a odcházel, když jsem si uvědomil, že mi nevyléčil krk. Řekl jsem: „Počkej! A co můj krk?" Bůh se pak vrátil a položil mi ruku na zadní část krku. Můj krk začal s rachotem praskat a pukat, jak se vše vracelo na své místo. Teplo jeho ruky na krku bylo léčivým teplem. Bůh začal zase odcházet a já si všiml, že můj krk není úplně v pořádku. Řekl jsem: „Počkej, ještě tam není vše na svém místě." Bůh řekl: „To bude připomínka, abys nikdy nezapomněl, co se stalo." Pak se vrátil zpět do nebe.

Začal jsem se probírat. Všechno znovu zčernalo, jako předtím. Pak jsem začal vidět sluneční světlo a zhluboka se nadechl, jako nikdy před tím, ani potom. Život se mi vrátil do těla. Otevřel jsem oči a dva kluci, kteří byli svědky mé bouračky, odskočili. Jeden z nich se zeptal: „Jsi v pořádku? Mysleli jsme, že jsi mrtvý!" Byl jsem samozřejmě v šoku. Všechno mne bolelo od modřin, namožených svalů a natažených šlach v ruce, rameni, zádech, nohách a hlavně na krku. Požádal jsem je, aby mi pomohli na nohy. Nedokázal jsem držet hlavu vzpřímenou a opíral ji o pravé rameno. Postavili můj motocykl, který byl zkroucený a pomačkaný. Pomohli mi, abych se na něj posadil. Musel jsem držet řídítka pravou rukou a spustit karburátor levou rukou, protože jsem pravou ruku nemohl zvednout. Řídítka byly ohnuté a pravou rukojeť jsem měl před sedadlem. To mi docela pomohlo, protože jsem se na ně pověsil. Pak se ti dva pustili motocyklu, protože jsem se nemohl rozjet. Jel jsem velmi pomalu a nevěděl, jestli jsem schopen se dostat domů, nebo do nemocnice. Naštěstí to bylo tak, že můj kamarád, který žil kousek od okruhu, opravoval před svým domem auto. Přijel jsem k němu, kde jsem nechal motocykl upadnout vedle jeho auta. Zeptal se, jestli jsem v pořádku. Odpověděl jsem: „Ne! Právě jsem zemřel a vrátil se. Musím jet do nemocnice." Zasmál se a řekl: „Cože?" Řekl jsem mu znovu, že jsem právě zemřel, šel do nebe a vrátil se. Mluvili jsme o tom podrobněji až později. Chytil mě a strčil do auta. Zavezl mě do nemocnice a zavedl mě do vchodu pohotovosti. Lidé v nemocnici mi začali klást otázky, na některé jsem odpověděl a na některé jsem nemohl, protože jsem stále přemýšlel o tom, co se mi právě stalo. Zavolali mé rodiče, kteří přijeli do nemocnice a podepsali dokumenty o souhlasech, aby se o mě lékař mohl postarat.

Snažili se mi rentgenovat krk, protože se zdálo, že je to nejzávažnější zranění, které jsem měl. Když byl rentgen hotový, dali ho na obrazovku, aby se doktor mohl podívat, jak to vypadá. K jejich překvapení byl můj krk na rentgenu podivný. Jinými slovy, bylo vidět mé oční důlky a lebku nad krkem a pár obratlů pod krkem. Ale oblast mého krku vypadala bílá bez ostrosti. Rozhodli, že to není zřetelné a ještě dvakrát mě rentgenovali. Dívali se pod rentgenový stůl a prohlíželi filmy a snažili se zjistit, proč tam není krk. Myslím, že to bylo způsobeno tím, že se mě Bůh dotkl a jeho léčebná síla nějak vyzařovala energii, která vyretušovala rentgenový film. Pracovníci z rentgenu to konečně vzdali a řekli, že si nemyslí, že s krkem něco mám. Moje ruka byla odřená, úspěšně ji zrentgenovali, ale nebyla zlomená. Neměli pro mě šátek, tak mi doktor přivázal pravou ruku na levé rameno a poslal mě domů. Řekl mi, že mi nedovolí, abych nosil šátek na krku, protože se domníval, že léčba bude trvat mnohem déle.

Tuto zkušenost jsem vyprávěl jen málo lidem. Ti, kteří mě znají, mi věří. Ti, kteří mi nevěří, se mi pokoušejí vysvětlit, že si něco jen namlouvám. Přísahám vám, že to je pravda a takto se mi to stalo. Bylo to skutečné. Nestal jsem se kazatelem ani nikým výjimečným, ale pomohl jsem několika lidem, kteří měli problémy, nebo byli na dně. Když mě někdy ostatní potřebují, zdá se mi, že nacházím správná slova, která jim pomohou. Jinak nejsem žádný mluvka nebo motivační typ člověka. Jsem prostě jen upřímný.

Základní informace:

Pohlaví: Muž

PBS se stalo: léto 1978