Popis zkušenosti:

V roce 2018 mě náhlá a vážná nemoc dostala na nějaký čas do kómatu a na oddělení intenzivní péče. Když jsem byla v tom kómatu, ocitla jsem se blízko jiné říše. Jedno čínské přísloví říká: „Lidé jsou, před jejich blížící se smrtí, unášeni na místa, kde by si přáli být.“ Byla jsem v bezvědomí a na ventilátoru, přesto jsem věděla, že umírám.

Moje vědomí opustilo mé tělo, jako proužek tenkého zeleného kouře a pak jsem se vznesla ke stropu. Sledovala jsem, jak se mě lékaři a zdravotní sestry snaží zachránit, když jsem se současně dívala na své mrtvé tělo ležící na nemocničním lůžku. Pomalu se celé mé okolí zmenšovalo a zmenšovalo.

Moje duše dorazila na nějaký kopec, kde byla louka plná roztomilých, malých, zářivých květin. Na úpatí kopce byl zděný dům. Žila jsem tam s babičkou od pěti do třinácti. Pak si mě rodiče vzali domů, abych žila s nimi. To místo bylo mírumilovné a cítila jsem se v pohodě. Potom jsem se vznášela jako v nějakém matně zeleném skladu plného lidí. Byli seřazeni v řadách a postupovali kupředu. Z mého úhlu pohledu ti lidé spolu nekomunikovali. V tu chvíli jsem věděla, že jsem mrtvá. Cítila jsem úlevu, lhostejnost ke svým dětem, rodičům, všem starostem a potížím.

Později nás několik mužů v nějaké uniformě požádalo, abychom vstoupili do vstupní haly a čekali na vyvolání čísla. Připomnělo mi to čekání na čísla v bance. Jeden z těch mužů mi řekl: „Vy jste další, neodcházejte. Musíte jít, jakmile na vás bude řada.“ Přikývla jsem, abych tiše potvrdila pochopení jeho sdělení. Za mnou stála dáma, které jsem neviděla do tváře. Jen jsem ji slyšela říkat, že řídila luxusní automobily a žila v nějakém velkém domě. Teď ničeho nelitovala. I po smrti nás ostatní kritizovala, že na sobě nemáme lepší oblečení. Pak ji lidé kolem mě plísnili, včetně těch v uniformách, ti dokonce tvrdili, že to byla paní, která zničila jiné rodiny a že si zasloužila zemřít při dopravní nehodě. Přemýšlela jsem o sobě a o mém životě, který byl ve srovnání s jejím úplně nudný.

Jeden z chlapů v uniformě ke mně přišel se seznamem a řekl: "Jak se jmenuješ?" Odpověděla jsem: „Já jsem Xiao Yu.“ Pak se na mě podíval a řekl: „Ne, ty ne! Ty ještě nejsi hodna zemřít.“ To jeho oznámení se najednou ozvalo v prostoru, prostřednictvím nějakého rozhlasu: „Tohle není tvůj vyměřený čas; ty jsi ta posledních, která by měla zemřít.“ Potom jsem byla vržena do nějaké prázdnoty.

Scéna pode mnou byla chaotická. Slyšela jsem spoustu pípání ze všech ventilátorů a monitorovacích strojů na oddělení. Překvapilo mě, když jsem zjistila, že jsem znovu získala vědomí, i po čtrnácti dnech v kómatu. Během toho období, kdy jsem byla venku, mi lékaři prováděli několik resuscitací.

Jakmile jsem se ocitla mimo kritický stav, přesunuli mě na nemocniční oddělení, kde jsem byla ještě patnáct dní a pak mě pustili domů. Potom za mnou jezdil doktor, který ordinoval blízko naší vesnice. Když jsem se probrala, nemohla jsem chodit, nemohla jsem močit a byla odkázána na katetr a invalidní vozík. Během mé fyzioterapie jsem si myslela, že asi musím splatit moje karmy; jinak bych strávila zbytek života, až do mé regulérní smrti, na invalidním vozíku.

Zapomněla jsem v kómatu na mnoho věcí, s výjimkou tohoto živého zážitku, který si pamatuji, jako by se mi to stalo včera. Po propuštění z nemocnice jsem vyprávěla svůj příběh náboženským mudrcům. Řekli mi, že mne vrátili, protože jsem nedokončila své poslání. Také mi řekli: „Jak zasadíš, tak i sklidíš. Pokud pěstuješ s láskou, užíváš si prosperity. Pokud pěstuješ špatně, musíš pokračovat v procvičování a přežít, aby sis opravil karmy.“

Zázračně jsem se uzdravila. Nejenže mohu velmi rychle běhat, ale také jsem se stala stejně schopnou, jako všichni v práci, nebo v každodenním životě. Možná si stále myslíte, že to, co jsem vám povídala, je úsměvné, ale věřte mi, cítila jsem to kdysi také tak. Byla jsem ateista, který věří, že vědomí člověka po smrti zmizí. Nemusíte věřit v Boha, ale nesmíte ignorovat karmy.